Sebevědomí a kompetentnost. Fiala a spol. v Evropě překvapili, říká politolog

Propojit sankce proti Rusku, podporu Ukrajině, včetně Maďarska, energetiku, zastropování cen, které ještě v říjnu vypadalo jako naprosto neprůchodné, to byl opravdu majstrštyk, chválí české předsednictví Evropské unii politolog a zakladatel projektu Global Arena Research Institute Michal Kořan. A dodává: „Ukázalo se, že je český diplomatický a administrativní personál v Bruselu i v Praze na velmi vysoké úrovni. Když mu politická reprezentace nehází do práce vidle, je schopen dosáhnout skoro čehokoli.“

Začněme obecným hodnocením evropského předsednictví. Co byste vypíchl, třeba i nad rámec těch nejčastěji zmiňovaných komentářů?

Moc se mi líbí, co řekl Jaroslav Zajíček, náš zástupce v Bruselu. Podle něj předsednictví začalo mottem „Nic nepokazit a dokončit to se ctí“. V průběhu týdnů se to posunulo do roviny „Pojďme to udělat dobře“. A celé to skončilo heslem „Udělali jsme to tak dobře, že se na to bude vzpomínat“.

Podle mě se málo mluví o mnohovrstevnatosti a balíčkování různých agend, které by se standardně tvořily odděleně měsíce a měsíce. Propojit sankce proti Rusku, podporu Ukrajině, včetně Maďarska, energetiku, zastropování cen, které ještě v říjnu vypadalo jako naprosto neprůchodné, to byl opravdu majstrštyk. Řada vyřešených agend šla navíc proti Německu, které je za jiných okolností naším přirozeným spojencem. Mám na mysli zejména zastropování energetických cen, které ještě v polovině října vyhlíželo jako bláznivý sen.

Taky se ukázalo, na jak vysoké úrovni je český diplomatický a administrativní personál v Bruselu i v Praze. Když mu politická reprezentace nehází do práce vidle, je schopen dosáhnout skoro čehokoli. Možná ještě připomenu důležité posuny kolem technologií a digitalizace, které jsou pro nás zásadní, ale taky dost rozdělují Evropu a odtahují ji od USA.

Je vůbec dobře, když české předsednictví chválí Ursula von der Leyenová nebo Charles Michel a všichni další velcí hráči? Neznamená to pro malou či střední zemi, že její předsednictví bylo příliš konformní, očekávatelné, neoriginální?

To je hodně zajímavá otázka. Přiznám se, že mě nenapadla. Ale pozor. Pokud si vezmu jenom to, co se povedlo na konci – tedy balíček environmentálních věcí, energetiky atd., kde velkou roli hrál i Evropský parlament, tak tady bylo naše předsednictví kritizováno ze všech stran. Kompromis se nelíbil environmentalistům, části byznysu ani některým politikům a vládám. A to mi dává jistou naději, že se opravdu povedlo najít dobrý kompromis. Nejsem příznivcem emisních povolenek a jejich rozšiřování, cesta tímto směrem byla vytyčená již před časem. V jejím rámci se podařilo dohodnout řešení, která jsou přece jen přátelštější vůči našemu průmyslu. Ani to tedy nelze hodnotit jako konformitu, ale jako úspěch.

Co nám vláda tají? Další destruktivní zelená legislativa potichu přichází

Česká vláda se vůbec neobtěžuje vysvětlit, jaké dopady bude mít nová povinnost firem podávat informace o svém vztahu k životnímu prostředí či péči o zaměstnance.

Česká vláda se vůbec neobtěžuje vysvětlit, jaké dopady bude mít nová povinnost firem podávat informace o svém vztahu k životnímu prostředí či péči o zaměstnance.

Pokud tomu rozumím správně, říkáte, že je to tak trochu jako arabský trh, kde správná transakce nemůže vzniknout, aniž by všichni její účastníci byli trochu spokojeni a trochu nespokojeni.

Přesně tak. Vůle najít řešení byla od začátku obrovská, ale nikdo si neuměl představit, jak takové řešení může vypadat. Českému předsednictví se tu představu podařilo nejen načrtnout, ale i prosadit. To opravdu považuji za velký úspěch.

Jak vláda uspěla při prosazování toho, co si sama vytkla jako priority? Pro připomenutí šlo o zvládnutí uprchlické krize a poválečnou obnovu Ukrajiny, energetickou bezpečnost, posílení obranných kapacit a bezpečnosti kybernetického prostoru, strategickou odolnost evropské ekonomiky a odolnost demokratických institucí.

