Ve sledovaném a dlouho očekávaném rozhodnutí Ústavní soud nevyhověl opozičnímu návrhu na zrušení novely penzijního zákona. Důchodci, kterých se týká, tedy nedostanou zpětný ani budoucí doplatek ve výši přesahující tisíc korun měsíčně.
Tím, že novela zůstala v účinnosti, stát jen za roky 2023 a 2024 ušetří zhruba 54 miliard korun. A to je bezpochyby dobrá zpráva pro každého, kdo podporuje vládní snahu o alespoň přibrzdění rozpočtových deficitů.
K tomu přičtěme fakt (právě tak argumentoval ministr financí Stanjura), že každá další budoucí valorizace by se po zbytek života stávajících příjemců penzí počítala z tohoto mimořádně zvýšeného důchodu. Podle ministerstva financí by už v roce 2030 dopady mimořádné valorizace činily více než 200, a za dalších třicet let dokonce přes 400 miliard korun.
Je téměř jisté, že takto vysoké částky by stát nedokázal ušetřit a na umoření by si musel půjčit na finančním trhu, což by už tak vysokou částku dál zvedlo o úroky. Ty by pochopitelně museli zaplatit daňoví poplatníci.
Na okraj ještě dodejme, že zachování novely v platnosti zamezilo několika diskutabilním momentům z hlediska spravedlnosti. Mimořádná valorizace by důchodce rozdělila do dvou kategorií, podle toho, zda by na ní profitovali (všichni stávající), nebo naopak ostrouhali (všichni budoucí). Hlavními beneficienty by se navíc stali ti, kdo dnes pobírají vyšší penze, neboť právě k nim byla mimořádná valorizace nejštědřejší.
Zprávy, jakých není nikdy dost
Rozhodnutí Ústavního soudu má i několik politických důsledků. Předně je jednou z mála dobrých zpráv pro Fialovu vládu, na niž se v posledních dnech valí jedna pohroma za druhou. Koaliční ministři ani poslanci zejména nemusejí složitě vymýšlet, co s „rozlitým penzijním mlékem“.
Neméně důležitý je fakt, že opozice dostala za vyučenou za své totálně obstrukční sněmovní jednání. ANO a SPD to rozhodně neodradí od toho, aby v něm pokračovaly, čehož jsme byli tento týden svědky ve vrchovaté míře. Je však dobré, když opozici naznačí také někdo jiný než politický soupeř, že všechno má své meze.
Ústavní soudci ve svém nálezu přímo napsali: „Tento závěr Ústavní soud opírá také o skutečnost, že parlamentní opozice o racionální diskurz zájem neměla. Jak plyne z výše uvedeného, prostřednictvím svých dvou významných představitelů jasně deklarovala, že účelem jejich vystoupení je přijetí návrhu zákona obstruovat.“
Podle Ústavního soudu proto nelze „tvrdit, že parlamentní opozici bylo odepřeno právo se k návrhu zákona vyjádřit z důvodu nedostatku času, když čas, který k tomu dostala, využívala ke zjevným obstrukcím, tj. k něčemu jinému než věcnému projednání návrhu zákona“.
Do třetice důležitých zpráv přidejme, že ústavní soudci, z nichž sedm, tj. už skoro polovinu, jmenoval prezident Pavel, velmi správně nepřistoupili na pokus o své zatažení do politických her. V minulosti byly chvíle, kdy měli přinejmenším někteří ústavní soudci tendenci suplovat roli „třetí komory“ parlamentu. Razantním odmítnutím se nynější členové od této tendence odřízli. Pevně věřme, že nejen pro tuto chvíli.
Na tom nic nemění ani disentní stanovisko tří soudců, kteří hlasovali pro vyhovění opozičnímu návrhu. To ukazuje, že uvnitř této klíčové instituce panuje pluralitní prostředí. A to je vlastně další dobrá zpráva.
Ústavní soudci dali kromě toho najevo, že hašení problémů překotnými novelizacemi a jinými na hranici ústavnosti balancujícími postupy by si tato vláda měla napříště odpustit, což samozřejmě platí i pro všechny budoucí vládní většiny. Naprosto jasně to soud vyjádřil, když Fialův kabinet pokáral za to, že s mimořádnou valorizací penzí nekalkuloval ve svých úvahách dřív: „Je proto samozřejmě možno vládě vytknout, že s těmito predikcemi měla pracovat daleko pečlivěji a více je zohlednit při plánování rozpočtových výdajů.“
Čekat zlepšení by bylo naivní
Závěrem je však nutné konstatovat, že přes všechna výše popsaná pozitiva by bylo naivní čekat, že rozhodnutí Ústavního soudu přinese nějakou změnu v chování hlavních aktérů. Od vlády ani od opozice nemůžeme čekat větší schopnost kompromisu ani lepší kulturu diskuse.
Právě naopak: dá se předpokládat, že dosavadní vládní plus minus jednota skončila a nastane tradiční koaliční handrkování o každé slovo a parlamentní hlasování. A opozice přitvrdí o to více, že neuspěla, přičemž čekejme, že své tažení stále více povede pod heslem „proti všem“.
Rozuměno proti vládě, parlamentu, Hradu a teď nově i proti Ústavnímu soudu, který bude ještě ostřeji obviňovat z podjatosti a spolčení proti normálním lidem.
