Dvacátého června to bude rok, co vyšla v úředním věstníku Evropské unie směrnice o preventivní restrukturalizaci. Srozumitelný výklad v jazyce anglickém je tady.

Na rozdíl od nařízení mají členské země čas na to, aby směrnice převedly do svého právního řádu, v tomto případě do července příštího roku s možností prodloužení o rok. Takže není zas tak překvapující, že u nás se teprve pracuje na věcném záměru zákona. Zároveň by se nám máloco hodilo víc, než kdyby už byl na světě. 

Co čert nechtěl, přišla koronakrize a s ní i otázka nikoli za milion, ale za mnoho miliard, která se – bohužel – bude i v tom nejoptimističtějším scénáři týkat docela velké části českého podnikatelského stavu. Platila by, i kdyby byly úřady několikanásobně štědřejší, pokud jde o odklady plateb, místo aby započítávaly třeba k 1. červenci „bez sankcí“ splatnou daň z příjmů (součást opatření „liberačního balíčku“) oproti vratkám daně z přidané hodnoty. Což se naneštěstí děje také.

Tam, kde vystrašení zákazníci začali šetřit a odkládat spotřebu v případě domácností anebo investice v případě firem, by sice pomohlo, ale nezachránilo situaci, i kdyby byly příjmové daně započítávány oproti očekávané letošní ztrátě nebo kdyby se DPH platilo ze skutečně uhrazených faktur. Ostrá recese, kdy propady tržeb půjdou do desítek procent meziročně, má zkrátka tu velmi nehezkou vlastnost, že dovede srazit na kolena i do té doby bezproblémově fungující podniky.

Zdaleka v tom nejsme sami. V mezinárodním měřítku jsou tři velké bolehlavy – již zmíněná snaha domácností i firem šetřit, s čímž souvisí za druhé neochota se dále zadlužovat (i kdyby banky půjčovaly pod plnou zárukou státu za dvě procenta, když je zároveň zakázáno splácet z nových půjček staré dluhy), a do třetice právě to, co tady řešíme: jak se vypořádat s následky a rekapitalizovat firmy.

České insolvenční právo je sice v podstatě moderní, ale třeba „mezera krytí“, tedy rozdíl mezi výší disponibilních prostředků a splatnými peněžitými závazky bude v mnoha případech vyšší než desetinový, který je brán jako test při rozhodování o úpadku. „Lex covid“ v novém paragrafu zmírňuje insolvenční zákon prostřednictvím „mimořádného moratoria“, ale jeho ustanovení jsou dočasná.

Právě proto by se hodilo mít tu „preventivní restrukturalizaci“ jako součást českého právního řádu už nyní a už jen „ladit“, jak se s následky krize vyrovnáme. V mezičase, kdy to začne padat, se asi neobejdeme bez nového „mimořádného moratoria", abychom s jeho využitím přešli do předpřipravené reorganizace podle paragrafu 148, odstavce 2 téhož.

Součástí řešení by v každém případě mělo být, aby „nezavinění“ dlužníci dál řídili firmu svými manažery (byť s jistými omezeními) a bez dosažení dohody nemohli být jen tak „mírnyx-dýrnix“ odeslání do konkurzu a „za hubičku“ koupeni buď jednou smlouvou, anebo po částech. Musí se pamatovat také na to, že v tomto v poslední instanci soudcem posvěceném procesu musí mít ti, kteří s restrukturalizačním plánem nesouhlasí, dokud nedostanou zaplaceno, malý prostor.

Je jedno, jak se jim v kterém jazyce říká, ale jak je podle anglického „scheme of arrangement“, tak amerického práva s jeho „Chapter 11“ i podle evropské preventivně-restrukturalizační direktivy nutné je v situacích, kam se dostaneme, krotit. Koneckonců v našem právu to už je jako princip zakotveno taky.

A nakonec to nejdůležitější: kdo a za jakých podmínek firmu finančně postaví na nohy, k čemuž jsou zapotřebí „čerstvé peníze“. A aby to netrvalo věčnost, mělo by to být zároveň pro vlastníky i financující subjekty motivace, a nikoli něco ve stylu „vzdejte se, nic se vám nestane“. Hledá se tichý, trpělivý společník.