Migrace, myslím, zůstala trochu na okraji, byť se podařilo vcelku zvládnout zářijový a říjnový nápor, a to i třeba za cenu jednostranných opatření, jako byly kontroly na našich hranicích se Slovenskem. Co se energetiky týče, připomněl bych, že na začátku předsednictví bylo cílem naplnit zásobníky s plynem na osmdesát procent. Ten jsme nejen splnili, ale ještě překročili. Podařilo se do značné míry sjednotit strategie zemí, které byly a jsou z hlediska závislosti na ruském plynu ve zcela odlišném postavení. Kdyby si šel každý svou cestou, mohlo to pro země naší velikosti, významu a závislosti dopadnout hodně špatně. Takže naše moderace tady byla důležitá. A úspěšná.

Vypíchl bych i první setkání Evropského politického společenství, jež se uskutečnilo v Praze. Nelze ho přeceňovat, ale došlo tu třeba k dohodě mezi Arménií a Ázerbájdžánem, na jejímž základě tam posíláme unijní civilní misi. Evropě se po nějakých patnácti letech znovu daří alespoň trochu projektovat svoje zájmy a hodnoty v blízkém okolí. Naopak, moc jsme se neposunuli v tradiční prioritě předsednictví, kterou je volný obchod.

Hlavním tématem bezesporu byla energetika. Pojďme si shrnout to, co se podařilo.

Tím, že je Evropa extrémně ambiciózní v klimatických závazcích, nelze mluvit jen o energetice bez environmentálního rozměru. A protože to je tak trochu kvadratura kruhu, je třeba považovat za úspěch už to, že se to podařilo pro tuto chvíli skloubit. Jak dlouho to vydrží, těžko říci. Určitě se některé parametry mohou měnit, možná i brzy.

Důležitá je taxonomie udržitelných zdrojů a zařazení plynu a jádra. To je křehká záležitost a vůbec není jasné, že bude platit napořád. Ale teď se to podařilo, přičemž na to čekala spousta podniků a bank. Bez příslibu zahrnutí do taxonomie by se tyto zdroje prakticky nedaly financovat.

Stejně důležitá je i otázka přerozdělování peněz na pomoc při energetické tranzici. Vyjednat ji vůbec nebylo jednoduché, proto by mohla chvíli vydržet. Totéž platí o kompromisu s emisními povolenkami, rozšířenými na dopravu a na budovy, na bydlení a na kancelářské prostory. Velmi zajímavé bude sledovat, jak se bude vyvíjet otázka párování cen plynu a elektřiny nebo jejich rozpojení.

Ozývají se ale i velmi skeptické hlasy směrem ke kompromisu ohledně takzvaného zeleného balíčku (Fit for 55). Někteří čeští komentátoři například upozorňují, že Česko nedokázalo vyjednat takové úpravy – ve smyslu změkčení –, které vláda slibovala při svém nástupu a které by neohrožovaly zájmy řady českých podnikatelů a domácností.

Celá česká ekonomika patří mezi vůbec nejzranitelnější vůči tomu, co se podařilo dohodnout. A nemluvím jen o environmentální, ale třeba i o digitální tranzici. Severozápadní Čechy a severní Morava jsou dokonce možná úplně nejzranitelnější regiony v celé EU. Kdybychom tedy měli striktně vycházet z našich potřeb a zájmů, asi bychom s výsledným kompromisem nemohli být spokojení. Přesto si myslím, že se do výsledku podařilo zapracovat některé záruky, které pomohou ta nejcitlivější místa řešit.

Z čistě sebestředného pohledu je tudíž tato kritika celkem oprávněná. Taky si ale musíme říci, co je v současné době v Evropě vůbec možné vyjednat. Kdyby se finální kompromisy dohadovaly například teď za švédského předsednictví, dopadlo by to pro nás patrně ještě daleko méně příznivě. Takže ano, mohli jsme to chvilku blokovat, na nějaký čas zdržet, jenže pak by přišla jiná předsednictví, tedy ti přísloveční sekáči, kteří se nezakecají.

Co tyto kompromisy mohou znamenat pro naše spojenectví v rámci Evropy? Otevřely nám cesty k novým spojencům? Anebo se naopak uzavřela dvířka tam, kde ta spojenectví dlouhodobě existovala?

