Když ministr průmyslu Karel Havlíček před několika týdny poprvé zmínil možnost stání pomoci, či dokonce znárodnění letecké společnosti Smartwing, schytal za to tvrdou kritiku. Nejčastěji se lidé ptali: proč by se z veřejných peněz mělo pomáhat firmě vlastněné napůl Číňany a miliardářem Jiřím Šimáněm s odhadovaným více než 10miliardovým majetkem?
I proto možná česká vláda postupně z původních plánů couvá. V jiných zemích ale už v mnoha podobných případech peníze daňových poplatníků ve formě půjček nebo dotací politici přiklepli. A ani tam se to veřejnosti příliš nelíbí.
Na Novém Zélandu například vyvolal poprask článek o americkém miliardáři Julianu Robertsonovi, jinak též majiteli hedgeového fondu Tiger Management. Sedmaosmdesátiletý muž s majetkem odhadovaným na více než čtyři miliardy dolarů neváhal požádat o pomoc z programu Paycheck Protection. Důvod? Z obdrženého 1,2 milionu novozélandských dolarů vyplatil zaměstnance svého místního luxusního golfového rezortu, který musel zavřít kvůli epidemii čínské chřipky.
Stamiliony na parfémy a fotbal
Zajímavé kontroverzní případy pomoci velkým firmám vlastněným miliardáři se vyskytly i ve Velké Británii. Například věhlasná společnost Chanel dostala v rámci programu Covid Corporate Financing Facility výhodné úvěry za 600 milionů liber. Majetek obou majitelů Chanelu, bratří Gerarda a Alaina Wertheimera, dělá dohromady asi 56 miliard dolarů.
Agentura Bloomberg píše i o 175milionové pomoci pro fotbalový Tottenham Hotspur, respektive jeho dceřinou firmu spravující klubový stadion. Také majitel Tottenhamu Joe Lewis, který prostřednictvím skupiny Tavistock Group ovládá na dvě stovky firem v deseti zemích, není zrovna nemajetný: Forbes jeho aktiva odhaduje na téměř pět miliard dolarů.
A výčet dalších kritizovaných firem, kterým pomohly britské veřejné peníze, pokračuje dál: výrobce nákladních vozů CNH Industrial italské miliardářské rodiny Agnelliů (600 milionů liber), provozovatel výletních lodí Carnival Mickyho Arisona s devítimiliardovým majetkem (25 milionů) nebo stavební firma JCB rodiny Bamfordů (600 milionů).
Poměrně štědrá vstřícnost vadí v Británii především labouristům. „Je správné, že pomáháme firmám zachraňovat pracovní místa. Ale znepokojuje mě, kolik společností patřících miliardářům teď daňoví poplatníci financují. Je nejvyšší čas, aby megabohatí nejprve sáhli do vlastních kapes,“ řekla Bloombergu labouristická poslankyně Margaret Hodgeová.
Nelibě nesou stranění velkým firmám často vlastněným lidmi z horního „jednoho procenta“ také američtí demokraté. Ti navíc kritizují i vyplácení pomoci velkým firmám, které zároveň dávají svým šéfům každoroční milionové bonusy. Podle deníku The Washington Times do velkých podniků mířila více než miliarda dolarů z pomoci určené původně především pro malé a střední firmy.
S prodlužováním epidemie a rostoucími náklady na pomoc firmám kritika sílí. Není tak vyloučeno, že si budou muset bohatí posypat hlavu popelem, jako to udělal britský miliardář Richard Branson. Ten jako zástavu za státní pomoc pro aerolinky Virgin Atlantic nabídl svůj luxusní ostrov v Karibiku.
