Česko nemůže závratně růst, když Německo ekonomicky neprospívá, říká známý ekonom Lukáš Kovanda v novém Hrotcastu. A jak je to se závislostí či nezávislostí na ruském plynu?
Česko nemůže závratně růst, když Německo ekonomicky neprospívá, říká známý ekonom Lukáš Kovanda v novém Hrotcastu. A jak je to se závislostí či nezávislostí na ruském plynu?
Švýcarský výrobce čokolády Lindt čelí v USA žalobě, která zpochybňuje jeho tvrzení o prémiové kvalitě a bezpečnosti výrobků. Spor vyvolaly výsledky studie, jež odhalila přítomnost těžkých kovů v některých hořkých čokoládách značky.
Švýcarský výrobce čokolády Lindt čelí v USA žalobě, která zpochybňuje jeho tvrzení o prémiové kvalitě a bezpečnosti výrobků. Spor vyvolaly výsledky studie, jež odhalila přítomnost těžkých kovů v některých hořkých čokoládách značky.
Český miliardář podniká hlavně v energetice a těžbě hnědého uhlí, ale také v realitách a financích. Ocelářství jeho skupina vnímá jako klíčový obor pro svůj další růst.
Český miliardář podniká hlavně v energetice a těžbě hnědého uhlí, ale také v realitách a financích. Ocelářství jeho skupina vnímá jako klíčový obor pro svůj další růst.
„Hrozně jsem se zamiloval do jedné paní, která ale neměla dobré nápady, jak investovat. O všechny svoje peníze jsem proto přišel. Byla to pro mě drahá životní lekce. Každopádně jsem si řekl, že už nikdy nebudu investovat tak, abych nevěděl, co se s mými penězi děje,“ říká v rozhovoru investor Petr Šedivý.
Je vystudovaným lékařem, na západní medicínu ale částečně zanevřel. Petr Šedivý totiž razí myšlenku, že každý svého štěstí strůjcem – co se týče zdraví i peněz. Podle něj si Češi myslí, že za ně doktor vyřeší všechno, i když kouří nebo se nehýbou. Však si přece platí zdravotní pojištění, tak proč by se o sebe starali? „Já bych musel působit v alternativní medicíně a stát se druhým Janem Hnízdilem,“ směje se tento devětapadesátiletý investor.
Podobným způsobem nahlíží i na finanční gramotnost Čechů. „Domnívám se, že by stát měl své obyvatele učit, aby se starali o to, co se děje s jejich penězi,“ říká Šedivý. Trhu podle něj škodí i dotace – například ty, které stát rozdává zemědělcům. „Když někomu dáte něco zadarmo, tak to pro něj nemá žádný význam. Neváží si toho. A akorát to křiví trh a kazí ceny.“
Šedivého cesta k investování byla spletitá: zažil několik neúspěchů, kvůli špatným radám od jedné ženy dokonce přišel o všechny úspory. I proto se zařekl, že už nikdy nevstoupí do nějaké firmy bez toho, aby věděl, co se s jeho penězi děje. V roce 2016 proto dostal nápad založit klub, jenž bude sdružovat investory, kteří se navzájem znají a vědí, kdo má jaké schopnosti a znalosti. A tak vznikl Venture Club.
Jeho cílem není podpořit každý projekt, který se někde vynoří. Za svých osm let existence podílově vstoupil „jen“ do dvaceti projektů, proinvestoval pak asi 660 milionů korun. „Řekli jsme si, že nebudeme úzce zaměřeným fondem, který by bral cizí peníze a investoval skrze ně. Jsme skupinou lidí, kteří postupně budují své vlastní diverzifikované portfolio,“ říká Šedivý v rozhovoru pro Hrot24. V něm se dále dozvíte, jakým způsobem Venture Club investuje, jak vypadá dobrý founder a proč tu státní aparát není od toho, aby každého zachraňoval.
