Chtít všechno a neplatit. Za víc než polovinu Čechů hradí pojištění stát
To, co bylo považováno za provizorium, se stalo trvalou součástí českého zdravotnictví.
V češtině má od dob okupace Sovětskou armádou slovo „dočasné“ punc čehosi dlouhověkého. Když se v roce 1992 spouštěl systém veřejného zdravotního pojištění, taky se předpokládalo, že platby za státní pojištěnce jsou „dočasné řešení“, než se přijde na něco, co se bude více podobat modelům zdravotního pojištění na západ od Aše.
To by ovšem znamenalo, že zdravotní pojištění si budou jednou muset začít platit i senioři, za děti a další závislé osoby ti, kteří vydělávají, a kdo příjmově nestačí, ten by musel žádat o podporu státu. To, co bylo považováno za provizorium, se stalo trvalou součástí českého zdravotnictví. O tom, že by se měly platby za státní pojištěnce nahradit něčím jiným, jsem už dlouho neslyšel.
Lepší nejde vymyslet
To, že za víc než polovinu obyvatel Česka platí stát, má své nesporné výhody, jde totiž o opravdu jednoduchý systém s velmi nízkými transakčními náklady a nahradit jej něčím chytřejším, elegantnějším, a ještě ke všemu srovnatelným z hlediska transakčních nákladů, to v podstatě ani nejde vymyslet.
Celý článek je dostupný předplatitelům týdeníku Hrot