Zásadní bylo, že Polsko v závěru roku kývlo na minimální korporátní daň, což byla důležitá součást balíčku při jednání s Maďarskem. Maďaři s ním nakonec taky souhlasili. Tradiční spojence jsme tudíž neztratili, a dokonce jsme v jejich očích mohli i trošku stoupnout jako ti, kdo umějí vyjednat kompromis. A naopak, Rakousko nebo Nizozemsko, tedy země, které v mnoha ohledech stojí proti nám, neustoupily v případě naší snahy o rozšíření Schengenu o Bulharsko a Rumunsko, čímž tuto dohodu vyloženě potopily. Takže ani tady nic nového.

Česko vždycky patřilo mezi zastánce rozšiřování o nové členy. Došlo tady k nějakému posunu?

Přihlášku do Unie podalo Kosovo, ale jeho vstup bude ještě na dlouhé lokte. Odpůrců samostatnosti Kosova je více. Na prvním místě je to samozřejmě Srbsko, které se i v rámci mítinku Evropského politického společenství jednoznačně odmítlo setkat s delegací Kosova.

Velké otazníky budí Ukrajina. V jejím přístupu došlo k posunu, ale zatím příliš nevíme, co a kdy to konkrétně bude znamenat. Je pravda, že válka situaci změnila a bez ní by asi nedošlo vůbec k ničemu, protože sebezahleděnost západní Evropy v této otázce byla obrovská.

Z hlediska integrace je samozřejmě důležité, že během našeho předsednictví se rozhodlo o vstupu oblíbené destinace českých turistů, tedy Chorvatska, do eurozóny a do Schengenu. A to už od 1. ledna, takže to naši lidé mohou pozitivně pocítit už v létě.

Válka, covid a omezení obchodu přidusí celý svět. Kdo budou vítězové a poražení postglobální éry?

Hodně se také diskutuje o mediálním obrazu. To má samozřejmě řadu rovin. Začněme tím, zda předsednictví vylepšilo pověst „Bruselu“ v Česku.

Nejsem odborník na média a česká média sleduji jako konzument, nikoli jako jejich analytik. Přesto bych upozornil na tři věci. První je forma, jakou média pracovala s předsednictvím. Tady se domnívám, že k tomu až na výjimky přistupovala velmi solidně. Zpravodajské pokrytí určitě vylepšilo znalost evropských témat a agend v českých médiích. Vláda a naši diplomaté v tom určitě sehráli dost důležitou roli.

Co se například twitterové veřejné diplomacie týče, tady asi taky není co vytknout. Myslím, že se všichni politici i diplomaté hodně naučili, včetně toho, že zjistili, jaký význam mají rychlé informace o tom, že se něco podařilo, ačkoli tu zprávu pošlete do světa třeba ve dvě v noci. Samozřejmě je mi na druhou stranu jasné, že tato část médií nemá masový zásah.

Nejzajímavější je ale otázka komunikace vůči veřejnosti. Osobně tu zastávám konzervativní názor a marketingový přístup k politice se mi moc nelíbí. Proto když se třeba řekne, že české předsednictví nezvládlo komunikaci, vlastně nevím, co to znamená.

Tak jinak. Očekáváte, že se po předsednictví zlepší pohled české společnosti na naše členství v EU a na toto společenství jako místo, kde má stát naší velikosti možnost něco prosadit?

Otázku obrazu EU v českém prostoru bych nenakládal na bedra českého předsednictví.

Dobře, ale kdy jindy než v době předsednictví může země našeho významu ukázat, že je platným členem a že to není Brusel, který něco diktuje a všichni skáčou tak, jak píská?

Myslím, že lidé stojící na škále vztahu k EU od sebeidentifikace s EU přes optimismus až po mírnou skepsi měli důvod pro hrdost, až pýchu. To vyplývá nejen z analýz masových, ale i odborných médií. Naopak ti, kdo naše členství a priori považují za hrozbu naší suverenitě, nemohli být naším předsednictvím z definice nijak zásadně ovlivněni ve svých názorech. Navíc je třeba vzít v potaz, že Česko, stejně jako ostatní pozdější členové, se prostě stěží bude někdy tak identifikovat s Unií jako její zakládající členové. Oni ta pravidla tvořili. My jsme přišli do klubu, kde jsme pravidla museli akceptovat, a teprve se učíme, jak je nějak ovlivňovat.

A zároveň dodávám, že pokud by naše předsednictví většímu počtu našich lidí otevřelo dveře do funkcí v unijních institucích a strukturách, kde máme dlouhodobě obrovský deficit, byl by to velký úspěch.

Pojďme ještě rozebrat role jednotlivých aktérů. Klíčovou osobou byl evidentně premiér Fiala. Co ministr zahraničních věcí Lipavský, případně další ministři a jiní lidé?

