Za třicet let existence samostatné Slovenské republiky naši východní sousedé v referendech už sedmkrát odmítli útěk politiků od odpovědnosti nebo populistické návrhy opozice. A to mohli rozhodovat mimo jiné o omezení či zastavení privatizace, o vstupu do NATO a rozmisťování vojenských základen nebo o zkrácení volebního období slovenského parlamentu. V jediném platném z osmi dosavadních referend Slováci rozhodli o přistoupení země k EU.

Informace o dalším neúspěšném referendu by však ani v nynější povolební vřavě neměla zaniknout. Je totiž nanejvýš poučná. Pro nového prezidenta, pro současnou vládu, pro naši opozici, ale i pro novináře, média, politické aktivisty, justici, zkrátka pro všechny, kdo rozhodují, ovlivňují, komentují i soudí. Navíc rovin stojících za povšimnutí je více než dost.

Odpovědnost patří politikům

Opakované neúspěchy slovenských referend především leccos vypovídají o smysluplnosti a funkčnosti přímé demokracie. Slovenští voliči se nohama vyjádřili dostatečně jasně a k tomu i věcně správně. Politiky poslali k šípku, respektive přesně tam, kam patří – totiž k jednacímu stolu a pak do parlamentu, kde jedině se má o tak závažných věcech, jako je změna ústavy, rozhodovat.

Dali tak najevo, že v reprezentativní demokracii nesou politickou odpovědnost sami zvolení politici. Právě k tomu dostali mandát, přičemž ve slovenském případě bývalá vládní koalice dokonce disponovala ústavní většinou, a mohla si tak ve věci ústavy dělat, co si zamanula. Jenže ona nedělala nic, radši se rozpadla a přivedla zemi do politické krize. Není žádný důvod, aby tuto krizi za politiky řešili občané, natož aby z nich snímali politickou odpovědnost. I z důvodu, že je nejen zvolili, nýbrž je i solidně platí a poskytují jim luxus zajistit si pro rozhodování opravdu kvalitní a objektivní podklady, diskutovat o nich s politiky z jiných zemí a načerpávat zkušenosti po celém světě. Očekávají proto, že se zákonodárci postaví čelem jak k věcem populárním, tak k otázkám, které jsou složité a kde se vděku rozhodně nedočkají.

Rozhodování zvolených poslanců má navíc jedno velké, řekněme třeba hygie­nické, kouzlo. Za špatné rozhodnutí je můžete potrestat, tedy příště už nezvolit a vyměnit za někoho jiného. Nic takového ale s veřejností udělat nelze.

Demagogie, lži a dezinformace

Rozumně uvažující občané by také měli trvat na tom, že je zvolení zákonodárci nemají hnát do předreferendové kampaně plné demagogie, lží a dezinformací, kampaně vyvolávající atmosféru strachu a závisti, která fatálním způsobem přispívá k nesmiřitelnému dělení společnosti a k osobní nenávisti vůči lidem s jinými názory. Kampaně, v níž se angažují diktátorské režimy jako Čína či Rusko. Těch si navíc Slovensko i Česko v posledních letech užívají dost a dost už jen kvůli jiné lidové taškařici, jíž je přímá volba prezidenta.

Jasně se také ukazuje, že stejně jako přímá volba není prostředkem k hledání konsenzuálního kandidáta, či snad dokonce „prezidenta všech“, není ani referendum cestou k nalezení řešení, jež by přispělo ke smíru. Tak to bylo, je a bude, ač nám stoupenci přímé demokracie a přímé participace budou tvrdit opak. Většinou to navíc nedělají z naivity, nýbrž z chladného populistického kalkulu. Není žádná náhoda, že referenda a různé přímé volby měly ve svém programu (či přímo v názvu) strany jako Sládkovi republikáni, Věci veřejné, Úsvit přímé demokracie nebo Svoboda a přímá demokracie. Podobní populisté jimi šermují i u našich východních sousedů, geograficky bližších válečnému konfliktu na Ukrajině, a tudíž ještě o něco zranitelnějších.

Podobně důležitý je i samotný obsah slovenského referenda. Slovensko má stejně jako Česko parlamentní režim. A ten má své principy: a) vláda je odpovědná parlamentu, a parlament tak za jistých okolností může způsobit její pád (což se taky na Slovensku před pár týdny stalo), b) jedna z částí exekutivy, obvykle hlava státu, může za určitých podmínek rozpustit parlament nebo některou jeho komoru. Ve většině parlamentních systémů vůbec není možné, aby se parlament rozpustil sám. Anžto se tím narušuje promyšlená rovnováha mocí.