Vstávám, když se vzbudím, pravidelně to bývá kolem půl sedmé. A je jedno, jestli je zrovna pracovní týden nebo víkend. V podstatě snídám každý den stejně: ovoce, oříšky, jogurt nebo kaši, celaskon a čaj nebo kávu. Občas ale zhřeším tím, že si dám i vajíčka či anglickou snídani. Pak se přesunu do práce a kouknu, co je nového v mailech a ve světě. Chci být v obraze.
Snažím se sice oddělovat práci a soukromé věci, nicméně vzhledem k tomu, že jsem přes 20 let na volné noze, pracuji téměř neustále. Ve volném čase ale zvládnu zajít na golf a jednou až dvakrát týdně si zacvičím s osobním trenérem. Snažím se o sebe pečovat, protože jsem se před třemi roky znovu oženil s o 13 let mladší ženou, se kterou mám osmiletého syna. Navíc jsem už z prvního manželství i dědečkem, takže musím pořád běhat za dětmi. Rád také cestuji, chodím po horách, občas se svezu na motorce, rád lyžuji.
Vystudoval jsem medicínu, pak jsem pracoval u Federální policejní služby jako sportovní lékař v Jednotce rychlého zásahu. Tam jsme se s ostatními kluky docela nudili, protože té práce přece jen mnoho nebylo. Jeden z mých kolegů byl stavebním inženýrem, tak jsme se rozhodli, že společně založíme stavební obchodní firmu. A já se stal jediným doktorem ve střední Evropě, který prodával garážová vrata.
Pak mě jedna známá dohodila do farmaceutické firmy Schering AG. V této společnosti s tehdy dvěma zaměstnanci jsem měl na starosti vytvoření nového informačního systému a sběr dat z lékáren. Postupně jsem se vypracoval až na obchodního ředitele – a když jsem odcházel, měla už firma 200 zaměstnanců. Nakonec jsem se nechal přetáhnout k společnosti Bayer ještě před tím, než Schering nakonec koupili. To už jsem tam ale nepracoval.
Po nějaké době totiž Bayer řešil jeden průšvih s léky, zavíral pobočky a já si řekl, že jako úspěšný obchodní ředitel se slušným platem nebudu někde působit jako nějaký náhradník a radši si najdu něco sám. Tak jsem zůstal na volné noze a žil z úspor. Ty mi ovšem po půl roce došly. A já si uvědomil, že abych se uživil, musím začít podnikat. Tehdy nebyl nikdo na bývalého obchodního ředitele zvědavý.
Ano. Už jsem věděl, jaká data firmy potřebují, tak jsem s jedním ajťákem založil dodavatelskou společnost, která se zabývala CRM (řízením vztahů se zákazníky – pozn. red.) a konkurovala i nadnárodním systémům. Mezi klienty jsme měli asi 40 velkých farmaceutických firem a působili jsme kromě Česka i na Slovensku, v Bulharsku nebo Maďarsku.
Docela se nám dařilo, pak ale přišel cloud a všechno se začalo přesouvat do virtuálního prostředí. Nakonec jsme proto firmu prodali. No a moje tehdejší žena, která v ní držela poloviční podíl, usoudila, že jsem neprodal dobře – a po 25 letech manželství se se mnou rozvedla.
V pětačtyřiceti letech jsem začal řešit, co se životem. Rozhodl jsem se, že se vrhnu do světa finančnictví, protože jsem měl nějaké úspory. Poprvé v životě jsem někam vložil peníze – a nešlo přitom o desítky nebo stovky tisíc, ale rovnou jednotky milionů korun. Jenže se to nepovedlo.
Hrozně jsem se zamiloval do jedné paní, která ale neměla dobré nápady, jak investovat. O všechny svoje peníze jsem proto přišel. Byla to pro mě drahá životní lekce. Každopádně jsem si řekl, že už nikdy nebudu investovat tak, abych nevěděl, co se s mými penězi děje.