Premiér i jeho tým v čele s Tomášem Pojarem, kterého bych určitě a naprosto zásadně vypíchl, odvedli skvělou práci. Ministr zahraničí tak viditelný nebyl, ale to souvisí i s tím, že „zamini“ evropskou agendu stále více předává jiným resortům. Na druhou stranu, pod tímto ministerstvem je celé naše zastoupení v Bruselu a většina diplomatů a úředníků. A ti fungovali naprosto skvěle, zaslouží si hodnocení 1++. Konkrétně Edita Hrdá a Jaroslav Zajíček byli naprosto famózní. Dalším zásadním aktérem byl ministr průmyslu a obchodu Síkela a celý jeho resort. I jejich hodnocení musí být jednoznačně kladné.

Je ještě nějaký resort, který třeba nebyl tak v hledáčku médií, ale odváděl hodně dobrou práci?

Myslím, že každé ministerstvo hrálo nějakou roli, byť mnoho z nich se netěšilo velké pozornosti. Rozhodně bych připomněl zemědělství, kam spadá velká část „zelené“ agendy. Zásadní bylo ministerstvo financí, a to nejen kvůli korporátní dani, ale i třeba z hlediska pomoci Ukrajině. Nebo musím jmenovat ministerstvo obrany, vnitro a digitální věci a umělou inteligenci, které spadají pod ministerstvo pro místní rozvoj.

Co opozice? Především myslím její babišovskou část. Dokázala udržet na uzdě své protivládní výpady a apriorní negativismus a nějak spolupracovat, nebo nebyla k rozeznání od SPD?

Veřejně se celá opozice chovala negativisticky. Na úrovni parlamentu se ale snad docela držela a procedurálně neudělala žádný podraz. A nesmíme zapomenout na Evropský parlament, kde zástupci ANO – hlavně Dita Charanzová a Martina Dlabajová – drželi basu s předsednictvím a myslím, že ho podporovali.

V minulosti jste byl hlavním autorem ročenek české zahraniční politiky. Kdybychom si teď odmysleli předsednictví a Ukrajinu, stalo se v minulém roce v české diplomacii něco opravdu pozoruhodného? Nějaký průlom, zásadní změna…

Jedna dílčí věc je určitě prosazení takzvaného Magnitského zákona ve Sněmovně (zákon, který umožňuje uvalit národní sankce na zahraniční jedince a společnosti; americký zákon je už z roku 2012, v globálním měřítku platí cca čtyři roky, pozn. red.), kde se Jan Lipavský velmi angažoval.

Ministr Lipavský měl kolem sebe velmi silné osobnosti – Martina Povejšila, Jaroslava Kurfürsta, Veroniku Kuchyňovou Šmigolovou nebo Jiřího Kozáka, kteří odvádějí skvělou práci a i díky nim je vidět velký posun v celkovém směřování „zamini“.

Česká diplomacie byla velmi viditelná po celý rok – tedy nejen v průběhu předsednictví – při řešení ruské agrese vůči Ukrajině a mám dojem, že Evropa i naši mimoevropští spojenci si toho jsou velmi dobře vědomi.

Taky se znatelně vylepšila atmosféra česko-polských vztahů. Kauza Turów se samozřejmě může vrátit, ale pro tuto chvíli je hodně potlačena, což je výborné. Naše sblížení s Polskem navíc vedlo k tomu, že v rámci visegrádské čtyřky vznikl trojúhelník Česko–Polsko–Slovensko proti Maďarsku, který se však nesnaží Orbána izolovat, ale spíše alespoň trochu zapojit.

Zmínil jste V4. Je to ještě vůbec životaschopný projekt?

To jsou dvě otázky. Jedna věc je životaschopnost, druhá potřebnost. K první je třeba říci, že určitě ano, byť asi spíše na takové kvazivegetativní úrovni spolupráce resortů, společných projektů apod. I na evropské politické úrovni by řada věcí dnes vypadala jinak, kdyby komunikace v rámci V4 neexistovala. Tím kladně odpovídám i na potřebnost.

V4 je navíc v kontextu středoevropské historie třeba vidět jako malý zázrak. Zatímco v minulosti jsme spolu válčili nebo se alespoň proti sobě poštvávali, posledních třicet let spolupracujeme. To je opravdu zásadní změna.

Založil jste mezinárodní think-tank Global Arena Research Institute (GARI). Čím se zabývá?

