Všichni víme, že bychom měli projevit zodpovědnost za budoucnost a opět se pokusit o penzijní reformu. I země, které mnozí Češi považují za méně vyspělé, ji udělaly před nějakými dvaceti lety a mezitím ji stihly zreformovat podruhé (byť většinou k horšímu).
My jsme se ale k důchodové reformě odhodlávali tak dlouho, až nás opustila odvaha. Druhý pilíř, kde si lidé měli šetřit pár procent z platu, byl od začátku špatně vymyšlený, přitom elegantní řešení třeba ze Švédska bylo v té době k dispozici. Dávno se vědělo, že systém založený na aktivním projevení zájmu o spoření je nesmysl, protože takový pilíř už máme a nefunguje dobře.
Z jednoduchého, naprosto logického důvodu: pro nízkopříjmové je odkládání nějaké tisícikoruny měsíčně větší oběť než pro bohaté. Vláda, aby je motivovala, jim pár stovek k vlastním úsporám přihodí, ale mnozí ani nevyčerpají maximální možnou částku podpory.
Pak se najde vždycky nějaký rozumbrada, který přijde s návrhem, že takový systém je z hlediska dosažení cíle neefektivní a v rámci rozpočtových úspor je zapotřebí jej zrušit, protože jej naplno stejně využívají ti, kteří by šetřili i bez něj.
Koneckonců, v nějaké nejtriviálnější rovině je to pravda. Když chcete okamžitě ušetřit peníze, pak vás nezajímá to, co se buduje desítky let, aby to mohlo být jednou využíváno.
Cit pro detail…
Kdybychom vícesložkový penzijní model à la Švédsko byli bývali opsali s trochou citu pro detail, tak bychom si celou tu dobu ukládali tři procenta svého příjmu, pokud bychom to vyloženě neodmítli. Jsme národ reptavý, avšak pohodlný, odmítl by málokdo.
Lidé by si mohli vybrat, u koho a jak chtějí mít peníze spravovány, ale kdo by se nerozhodl, samospádem by jeho peníze doputovaly do veřejnoprávního fondu, v podstatě klonu švédského veřejnoprávního fondu AP7 Såfa. Ten je koncipován jako fond životního cyklu, takže složení osobního investičního portfolia každého klienta se měnilo s jeho věkem automaticky.
Lidé, kteří jsou blízko penzijního věku, mají v portfoliu čím dál bezpečnější cenné papíry, až nakonec jsou v něm pouze hotovost a vládní pokladniční poukázky. Poplatky za správu mohou být velmi nízké, protože investiční strategie kopíruje složení mezinárodního indexu MSCI, který slouží jako referenční hodnota.
Za zmínku navíc stojí ještě elegantní řešení, které snižuje náklady, protože úplně vyřazuje ze hry „lovce duší“. Klient není pro žádný fond identifikovatelný a skrývá se pod unikátním číslem. Touto dobou už by včetně zhodnocení v nějakém českém ekvivalentu AP7 Såfa (je v něm pět milionů Švédů, země má stejně obyvatel jako Česko) mohly být stovky miliard korun.
… a hlavně nic nevymýšlet
Krásu tohoto konceptu doceníte, když si uvědomíte, že úmyslně a vědomě z 99 procent investuje do zahraničních akcií. Takže když někoho napadne zdanit mimořádnou daní ze zisku české firmy, které představují valnou část tržní kapitalizace pražské burzy, mohl by to český penzijní střádal přežít, aniž by jej ranila mrtvice.
Jestli česká vláda chce přijít s nějakou penzijní reformou, tak ať z třetího pilíře udělá druhý, přesně podle výše popsaného modelu. Chudým podle již existujícího vzorce na slevu na sociálním pojištění z roku 2009 (platila do konce roku 2010) připíše „slevu“ na individuální účet ve fondu, nějaká ta stovka měsíčně se nízkopříjmovým bude líbit.
A jinak ať komplet všechno opíše a v žádném případě ať už nic vlastního nevymýšlí. Naposledy to dopadlo katastrofálně.