V roce 2016 jsem tak dostal nápad založit klub, jenž bude sdružovat investory, kteří se navzájem znají a vědí, kdo má jaké schopnosti a znalosti. Někdo je právník, další developer, někdo se vyzná v technologiích nebo marketingu. Když se dáme dohromady, máme lepší šanci, že vybereme něco, do čeho se vyplatí společně investovat.
Já bych byl divný doktor. Na medicínu jsem šel proto, že to byla těžká výzva a k tomu mě baví pracovat s lidmi – však jsem dost upovídaný. Navíc i můj táta a sestra jsou lékaři. Nakonec jsem ale zjistil, že západní medicína má jednu zásadní nevýhodu: říká, že lidé mají nárok na to, aby jim doktor automaticky zařídil, že budou zdraví. A oni pro to nemusí dělat zhola nic.
„Já mám zhubnout, přestat kouřit, začít se hýbat, změnit své návyky? To po mně nemůžete chtít, vždyť si platím zdravotní pojištění. Nějak to, pane doktore, zařiďte,“ tvrdí tito jedinci. Západní medicína je skvělá v akutních záležitostech. Vyřeší infarkty, velké úrazy i nemoci, které lidé dřív nepřežili. Neumí ale vzdělávat lidi v tom, aby o sebe sami pečovali.
Tohle je tedy tím důvodem, proč mě nemrzí, že nejsem lékařem. Musel bych totiž asi působit v nějaké alternativní nebo celostní medicíně a stal bych se druhým Janem Hnízdilem. Díky tomu, že jsem vstoupil do světa investování, jsem zjistil, jak to vypadá v letectví, vojenství, reklamě, marketingu nebo na sociálních sítích. Potkávám se s chytrými lidmi a dělám něco, co dává smysl a hodně mě baví.
Když se podíváte do obchodního rejstříku, zjistíte, že mám pod svým jménem napsaných asi 15 firem. Investujeme totiž tím způsobem, že vždy založíme novou společnost, jež sdruží zúčastněné investory, kteří v ní koupí podíly. Tato nová firma má vždy jediný obchodní model – koupit podíl v jiné firmě, o kterou máme zájem.
Dám příklad. Chtěli jsme investovat do automobilky Zebra Group. To je firma, která aktuálně v Hradci Králové vyrábí malá komunální vozidla a teď přemýšlí nejen o elektrickém a dieselovém, ale i vodíkovém pohonu. Založili jsme proto společnost Venture Club ZBR, která má dnes v sobě střední desítky investorů, dali dohromady 30 milionů korun a v té automobilce koupili 18procentní podíl. A už ji doprovázíme třetím rokem.
Skrze naši investiční platformu tímto způsobem vstupujeme do projektů jakéhokoli druhu, o které zrovna zakopneme. A nejde jen o startupy nebo malé firmy. Naším historicky prvním investičním počinem byla koupě projektu se stavebním povolením na 110 bytů v Klíčanech severně od Prahy, a to za 50 milionů korun. Založili jsme akciovku, vytendrovali dodavatele, zaktualizovali poměrně zastaralé stavební plány. Během dvou let bylo hotovo – a i já sám tam mám dnes jeden byt.
Vlastně šlo hned o náš druhý projekt. Přišli k nám dva podnikatelé, že mají vymyšlený moc zajímavý startup na zdravotní pojištění psů a koček. Dnes ho znáte pod názvem PetExpert. Podařilo se nám ho vypěstovat z nuly na 25 tisíc pojištěných zvířat, a to za necelých pět let. A nakonec jsme v roce 2022 tento startup prodali za velmi pěknou cenu americké společnosti Trupanion.
Přesně tak. Řekli jsme si, že nebudeme úzce zaměřeným fondem, který by bral cizí peníze a investoval skrze ně. Jsme skupinou investorů, kteří postupně budují své vlastní diverzifikované portfolio. To znamená, že když máme firmu, která staví po světě fotovoltaické elektrárny, tak druhou takovou už nejspíše investovat nebudeme.