Před koncem mého působení v Ústavu mezinárodních vztahů jsem si lámal hlavu, jak účelněji, komplexněji a flexibilněji uchopit překotnou dynamiku a komplexitu mezinárodního vývoje a jeho dopadu na regionální ekonomiku, politiku a bezpečnost. Proto jsem se rozhodl vytvořit platformu pro prakticky využitelný výzkum, kde by bylo možné rychle a v kontextu získávat a vyhodnocovat data pro byznysová nebo politická rozhodnutí. Kromě rychlosti a reálnosti ale jde i o to, že to musí být data globální, protože dnešní svět a důležitá rozhodnutí v něm, ať už privátní, nebo veřejná, prostě jsou ze své podstaty globální.

Vznikl koncept, kterému říkáme 3D. To znamená tři dimenze: a) globální a jakékoli přeshraniční toky, tedy finance, energie, komodity, b) regionální, národní nebo lokální socioekonomický vývoj a s ním spojené trendy a konečně c) politické a sociální rámce. Náš systém tak vytváří analýzu různých souvislostí ve všech třech dimenzích. Na jedné straně tak může jít o otázku dostupnosti zdravotní péče v africké zemi, na straně druhé třeba o energetické a investiční souvislosti možného konfliktu mezi Čínou a Tchaj-wanem.

Jaký byl rok 2022 v politice? Už ne pravice versus levice, ale „uzavření“ proti „otevřeným“

Byl to rok plný střetů příznivců „uzavřeného“ a „otevřeného“ přístupu ke světu se značně smíšenými výsledky

Byl to rok plný střetů příznivců „uzavřeného“ a „otevřeného“ přístupu ke světu se značně smíšenými výsledky

Dá se na základě takových dat vysledovat příprava na nějaký konflikt? A přímo se nabízí otázka, zda jste něco takového zaznamenali v čase před Putinovým útokem na Ukrajinu.

Nechci, aby to teď vyznělo, jací jsme byli prognostici, ale je pravda, že už v dubnu 2021 jsem na několika konferencích a v diskusích upozorňoval, že některá data potvrzují hrozbu masivního mezinárodního konvenčního konfliktu v bezprostřední blízkosti EU. Indikátorů, které tomu nasvědčovaly, bylo hned několik – radikální nárůst cen potravin, relativní pokles mezinárodního obchodu vůči HDP, chudnutí řady zemí v blízkém okolí, rostoucí výdaje na zbrojení. Stejně tak jsme už v dubnu 2021 varovali před masivní globální inflací. To bylo ještě v době, kdy to vypadalo spíš jako problém rozvojového světa. My už tehdy říkali, že se to dotkne i nás.

Ale abychom si rozuměli, my nejsme schopni určit, co přesně se stane. Jen jsme díky algoritmickému přístu­pu (AI) schopni propojit a analyzovat bezprecedentní množství dat a indikátorů, které nám ukazují, že doba je těhotná na problémy určitého typu. A na jejich základě se pak byznys nebo i státy mohou trochu předpřipravit. Nebo se pokusit tomu předejít, což je samozřejmě ještě lepší.

V tomto kontextu se nelze nezeptat, co nás čeká teď?

Vrátil bych se k tomu, že Česká republika patří mezi vůbec nejohroženější evropské země. Jsme nejzranitelnější politickým i technologickým uzavíráním dosud otevřeného mezinárodního obchodu. Naše ekonomika je velmi zranitelná vůči energetické, zelené i digitální transformaci. Důsledky tu nemusejí být hned. Ale máme asi dva roky až pět let, kdy buď spoustu věcí radikálně změníme, nebo se musíme připravit na plán B, tedy že naše ekonomika prostě půjde do kytek.

Na závěr ještě z jiného soudku. Před pár dny jsme si připomněli třicet let samostatného Česka. Zkuste namodelovat alternativní historii, kdyby se nerozpadl společný stát. Nechci nic sofistikovaného, jen rychlý brainstorming, co vás jako první napadá.

Fakt tam napište, že jsem se na to nemohl připravit. (smích) Rozhodně bychom byli daleko blíže k prostoru jihovýchodní Evropy, takže bychom byli daleko dříve aktivnější na Balkáně a ve východní Evropě. Asi bychom měli taky úplně jiné vztahy s Německem a s Polskem. Společensky bychom mohli jít dvěma cestami. Buď bychom se dále štěpili na bázi národností, nebo bychom takové rozdělení dříve či později překonali a naučili se být tolerantnější a otevřenější. Která tendence by zvítězila, těžko říci. Protože struktura české i slovenské ekonomiky je hodně podobná, hospodářsky bychom na tom asi byli podobně, možná by docházelo k více synergiím, možná naopak k více konfliktům.