Režim Vladimira Putina neposkytuje plynárenskému koncernu Gazprom příliš kvalitní PR služby. Stačí připomenout všechny lumpárny od agrese v Gruzii přes anexi Krymu, válku v Donbasu, sestřelené dopravní letadlo s kódem MH-17 až po nedávný pokus o otravu opozičního předáka Alexeje Navalného. Když k tomu připočteme nepříliš vstřícnou cenovou politiku Gazpromu, nelze se divit tomu, že mnozí hledají cesty k jiným zdrojům zemního plynu.

Jak pouhý den po Novém roce přiznal generální ředitel Gazpromu Alexej Miller, objem vývozu mimo země bývalého Sovětského svazu se meziročně propadl o 20 miliard na 179 miliard metrů krychlových. Po očištění o rostoucí vývoz do Turecka a Číny vychází ještě horší výsledek. Prosincová analýza poradenské firmy McKinsey hovoří o 27procentním propadu dodávek ruského plynu na trhy Evropské unie; evropská spotřeba přitom klesla jen o čtyři procenta.

Svou závislost na ruském plynu snižuje Polsko, Pobaltí i balkánské země, kterým pomáhají nové terminály pro dovoz zkapalněného plynu i nedávno spuštěné plynovody. Přesto zůstávají Gazpromu nadále věrní odběratelé, kterým závislost na plynovém objetí ruského medvěda příliš nevadí. Vedle Německa k nim patří i Česká republika.

Gazprom nebo překupníci

Stále více firem i domácností postupně naskakuje na zelenou vlnu. Požadují od svého dodavatele, ať jim zajistí elektřinu z obnovitelných zdrojů. Kupodivu nikdo od své energetické společnosti nepožaduje, ať mu zajistí plyn z jiné země než z Ruska. Alespoň tomu nasvědčují odpovědi největších dodavatelů plynu na českém trhu oslovených týdeníkem Hrot.

Oslovení dodavatelé nakupují z různých zdrojů – na energetických burzách, od jiných obchodníků a velkých energetických koncernů. Například ČEZ uvedl, že jeho největším dodavatelem je Gazprom. Největší dodavatel plynu innogy Energie nakupuje hlavně od své bývalé mateřské skupiny RWE a dalších velkoobchodníků. Vzhledem k vysoké nabídce a mírným zimám nepředstavuje nákup plynu na trhu větší problém.

David Tramba

Na možnost spotřeby zemního plynu z domácí těžby lákají spotřebitele společnosti MND a Lama Energy, které mají vlastní vrty na jižní Moravě. V praxi je však příspěvek domácí produkce velmi omezený, stačí na pokrytí 1,5 procenta celkové roční spotřeby plynu v Česku.

Na papíře je možné vše

Podle Českého statistického úřadu se k nám v lednu až listopadu 2020 dovezl zemní plyn v hodnotě 22,4 miliardy korun. Hlavním dodavatelem je Rusko s podílem přes 74 procent, dalších 12 procent pokryl dovoz z Norska. Zbývá necelých 14 procent, která jsou formálně uvedena jako dovoz z Německa. Sem spadají hlavně nákupy na německé energetické burze.

Fyzický původ plynu, který spálí kotle, sporáky a další spotřebiče českých zákazníků, je téměř vždy ruský. Jediná změna, které se odehrála během let 2012 a 2013, je v tom, že ruský plyn už k nám neteče přes ukrajinské a slovenské území, ale plynovodem Nord Stream po dně Baltského moře a následně potrubím OPAL napříč východním Německem. Napojení na polskou a rakouskou síť, které by mohlo do Česka přivést plyn z jiných zemí, dodnes chybí.

Podobně jako v minulých letech tak nákup norského plynu představuje pouze obchodní vztah bez reálné možnosti dostat palivo z Norska k českým spotřebitelům. „I když by dodavatel plynu v České republice podepsal dodávkovou smlouvu na zemní plyn z Norska, stále by za současných podmínek spotřebovával fyzicky jen plyn pocházející z dodávek z Ruska,“ vysvětluje Jiří Mlynář, vedoucí oddělení Nákup energie ve společnosti E.ON Energie.

Podobné je to s nákupy na německé energetické burze. Zde pořízený plyn může mít poměrně pestrý původ – vedle Ruska nejspíš bude pocházet také z Norska, Nizozemska a od dodavatelů zkapalněného plynu. Prakticky k nám z východu Německa proudí výhradně ruský plyn.

