V reakci na zpomalující poptávku po elektromobilech, nedostatek cenově dostupných modelů a obchodní napětí mezi Evropou a Čínou oznámila automobilka, že i po roce 2030 bude nadále nabízet hybridní modely.
V reakci na zpomalující poptávku po elektromobilech, nedostatek cenově dostupných modelů a obchodní napětí mezi Evropou a Čínou oznámila automobilka, že i po roce 2030 bude nadále nabízet hybridní modely.
Stále více mladých lidí považuje vlastnictví bydlení za méně důležité a preferuje jiné formy ubytování. Hypotéky a náklady spojené s vlastním bytem či domem je odrazují. „Takový závazek nám za to ani nestojí,“ uvedli v průzkumu.
Stále více mladých lidí považuje vlastnictví bydlení za méně důležité a preferuje jiné formy ubytování. Hypotéky a náklady spojené s vlastním bytem či domem je odrazují. „Takový závazek nám za to ani nestojí,“ uvedli v průzkumu.
Ruský soud zablokoval případný prodej Raiffeisen Bank International, ruské dceřiné firmy rakouské bankovní skupiny.
Ruský soud zablokoval případný prodej Raiffeisen Bank International, ruské dceřiné firmy rakouské bankovní skupiny.
Kreml odmítá, že by Navalného otrávili agenti FSB. Poslouchá se to hezky, ovšem snad žádný jiný stát nemá tak bohatou tradici politických vražd a zatloukání jako Rusko.
Investigativní server Bellingcat přišel s informací, že za – málem fatální – otravou Putinova kritika Alexeje Navalného stáli agenti ruské tajné služby FSB. Ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov okamžitě přispěchal s prohlášením, že je to celé nesmysl, „zábavné čtení“ a komplot Západu, kterému prý „chybí jakékoli etické normy a jakékoli návyky normální diplomatické práce“. Mluvčí Kremlu Dmitrij Peskov označil informace serveru rovnou za „bullshit“.
Samozřejmě netušíme, jak se to ve skutečnosti seběhlo, a je docela možné, že jistotu nebudeme mít nikdy. Jenže jsou tu dvě okolnosti, které naznačují, že informace zveřejněné serverem Bellingcat nemusí být daleko od pravdy.
Zaprvé obrovská sovětská/ruská tradice vraždění politických oponentů – od bílého generála Alexandra Kutěpova ve 30. letech (zemřel při únosu) a Lva Trockého ve 40. letech (zabit úderem cepínu) přes ukrajinského nacionalistu Stepana Banderu v 50. letech (otráven kyanidem) a zběhlého námořního důstojníka Nikolaje Artamonova v letech 70. letech (zemřel při únosu) až po Litviněnka (otráven poloniem) a Skripala (přežil pokus o vraždu novičokem) v nedávné minulosti. A zadruhé stejně tak dlouhá a obrovská tradice zatloukání.
Ukázkovým byl v tomto ohledu případ někdejšího šéfa sovětské nákupní komise ve Washingtonu Viktora Kravčenka (v češtině o něm psal třeba historik Vladimír Nálevka), který v březnu 1944 požádal ve Spojených státech o politický azyl. O dva roky později Kravčenko publikoval paměti nazvané „Vybral jsem si svobodu“, ve kterých jako jeden z prvních popsal krutost gulagu, zrod sovětské „věrchušky“, vylhanost stachanovského hnutí či příšerný ukrajinský „holodomor“ z počátku 30. let.
Kniha se v době počínající studené války stala bestsellerem a byla rychle přeložena do více než 20 jazyků. Sovětský politický marketing samozřejmě nemohl připustit, aby se ukázalo, že stalinské metody se příliš neliší od těch hitlerovských, a tak Kravčenko čelil bezpočtu útoků a svými bývalými soudruhy byl „odhalen“ jako lhář.
Obzvláště divoké to bylo ve Francii, kde akce proti Kravčenkovi řídil sovětský rezident Ivan Ivanovič Agajanc-Avalov. Jejich součástí byl i článek zveřejněný v listopadu 1947 levicově orientovaným literárním časopisem Les Lettres françaises, který citoval nejmenovaného agenta CIA, podle jehož svědectví byli skutečnými autory knihy menševičtí emigranti žijící ve Spojených státech. Kravčenko časopis zažaloval o omluvu a tři miliony franků. Následný proces se stal senzací nejen ve Francii, ale v celém demokratickém světě.
První jednání nařídil soud na červenec 1948, ovšem údajný autor článku Sim Thomas – pokud tedy někdo takový vůbec existoval – se ho odmítl zúčastnit. Kravčenko proto podal novou žalobu na literárního kritika Andrého Wurmsera, v jehož rubrice výše zmíněný pamflet vyšel.
Tentokrát už proces proběhl, a to za účasti předních francouzských levicových intelektuálů a Stalinových „užitečných idiotů“ – spisovatele Louise Aragona či nositele Nobelovy ceny za chemii Frédérica Joliot-Curieho. Nehledě na jejich svědectví, ve kterých líčili sovětský režim v těch nejkrásnějších barvách, Kravčenko před soudem uspěl. Soud sice shledal v Kravčenkově rukopisu různé redakční úpravy, rozhodl však, že většina byla napsána jeho rukou.
Mnohem důležitější však byl – pokud jsou tedy takto patetická slova namístě – soud dějin. Všechno to, co Kravčenko napsal, dosvědčily během následujících desetiletí knihy lidí, kteří gulag zažili na vlastní kůži – Alexadra Solženicyna, Jevgenije Ginzburgové či Varlama Šalamova. Později se přidali historikové a nakonec i sovětské archivy.
Kravčenko sice vyhrál, ale nakonec to s ním stejně dopadlo špatně. V únoru 1966 byl nalezen ve svém newyorském bytě s prostřelenou hlavou. FBI případ uzavřela s tím, že spáchal sebevraždu v návalu deprese, podle jeho syna však šlo o další vraždu v režii KGB.