Nevstupujeme ovšem do živností nebo projektů v těch nejranějších fázích. Nechceme být andělskými investory. V ideálním případě cílíme na firmy, které nám za 10 nebo 20 milionů korun dají 10- až 30procentní podíl. Pro investiční fondy to jsou moc malé částky, pro jednotlivce zase příliš velké.
Je to společenský, vzdělávací a investiční klub, jenž dělá servis pro investory a funguje jako agentura, která organizuje naše investice. Se zakládajícími členy jsme si řekli, že chceme dělat něco, co nás baví, zároveň to dává smysl a také vydělává. Takže se radíme o investičních příležitostech a občas si spolu zajdeme na koncert, víno nebo golf, případně si k nám pozveme zajímavého hosta.
Do dnešních dnů zůstalo v klubu osm zakládajících členů. Celkově jsme aktuálně na zhruba 300 lidech. Asi padesátka z nich patří mezi větší investory, zbytek tvoří běžně vydělávající lidé.
V zásadě fungujeme tak, že firmám, které už mají nějaké klienty, říkáme: „Jsme tady, máme nějaké peníze, a když budeme selskou logikou rozumět tomu, zda váš projekt funguje, tak vás podpoříme.“ V těch startupech ale zároveň musí být někdo, kdo pro ně žije a strká je dopředu.
Zakladatel by měl od začátku vědět, kam chce svou firmu dostat, musí mít nějakou konkurenční výhodu a zároveň i škálovací potenciál. A taky schopný tým. Když přijde někdo s tím, že má nápad a rád by si něco vyzkoušel, tak ho vyhodíme. A stejně tak vyhodíme i člověka, který má čtyři startupy, chce teď pátý a dělá všechno najednou. Je to o tvrdé práci, takhle to dělat nejde, pokud chcete zákazníkovi doručit nějakou přidanou hodnotu.
Přineseme jim i naše znalosti. Něco jsme už v životě zažili, takže na věci koukáme z jiného úhlu pohledu než nadšený startupista, který je zavrtaný ve svém vlastním světě. Některé věci stojí na elementární logice, přitom ne každý s nimi zvládá pracovat – co neměřím, to neřídím; pokud něco dělám, tak to musí dávat smysl, aby mi za to zákazník dal peníze; musím si spočítat, jak dlouho můžu utrácet, než mi dojdou peníze.
Často vidíme, že nadšení foundeři špatně počítají cash flow. Či vymysleli geniální produkt, ale najali si špatné marketéry. Nebo mají dobré marketéry, ovšem kašlou na ošetření právních věcí. Případně ta firma nemá funkční organizační strukturu a není v ní jasně dané, kdo čemu velí. A tak podobně. S tímhle dokážeme pomoct. Takže strategie, že do těch firem nepřinášíme jenom peníze, ale právě i znalosti, se velmi osvědčila.
Když si vyhlédneme nějaký zajímavý projekt, tak podnikatele, který za ním stojí, požádáme, aby nám poslal podklady o své firmě – a následně ho k nám pozveme, aby nám ji představil i osobně. Pokud zjistíme, že by naše vzájemná spolupráce mohla dávat smysl, zorganizujeme takzvaný Den D, během nějž daný projekt důkladně zanalyzujeme. Těchto akcí pořádáme mezi pěti až deseti ročně.
Letos se nám ale stalo, že se takovýchto projektů sešlo víc najednou. Některé byly hodně zajímavé a vypadaly dost dospěle, nicméně v každém z nich jsme viděli nějaké mouchy. Tak jsme si řekli, že zkusíme uspořádat Pitch Night, kam pozveme šest startupů a každému z nich dáme na sebeprezentaci 20 minut. Podnikatelé, kteří přišli, museli také počítat s otázkami od poroty i publika.