Energetická revoluce v Pobaltí

Jako první se od energetické závislosti na Rusku rozhodlo odpoutat Polsko. Nedávno uplynulo 15 let od chvíle, kdy pravicová vláda Kazimierze Marcinkiewicze rozhodla o stavbě přístavu pro dovoz zkapalněného zemního plynu (LNG). Zařízení ve Svinoústí u Štětína je v provozu od konce roku 2015 a díky němu Poláci odebírají plyn vytěžený hlavně v Kataru a ve Spojených státech amerických.

V květnu loňského roku navíc začala stavba plynovodu, který propojí Norsko a Polsko přes dánské území. Po plánovaném dokončení potrubí s názvem Baltic Pipeline v říjnu 2022 mohou Poláci nahradit zbývajících 10 miliard kubíků plynu, které stále ještě odebírají od Gazpromu. Když se k tomu přičte domácí těžba, vychází z toho, že se Poláci do dvou let dočkají a získají vysněnou nezávislost na dodávkách ruského plynu.

Polským přístupem se inspirovala Litva. Značnou roli zde sehrály přehnané ceny plynu, které pobaltské zemi Gazprom účtoval. Řešení situace bylo poměrně rychlé. Litevci si nechali v Jižní Koreji postavit loď se symbolickým názvem Independence (Nezávislost), která slouží v přístavu Klaipeda jako zařízení na opětovné převedení zkapalněné suroviny do plynné podoby. Od konce roku 2014 díky ní odstranili stoprocentní závislost na dodávkách z Ruska.

Litevský LNG terminál změnil poměry v celém regionu. Země totiž začala část dovezeného plynu přeprodávat dále, vedle Lotyšska a Estonska třeba do Finska. Na konci loňského roku tak Gazprom zjistil nepříjemnou novinu, že na finský trh dodal meziročně o 35 procent plynu méně. Rozdíl pokryly hlavně dodávky z Litvy.

Dobré zprávy z Balkánu

Pozitivní příklady táhnou a platí to i na trhu s plynem. Po mnoha odkladech se nakonec vlastního přístavu pro příjem a regasifikaci LNG terminálu dočkalo i Chorvatsko, také zde zvítězila levnější a kapacitně skromnější varianta plovoucího terminálu. Umístěn je v přístavu Omišalj na ostrově Krk a první zásilku ze Spojených států převzal na začátku ledna.

Díky terminálu na Krku bude možné do regionu dovézt až 2,6 miliardy metrů krychlových zemního plynu (pro představu, skoro třetina roční spotřeby v ČR), opět hlavně na úkor tradičních dodávek z Ruska. Část plynu budou Chorvaté přeprodávat do sousedních zemí. Zhruba desetinu kapacity si zamluvilo Maďarsko. Ano, dokonce i země, která za vlády Viktora Orbána navázala až podezřele srdečné vztahy s Ruskem, chápe potřebu diverzifikace dodávek a omezení závislosti na jednom importérovi.

Rusové už nemají v plynové hrsti ani Bulharsko. Ve výstavbě je plynovod, který Bulharům otevře přístup k alternativním zdrojům a umožní snížit závislost na ruském plynu až o jednu polovinu. Dokončen má být ve druhé polovině letošního roku. Nový plynovod umožní dodávky z LNG terminálu v Alexandrupoli na severu Řecka, stejně jako z nového plynovodu TAP. Ten je v provozu od počátku letošního roku a slouží k dodávkám ázerbájdžánského plynu do Itálie a Řecka.

Rusové se tak dostávají pod tlak. Bulhaři už v březnu vyjednali novou dlouhodobou smlouvu s Gazpromem, ve které dosáhli 40procentní redukce ceny. Bez ohledu na slovanskou vzájemnost či vazby z minulosti totiž Rusové v minulých letech požadovali od Bulharska, ale i dalších zemí, které neměly na výběr, dost nestydatou cenu – o desítky procent vyšší než v případě dodávek do Německa.

Plynový pakt Moskva–Berlín

Německo se zatím tváří, že mu vyšší závislost na Rusku nevadí. Navzdory silnému odporu administrativy končícího amerického prezidenta Donalda Trumpa a polské vlády usiluje o dokončení plynovodu Nord Stream 2, který zdvojnásobí kapacitu původního Nord Streamu.

Americký kongres v loňském roce přitvrdil a zavedl sankce na společnosti účastnící se výstavby zmíněného plynovodu; zřejmě ani tím jeho dokončení nezmaří.

Ve snaze udobřit si spojence ve Washingtonu se vláda kancléřky Angely Merkelové rozhodla podpořit výstavbu tří LNG terminálů na pobřeží Severního moře, což by americkému plynu otevřelo cestu k německým zákazníkům. Investoři však stále váhají a přepočítávají návratnost projektů. Politická motivace, která otevřela zkapalněnému plynu cestu do Polska, Litvy a Chorvatska, v Německu evidentně selhává.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot.