Podvodů se dopouštějí lidé bez ohledu na profesi. I vědci. Pokud se ale do něčeho takového zaplete skutečná vědecká kapacita, bývá z toho prvotřídní skandál. Přesně něco takového nyní řeší sousední Německo. Podezřelým je jeden z koryfejů německé psychologie – devětašedesátiletý Hans-Ulrich Wittchen, který se podle nedávno dokončené zprávy vyšetřovací komise dopustil nejen zfalšování jedné studie, ale navíc se následně pokoušel zahladit stopy, což kromě jiného obnášelo zastrašování whistleblowerů a nepohodlných svědků. O případu informoval web prestižního vědeckého časopisu Science.
Wittchenovo jméno se během jeho dlouhé a mimořádně úspěšné kariéry – až do roku 2017 byl ředitelem psychologického výzkumného ústavu na Technické univerzitě v Drážďanech a podílel se třeba na vzniku diagnostického a statistického manuálu duševních poruch, což je jakási „bible“ německé klinické psychologie – objevilo skoro pod tisícovkou vědeckých článků. Zpochybněná studie není žádná „hoch“ věda, ale výzkum (ovšem dotovaný částkou 2,4 milionu eur), který probíhal v bezmála stovce německých psychiatrických zařízení a jeho cílem bylo zjistit početnost, kvalitu a vytíženost jejich personálu.
Záměr, nikoli nedbalost
Podezření, že výzkum neprobíhá, jak má, se objevilo již v roce 2019 a Technická univerzita poté zahájila vyšetřování pod vedením profesora práva Hanse-Heinricha Truteho. Výsledky jsou poměrně jednoznačné. Komise po dvouleté práci dospěla k závěru, že výzkum byl proveden pouze v 72 z 93 psychiatrických zařízení. V případě těch zbylých instruoval Wittchen své lidi, aby postupovali metodou „Ctrl+C – Ctrl+V“ a výsledky prostě zkopírovali. Zpráva navíc konstatuje, že k „porušení pravidel došlo záměrně, nikoli z nedbalosti“, a dodává: „Wittchen chtěl, aby se jevil, že je úspěšnější, než ve skutečnosti byl.“
Sám Wittchen ve vyjádření pro Science obvinění popřel s tím, že studie byla „vědecky správná“. Podrobně se však k obvinění odmítl vyjádřit s tím, že jde o „záležitost, kterou se bude zabývat soud“. A k tomu nejspíš skutečně dojde, protože Spolkový společný výbor (G-BA dohlíží na kvalitu zdravotnických zařízení a rozhoduje, na jakou péči mají pojištěnci nárok) podal žalobu na firmu, pro kterou Wittchen výzkum prováděl. Případ bude mít navíc dost možná trestněprávní dohru, na základě trestního oznámení se jím totiž začal zabývat prokurátor.
Tikající časované bomby
Zfalšování výzkumu ovšem není jediným Wittchenovým problémem. Komise má podezření, že Wittchen po sobě zametal stopy a zpětně manipuloval různými dokumenty – prezentacemi, e-maily a možná i dopisy. „Od začátku se snažil mást vyšetřování prostřednictvím podvodů a manipulací,“ stojí ve zprávě. Kromě toho zastrašoval dva mladší zaměstnance univerzity, díky kterým se věc začala prošetřovat. Obrátil se například na jejich přímého nadřízeného s návrhem, aby zvážil jejich propuštění, jim samotným předložil k podpisu dopis, kterým měli stáhnout všechna obvinění a omluvit se, a paradoxně je dokonce obvinil z toho, že za nesrovnalosti ve studii mohou oni.
Tlak vyvíjel (sotva to lze interpretovat jinak) také na tehdejšího šéfa Technické univerzity v Drážďanech, kterému v roce 2019 poslal e-mail plný skrytých hrozeb. Adresáta v něm varoval, aby do věci nezasahoval a zastavil vyšetřování, protože jinak hrozí, že dojde k „národnímu politickému zemětřesení“, a aby svým slovům přidal na důrazu, podotkl: „Rád bych vás varoval (…) ještě jednou osobně a důvěrně, že v této věci mimořádně riskujete.“ Poslední obvinění – že zhruba dva roky z peněz určených na zmíněný projekt platil svou dceru, ačkoli ji nikdo neviděl nic dělat – je ve světle předchozích prohřešků nejspíš jen drobný detail…
S Wittchenem už rozvázal spolupráci jeho současný zaměstnavatel, Univerzita Ludwiga Maximiliana v Mnichově, ovšem důsledky aféry – kterou Německá psychologická společnost považuje za nejhorší ve své čtvrtstoletí trvající historii – mohou být nedozírné. Například Thomas Pollmächer, ředitel centra duševního zdraví v Ingolstadtu, míní, že obvinění je „překvapivé“, a obává se dalších možných nesrovnalostí ve Wittchenově rozsáhlém publikačním díle: „Některé časované bomby ještě možná tikají.“