Myslím si, že se první ročník této akce povedl, dostali jsme tam sto lidí, což byl náš cíl. Chtěli jsme dát investorské komunitě a startupům vědět, že tu jsme a že tuto událost budeme pořádat i nadále. Další Pitch Night bude už 22. října – a již nyní sbíráme zájemce o prezentaci i jejich projekty.
Určitě, dostanou pořádnou zpětnou vazbu, díky níž budou vědět, co už nemají v budoucnu dělat. Já si musím být naprosto jistý, do čeho dáváme peníze.
Nemám moc rád investiční fondy, které dostávají dotace od státu nebo od Evropské unie. Je to dobrý úmysl, který je ovšem lemován mrtvolami. Z mé zkušenosti bohužel vyplývá, že pokud někdo spravuje cizí peníze, tak primárně proto, že z toho dostane nějaké provize. Díky nim může „kropicí konví“ nalévat finanční prostředky v podstatě kamkoliv – a do čím většího počtu startupů, tím lépe. A obvykle se pak o tento velký počet zainvestovaných firem ani moc nestará, protože na to ze zcela pochopitelných důvodů nemá kapacitu.
A tak se stane, že se najednou vyrojí velké množství z mého pohledu nekvalitních projektů, které mají valuace přitažené za vlasy a myslí si, že jejich hodnota je 100 milionů korun, byť je reálně i padesátkrát menší. Velkým fondům takové sázky občas vyjdou, ale s vlastními penězi tohle dělat nejde.
V tom je vidět ten obrovský rozdíl mezi investováním z vlastních a cizích finančních prostředků. My si nepotřebujeme odškrtávat, že máme zainvestováno v nějaké příslušné periodě. Naopak si důkladně rozmýšlíme, co si kupujeme a kdy se nám daná investice vrátí. I proto nemáme ambici, že bychom měli pracovat pro 30 tisíc lidí a mít zainvestovaných 200 firem. Chceme to dělat pořádně, proto víme, že se najednou nejde starat ani o 30 startupů, natož několik stovek.
V tuto chvíli zhruba 20.
Ano, a možná je to tím, že členům v klubu je mezi 40 a 70 lety. I já sám už prostě věřím svému nosu. Pokud pociťuji, že projekt, který ke mně přichází, je divný, tak asi divný opravdu bude. Proto se nepouštíme do nějakých bezhlavých divočin. A vždy potřebujeme, aby nám ten podnikatel nelhal a radši řekl, co v té firmě řeší, v čem je dobrý a s čím mu můžeme pomoci.
Proti Tensor Ventures nic nemáme, ostatně jsme si s nimi dobře padli do oka. Nedávno u nás měli prezentaci a my počítáme s tím, že bychom s nimi mohli do budoucna spolupracovat i nadále. Navíc chápu, že v případě některých konkrétních vstupů, například do USA, dává smysl sáhnout po větších penězích nebo si sehnat koinvestora.
Samozřejmě se pereme s tím, že by se nám hodilo mít v zádech nějakého partnera, který by naše investice trochu doplnil. A naopak Tensoři můžou mít zájem o nějaký projekt, který je ještě v příliš rané fázi – a jim by se třeba hodilo, abychom ho zatím pěstovali.
Takže mít někoho, s kým se v tomto ohledu kamarádíte, zní dobře. A myslím, že ideální volbou jsou právě Tensoři (po uskutečnění tohoto rozhovoru poslal Venture Club do fondu Tensor Ventures 35 milionů korun – pozn. red.). Však i jejich první fond je původně akciovka určená lidem, kteří skrze ní investovali své vlastní peníze.
Přesně tak. Také razí myšlenku, že se má investovat do projektů, kterým opravdu věří. Mají stejnou krevní skupinu jako my.
Aktuálně 80 až 100 milionů ročně. Letos jsme už na asi 60 milionech. Celkově jsme již proinvestovali přibližně 660 milionů.
