Jedna z nejklasičtějších čtyřlístkových hlášek zní: „Chytrý bádá a hloupí na něj dřou.“ Pronesla ji Fifinka ve chvíli, kdy na dveřích pracovny přemoudřelého kocoura Myšpulína objevila přibitou ceduli s nápisem: „Nerušit, bádám!“
V podstatě měla pravdu, ovšem spravedlivé je dodat, že dře i ten, kdo jen přemýšlí. Unavit se člověk může nejen kopáním uhlí či kácením stromů, ale také náročným používáním mozku. Ví to každý, kdo se někdy po delší dobu věnoval nějaké duševní práci, a studie, kterou nedávno publikoval časopis Current Biology, vůbec poprvé ukázala, že tato mentální či kognitivní únava souvisí s chemickými změnami v mozku.
Co se děje v mozku
Autoři (hlavním autorem je Antonius Wiehler z pařížského Institutu mozku a míchy) výše zmíněné studie zařadili do svého testování celkem čtyřicet lidí. Čtyřiadvacet z nich muselo déle než šest hodin (součástí byly dvě desetiminutové přestávky) vykonávat různé duševně náročné úkoly – například sledovat písmena, která se každých 1,6 sekundy objevovala na obrazovce, a zaznamenat ta, která se shodovala s písmenem zobrazeným o tři písmena dříve.
Jinak řečeno, simulace se spíš než v úvodu zmíněnému „bádání“ podobala dlouhodobé, stereotypní a nudné – nicméně na pozornost velmi náročné – duševní činnosti, kterou dennodenně dělají lidé, jako jsou třeba kontroloři letového provozu. Zbylých šestnáct dobrovolníků mělo za úkol vykonávat po stejně dlouhou dobu nenáročnou duševní činnost.
V době, kdy se pokusní „králíci“ věnovali určeným úkolům, kontroloval je Wiehlerův tým prostřednictvím metody zvané magnetická rezonanční spektroskopie a měřil hladinu důležitého neurotransmiteru (přenáší v mozku vzruchy), kyseliny glutamové, v jejich mozcích, respektive v části mozkové kůry, která se anglicky nazývá lateral prefrontal cortex. Prostřednictvím této části mozku přitom lidé vědomě kontrolují své chování – například potlačují automatizované impulzy, které jsou hluboce „zadrátované“ v jejich mozcích. „Když vás bodne hmyz, chcete se poškrábat,“ řekl Wiehler slovutnému vědeckému časopisu Nature, „a pokud tento reflex zastavíte, půjde o vědomou kontrolu.“
Přesně to také odpovídá mechanismu, kdy se člověk vědomě rozhodne potlačit svoji přirozenost a odmítne nižší okamžitý zisk v přítomnosti, aby se v budoucnu dočkal vyšší odměny.
Dejte už mi všichni pokoj
A teď k výsledkům. Lidé, kteří se celých šest hodin „bavili“ náročnými mentálními úkoly, měli ve zmíněné části mozku vyšší hladinu kyseliny glutamové než ti, kteří prokrastinovali s lehkou duševní prací. První skupina se zároveň cítila mentálně unavenější než druhá, což potvrzovaly odpovědi na dotazy, jakou podobu finanční odměny dotyční preferují. Těžce duševně pracující měli tendenci vybrat si nižší obnos, který by dostali okamžitě, než vyšší částku, která by jim byla vyplacena až za několik měsíců.
Podle Wiehlera se tak konečně podařilo přijít na způsob, jak exaktně měřit míru mentální únavy, a do budoucna to otvírá dveře dalším výzkumům, jak se jí vyhnout, popřípadě se z ní rychle zotavit a znovu obnovit předchozí hladinu kyseliny glutamové. Nejdřív je ale samozřejmě nutné výsledky Wiehlerova pokusu ověřit a potvrdit, že kyselina glutamová a mentální únava se k sobě skutečně mají jako příčina a následek.
