Bravo, soudruhu Lysenko, bravo!

Prořezávání stromů a keřů bylo Stalinovou soukromou vášní. Coby Gruzínec žijící ve vymrzlé Moskvě měl obzvláštní slabost pro subtropické dřeviny a v roce 1946 se nadchl pro citrony. „Teď si nechal zasadit citroník. Velký citroník, museli pro něj vyhradit celý jeden skleník,“ vzpomínal později sovětský ministr zahraničí Molotov. A dodával: „Proboha, k čemu to potřebuje? Citroník v Moskvě! Já prostě nechápu, jaký je z toho užitek a co je na tom zajímavého. Jako by chtěl dělat nějaké pokusy.“ O nové Stalinově zálibě se dozvěděl od gruzínského stranického předáka Akakije Mgeladzeho, kterého Stalin krátce předtím ve své „dače“ obšťastnil plátkem vlastnoručně ukrojeného citronu. „Je to dobrý citron?“ ptal se prý diktátor. A Mgeladze odvětil: „Dobrý, soudruhu Staline!“ Diktátor se pochlubil, že ho vypěstoval sám, ukrojil další kolečko a nabídl hostu: „Na, ochutnej ještě.“ Mgeladze obracel v ústech kyselý citron, chválil jeho chuť (co jiného mu také zbývalo) a Stalin se tetelil blahem: „No vidíš, dokonce i v Moskvě něco takového vyroste.“

Stalinova záliba v sadaření pronikla i do dobové literatury. V románu „Štěstí“ stalinského spisovatele Petra Pavlenka – jehož diktátor rád hostil během svých dovolených na Krymu – lze například najít pasáž, ve které sovětský vůdce vybízí svého starého zahradníka, aby se nebál nových metod a jakousi teplomilnou rostlinu vystavil mrazu. „Tak ji na drsné podmínky navykněte, nebojte se!“ vysvětluje knižní Stalin. A dodává: „Před nějakými 15 lety jsme začali pěstovat rajčata v Murmansku. Prostě jsme chtěli a ono to šlo. Víno, citrony a rozinky taky musíme postrčit co nejdál na sever.“

To poslední, co vyslovil, je pro Stalinovo chápání přírody a světa typické. Svým založením byl zapálený lamarckista a věřil v dědičnost získaných vlastností neboli v to, že když se bude obilí „otužovat“, předá tuto svou nově nabytou schopnost potomstvu a vyroste pak klidně i na Sibiři, přičemž citrony a víno budou brzy následovat. Tato teorie se samozřejmě dala aplikovat i na lidi – stačí „převychovat“ jednu generaci a výsledkem bude dokonalá komunistická společnost. Dodejme, že zřejmě právě kvůli této dráždivé představě byl lamarckismus tak neodolatelně přitažlivý nejen pro Stalina, ale také pro řadu jiných revolucionářů Engelsem počínaje. Šlo samozřejmě o úplný nesmysl. Jeho důsledky však byly obrovské: sovětskou biologii na dlouhá léta ovládli pavědci typu Trofima Lysenka či Olgy Lepešinské a jejich zběsilé teorie, mezi které – kromě obligátního pěstování pšenice na Sibiři – patřily takové perly jako samovolný vznik buněk z tzv. „živé hmoty“ či transmutace druhů (pšenice se občas mění v žito a to zase v oves). Vlastně by to celé bylo k smíchu, kdyby kvůli tomu v gulagu a na popravištích neskončilo tolik skutečných genetiků, šlechtitelů a biologů. Právě před 80 lety NKVD zatkla toho nejvěhlasnějšího z nich – Nikolaje Vavilova.