Ficova krachlá ofenziva

Slovenská ústava zatím nedává poslancům Národní rady možnost o sobě rozhodnout. A správně. Jenže Matovičova i Hegerova vláda fungovaly tak zoufale, že poztrácely veškerou reputaci a zemi přivedly do hluboké politické krize. Bývalý premiér a nyní klíčový opoziční lídr Robert Fico se už dávno chopil příležitosti změnit ústavu. Věděl, že se nemusí zopakovat. Posbíral tedy podpisy více než 400 tisíc lidí a slovenská prezidentka Čaputová musela vypsat referendum.

K platnosti referenda je na Slovensku třeba účast více než padesáti procent oprávněných voličů. K urnám jich však po bojkotu všech bývalých vládních i části opozičních formací přišlo jen 27,3 procenta. Nepomohlo ani to, že pro změnu ústavy hlasovalo drtivých 97,5 procenta zúčastněných.

Navzdory faktu, že referendum krach­lo, je nyní velká šance, že se politici dohodnou a přijmou alespoň částečně podobnou změnu ústavy. A ještě k ní něco přidají. Lídři někdejší vládní koalice se v neděli 22. ledna dohodli nejen na změně ústavy, nýbrž i na termínu předčasných voleb, jež se mají konat 30. září. To se opozici nelíbí, ale to je asi tak všechno, co s tím může dělat. Součástí dohody je ovšem také další ústavní úprava, která má za cíl stabilizovat systém poměrného zastoupení pro volbu Národní rady.

Jak je vidět, i velmi znesváření politici se pod tlakem okolností mohou dohodnout, aniž by k tomu potřebovali nějaké referendum.

Drahé zhůvěřilosti

Kromě posílení parlamentu ale Slováci minulou sobotu rozhodovali i o daleko rizikovější záležitosti pro budoucnost demokracie – konkrétně o možnosti předčasně ukončit funkční období parlamentu prostřednictvím referenda. Tím by úplně padla konstrukce systému, která předpokládá pevně dané volební období, aby parlament a z něj vznikající vláda mohly plnit volební program úspěšných stran. Namísto reforem by se už navždy jen nekonečně rozdávalo. Země by se dříve nebo později dostala do víru referend a bezbřehého populismu. Situace by za pár let nevyhnutelně vyústila ve vládu pevné ruky, s níž má Slovensko bohatou a tragickou (mečiarovsko-slotovsko-ficovskou) zkušenost.

A to ani nemluvíme o tom, že Fico dokonce plánoval v referendu hlasovat o přímém, tedy referendovém, odvolání vlády. Tuto absolutní zhůvěřilost sice zastavil slovenský Ústavní soud, ovšem varovným faktem je, že i ji svým podpisem podpořilo přes 400 tisíc nebohých voličů.

Fico si tak za peníze daňových poplatníků, kteří v době krize a deficitu za organizaci referenda zaplatili více než deset milionů eur, udělal povedenou stranickou kampaň. Po nezdařeném referendu hovoří o „atentátu na demokracii“ a už se připravuje na předčasné volby, které nebudou stát o nic méně.

Přímá demokracie na celostátní úrovni je zkrátka nejen velmi nebezpečná a absolutně zbytečná, nýbrž také setsakra drahá. Nejen Slovensko, ale i Česko by na ni proto mělo ihned a nadlouho zapomenout. A zároveň začít rychle připravovat návrat k nepřímé – a ze své podstaty pro občana nekonfliktní – volbě prezidenta. Včera bylo pozdě. 

Fakta o slovenském referendu

Petice slovenské opozice požadovala referendum se dvěma otázkami:

• „Souhlasíte s tím, že vláda Slovenské republiky má neprodleně podat demisi?“

• „Souhlasíte s tím, že předčasné skončení volebního období Národní rady Slovenské republiky je možné uskutečnit referendem nebo usnesením Národní rady Slovenské republiky, a to změnou Ústavy Slovenské republiky?“

Ústavní soud rozhodl, že referendum může proběhnout jen o otázce č. 2, neboť otázka č. 1 nepřípustným způsobem zasahuje do dělby moci podle slovenské ústavy.

Referendum se konalo 21. ledna 2023. Zúčastnilo se jej 27,26 procenta oprávněných voličů. Pro hlasovalo 97,52 procenta z nich, proti 1,54 procenta a celkem 0,94 procenta hlasů bylo neplatných.

Účasti přesahující 36 procent dosáhl Trenčínský kraj. Přes 33 procent voličů přišlo v Žilinském a skoro 30 procent v Banskobystrickém kraji. Naopak nejnižší účast vykazovaly Bratislavský a Košický kraj, kde se pohybovala jen mezi 21 a 22,5 procenta. Na úrovni okresů účast v několika případech (Bratislava, okresy na jihu Slovenska, Kežmarok nebo Košice) nedosáhla ani 20 procent. Nutné nadpoloviční účasti se nejvíce přiblížila ta v okrese Kysucké Nové Mesto na severozápadě Slovenska, kde dosáhla takřka 43 procent.