V Severoatlantické alianci i v Evropské unii se letos budou rozdělovat klíčové funkce. NATO bude mít nového generálního tajemníka i jeho náměstka, Unie pak nového předsedu Komise, Evropské rady i Evropského parlamentu.

Hodně velké emoce vyvolává zřejmá snaha velkých aliančních hráčů instalovat do nejvyšší politické pozice v NATO dosluhujícího nizozemského premiéra Marka Rutteho. S velkou pravděpodobností získá podporu Washingtonu, Londýna, Paříže i Berlína a bude hlavním uchazečem o post, který dosud zastává Nor Jens Stoltenberg.

Úplně jinak ovšem na Rutteho nominaci hledí země, které nyní nesou největší díl rizika, že se stanou dalším terčem Putinových imperiálních choutek. Tedy Polsko a pobaltské republiky, jež přímo sousedí s Ruskem a Běloruskem, a samozřejmě i Rumunsko, které má za souseda asi vůbec nejohroženější evropský stát – Moldavsko.

Server Politico v návaznosti na Rutteho ambice cituje estonského expremiéra Toomase Hendrika Ilvese, který se ptá, „jakou morální důvěryhodnost má tento chlapík?“. A poukazuje v této souvislosti na fakt, že Rutte stál v čele nizozemské vlády plných 13 let, nicméně ani v jednom z oněch roků země nesplnila svůj závazek dávat na obranu minimálně dvě procenta HDP.

A co hůře, v rámci členských států patřilo prakticky po celou dobu k těm, jež na obranu vydávaly vůbec nejméně.

K tomu je třeba připomenout, že to byla právě Rutteho chameleonská a lavírující politika (včetně bezpečnosti a obrany), jež se zásadně podílela na obrovském vzestupu různých protestních uskupení na čele s Wildersovou PVV. Tedy formace, která se hrne do vlády, ale ke zvyšování výdajů na armádu a obranyschopnost se staví krajně chladně, ne-li rovnou odmítavě.

Postoje, které se nehodí

Politico poukazuje rovněž na to, že rumunská vláda v únoru informovala o tom, že prezident země Klaus Iohannis má zájem o kandidaturu na post generálního tajemníka NATO a má její podporu. O funkci projevila zájem i estonská premiérka Kaja Kallasová.

Oba pocházejí ze zemí ležících na východní hranici aliance. Oba ve svých funkcích dnes a denně potvrzovali oddanost transatlantickému spojenectví. Oba stojí v čele exekutivy zemí, které už nějakou dobu plní vůči NATO své finanční závazky.

K tomu všemu přidávají další předpoklady: zápal pro pomoc Ukrajině a nasazení v boji proti agresivním snahám putinovského Ruska. V případě rumunského prezidenta stojí za připomenutí i jeho obří podíl na tom, jak pevně stojí desátá nejlidnatější alianční země, zmítaná řadou vnitřních problémů, na pozicích NATO a EU.

No pasarán v NATO i v Unii

Politico si však všímá, že to není jen NATO, kdo příliš nepřeje východoevropským zástupcům na vrcholných postech. Podobně jsou na tom i v rámci Evropské unie. „Polsko je jedinou zemí z regionu, která získala jednu z vysokých pozic v bloku“, konstatuje bruselský server a připomíná působení Donalda Tuska jako předsedy Evropské rady (2014 až 2019) a Jerzyho Buzka v čele Evropského parlamentu (2009 až 2012).

Vyjmenovává také důležité pozice, které dnes v obou uskupeních drží Východoevropané. Seznam je to krátký, neboť čítá jen dvě položky: Lotyše Valdise Dombrovskise, který má v Evropské komisi na starosti obchodní portfolio (ovšem to až poté, kdy po skandálu odstoupil jeho irský předchůdce), a Rumuna Mirceu Geoanu, jenž je zástupcem generálního tajemníka NATO.

ro dokreslení poměrů Politico znovu cituje estonského expremiéra Ilvese s jeho triviální statistikou. „Od rozšíření v roce 2004 žije ve střední a východní Evropě 110 milionů lidí,“ říká Ilves. „V EU a NATO je pět velkých pozic, které se každých pět let střídají, takže celkem je to 25 pracovních míst. Během této doby získá 20 procent obyvatel EU sedm procent klíčových míst.“

Kdo by čekal, že se situace změní právě letos, zřejmě by se velmi zmýlil. Ačkoli se v souvislosti s vysokými funkcemi v EU objevila řada jmen – například polský ministr zahraničí Sikorski jako kandidát na nově vytvářený post komisaře pro obranu nebo jeho litevský kolega Landsbergis či již zmíněná Estonka Kallasová jako možní „vysocí představitelé unie pro zahraničí a bezpečnost“ – země východního křídla zřejmě ostrouhají.

Ti, co rádi snídají Rusy

Proč tomu tak bude, je podle Politico nabíledni. Je to odpor velké části západoevropských elit vůči jasným postojů zemí východního křídla k ukrajinsko-ruskému konfliktu. Jejich slova a činy jsou pro nedávné nadšené podporovatele Putina připomenutím jejich selhání.

Ztělesněním této výčitky se stala zmíněná estonská premiérka Kallasová. A naopak jedním z příkladů takového selhání je někdejší místopředseda Komise a vrchní „greendealista“ Frans Timmermans, který k její kandidatuře poznamenal, že „ona je také premiérkou země, která je na hranici s Ruskem“.

Server jde v pojmenovávání věcí ještě dále, když cituje nejmenovaného činitele EU, který si přál zůstat v anonymitě, díky čemuž mohl na plná ústa říci to, o čem mnozí jiní raději mlčí. „Nemyslím si, že by s tím (kandidaturou Kallasové pozn. red.) Francie a Německo souhlasily, a to ze stejných důvodů, proč nebyla volbou pro práci v NATO,“ řekl tento činitel. „Opravdu do této pozice dosadíme někoho, kdo rád snídá Rusy?“