Prodávat balíček není jen tak, zvlášť když je v něm máloco, co by voličům vonělo. V takové situaci je nejlepší, aby v tom byli namočeni pokud možno všichni, aby se později nemohli vymlouvat. Takže přítomni musejí být nejen šéfové vládní koalice, která má pohodlnou většinu, ale také experti, kteří mají jejím návrhům dodat kredibilitu.

Nakonec se vláda docela pochlapila. Ministr financí Stanjura byl viditelně pyšný, když avizoval odstranění 22 daňových výjimek a když zdůrazňoval, že vláda řízla do podnikových dotací, zejména těch neinvestičních, a hned na druhém místě šetří na vlastním provozu.

Proškrtání je něco, co ekonomové obecně doporučovali, pravda, šli by ještě hlouběji a přihodili by ještě „otočení“ investičních dotací nejen ze státního rozpočtu, ale i z evropských fondů do „finančních nástrojů“, které jsou návratné. Škrtalo se hlavně v resortu průmyslu a obchodu a u Nekuly na zemědělství.

Dvě sazby DPH

Ceny potravin se začínají umravňovat a výrazně přispěly k poklesu indexu spotřebitelských cen o víc než dva procentní body na 12,7 procenta. To je pořád odpudivě vysoké číslo, ale lepší, než se čekalo. Přijmout rozpočet, který bude protiinflační, je jeden ze dvou cílů kromě ještě důležitějšího zvrácení neudržitelného trendu.

Vláda byla opatrná tam, kde se škrty přímo týkají obyvatel (třeba redukované jízdné). Ale redukce sazeb DPH ze tří na dvě je chvalitebný krok, který zvyšuje transparenci. Na smetišti dějin mají skončit diferencované sazby DPH u piva podle toho, jestli je k jídlu v hospodě, nebo čepované ve stánku, případně do džbánu, který si host odnese s sebou. Vše do 21 procent, pivaři i pivovarníci mají radost. Jinak se do snížené, dvanáctiprocentní sazby DPH dostala většina spotřebitelsky citlivých položek.

Vinaři dlouhodobě zainvestovali do toho, že v tichém víně je mnoho pravdy, ale nikoli hříchu, takže si jej ani tato vláda netroufla postavit na roveň spotřební dani u vína šumivého. Opět slavně zvítězili.

Konečně alespoň něco

Zdvojnásobení daně z nemovitostí (druhé nejnižší v zemích OECD po Estonsku) a příhoz u daně z příjmů právnických osob o dva procentní body nepotěší, stejně jako zrušení školkovného, ale podstatné je, že je konečně něco na stole.

Totéž platí u „penzijní reformy“, kde ty uvozovky jsou zcela namístě, protože jde spíše o ladění parametrických změn než o nějaký podstatně jiný přístup, třeba šetření na individuálních účtech. Jenže i ty parametrické změny pomohou udržitelnosti veřejných financí mnohem víc než v poslední dekádě převládající hlazení současných senio­rů po srsti.

Takže alespoň nějaký v koalici vnitřně odsouhlasený plán, co s tím dělat, což si zaslouží pochvalu. Už proto, že nic takového minulé dvě vlády nepředložily.

Co bude dál? Podaří se v příštím roce snížit deficit o 94 miliard a pak dalších 53 přidat napřesrok? A pak pokračovat, dokud se české veřejné finance nedostanou do „ažúru“, chcete-li na udržitelnou trajektorii?

Hlavní otázka? Co na to řeknou voliči.