Domnívám se, že i stát by měl učit lidi tomu, aby se starali o to, co se děje s jejich penězi. Měl by zlepšovat finanční gramotnost populace a vytvořit prostředí, kde by se lidé starali sami o sebe. Není dobré, když mezi ně rozdrobí peníze, které navíc vlastně sebral někomu jinému. Nebo když někoho zachraňuje formou dotace. Pro každého je největší motivací to, když se každý stará o své vlastní finance.
Stát tu prostě není od toho, aby každého zachraňoval. Samozřejmě tím nemyslím zdravotní péči, armádu, školství, to tu být musí. Ale co se týče byznysu, tak ať toho dělá co nejmíň a neotravuje lidi, kteří chtějí podnikat. Třeba teď jsem narazil na myšlenku, že by stát měl kontrolovat, jestli se firmy starají o to, zda se jejich zaměstnanci chovají zdravě ve svém volném čase. Tedy že dobře jedí a hýbou se. Proboha, tohle není úlohou firem, zvlášť ne těch začínajících nebo menších.
Když někomu dáte něco zadarmo, tak to pro něj nemá žádný význam. Neváží si toho. A akorát to křiví trh a kazí ceny. Nelze si myslet, že můžeme každého bezbřeze podporovat a tisknout peníze, jak se nám zlíbí. Pak bude akorát přibývat lidí, kteří přemýšlejí jenom o tom, jak co nejvíc podojit stát.
Podívejte se třeba na zemědělství – to není potřeba podporovat. Ekonomika všech zemědělských firem dnes funguje velmi dobře, čísla jim vycházejí pozitivně, a to i bez dotací. Ale vzhledem k tomu, že je stát poskytuje – a navíc existuje dost silná zemědělská lobby –, se tam pořád ty peníze pouštějí. Ale je to špatně, jen se tím žene inflace nahoru. A podporuje se někdo, kdo to většinou nepotřebuje.
Přesně takhle politici vyhrávají volby. Říkají lidem: „Občánku, nemusíš nic dělat, já tě přece zachráním, když budeš pořádně křičet o pomoc“. Občané totiž chtějí hlavně rychlá řešení. Takhle by to ale fungovat nemělo. Dejme si jako příklad vás. Když chcete jako novinář napsat kvalitní článek, tak si musíte najít zajímavého člověka, řádně ho vyzpovídat a u toho přemýšlet, jestli neříká úplné blbosti, protože byste si tím zkazil jméno. Ani tohle není jednoduché. A ani ve vašem případě přece nemohou pomoct rychlá, jednoduchá a zkratkovitá řešení.
Každý pokus je lepší než nic, nicméně si myslím, že je to stále příliš byrokratické. Klíčoví zaměstnanci by měli mít možnost podílet se na úspěchu firmy, ve které pracují, nicméně jim to současná legislativa úplně neumožňuje. Nebo aspoň ne tak, aby to pro ně bylo jednoduché.
Se všemi startupy máme dohodu, že až je budeme prodávat, tak jim den předtím přidělíme podíly. Je to i z toho důvodu, abychom se nemuseli příliš potýkat se současným byrokratickým nastavením. A podle mého názoru je to fér. Nechceme nikoho odrbat, navíc tu firmu stejně prodáváme i s jejími zaměstnanci, jinak to ani nejde.
Navíc platí, že pro každého startupistu je větší motivací vidina, že v případě blížícího se exitu dostane slušný podíl, než že za něj firma odvádí sociální a zdravotní pojištění. A já chci, aby ti lidé pro startup, do kterého jsme vstoupili, skutečně žili.
Přiznám se ovšem, že většinou chceme, aby si naši startupisté onen podíl koupili, byť za dobrou cenu. Jak už jsem říkal: pokud dáme někomu něco jen tak, nemá to pro něj takový význam, jako když za podíl zaplatí. Jsem mnohem radši, když si ten člověk udělá menší investici do firmy, v níž pracuje – já mu za to rád ještě další procento přidám. A to je taky dobrá motivace.
