Klimatická konference OSN v Šarm aš-Šajchu, která právě dnes končí, je zajímavá, protože odráží svět, ve kterém žijeme. Na jedné straně máte jednoznačné oběti, země, které už jsou extrémními projevy počasí souvisejícími s klimatickou změnou postiženy hodně, aniž by k ní hodně přispěly.
Pak zde jsou země, které na historickém účtu mají vysoký podíl, typicky ty vyspělé, jejichž podíl v globálním emisním koláči ovšem rok od roku klesá. Přece jen „emisní náročnost“ jejich typu ekonomického růstu klesá. Od bohatých zemí, které často v minulosti vydržovala rozsáhlá koloniální impéria, chce ta první skupina náhradu škody.
No a pak je tady skupina zemí, které se na karbonovém účtu nejen už teď významně podílejí, ale jejich váha prudce roste. To jsou ty, jež hovoří o multipolárním světě, rozhodně nemají chuť se nikomu podřizovat a rády by si doma i v blízkém pohraničí všechno „pošéfovaly“ samy. Hlásit se ke klimatickému účtu se jim nechce.
Až se hráz protrhne
Existuje taková věc jako uhlíkový účet, který nám říká, jaký celkový objem emisí klimatických plynů od začátku průmyslové revoluce jsme jako lidstvo vyprodukovali a kolik ještě zbývá, než dojde k nevratným procesům.
Když za dva a půl roku Čína vyprodukuje víc cementu než Spojené státy za celé dvacáté století, je jen otázkou nedlouhého času, kdy nejen její současné, ale celkové historické emise budou největší na světě. Akademici z respektované Dartmouth College ve Spojených státech vyčíslili, jakých škod se kdo dopustil. Na prvním místě s bezmála dvěma biliony dolarů škod způsobených v letech 1990 až 2014 kumulativními emisemi jsou Spojené státy, ale na Čínu, Rusko, Brazílii a Indii, tedy BRIC, připadá 4,1 bilionu dolarů.
Mezitím farmář Saúl Luciano Lliuya z městečka Huaráz v peruánských Andách žaluje německou energetiku RWE a chce po ní peníze. Kvůli jejímu spoluzavinění, že nad Huarázem vzniká obří jezero z tajícího ledovce. Tamní obyvatelé s tím vzhledem k riziku hrozící katastrofy v případě protržení hráze něco budou muset dělat a RWE by měla zaplatit část nákladů odpovídající 0,47procentnímu podílu RWE na karbonovém účtu.
Můžete o kauzálním řetězci mezi táním andských ledovců a klimatickými plyny z uhelných elektráren někde v Severním Porýní-Vestfálsku pochybovat, ale soud v Hammu žalobu v roce 2017 připustil. Nedosti na tom, soudci a přizvaní znalci se letos v květnu vypravili ohledat situaci přímo na místo, k jezeru Palcacocha v peruánské Cordillera Blanca.
Precedenční charakter případného uznání oprávněnosti nároku je zřejmý, byť jde o nějakých dvacet tisíc eur a samotná expertní výprava z Hammu až na druhý konec světa stála možná víc, než je žalovaná částka.
Obsílka do Pekingu či Moskvy?
Žádný farmář by při vší úctě nic podobného dohromady nedal, to museli být univerzitně vzdělaní lidé po požití většího než malého množství ayahuasky. Ani toho největšího aktivistu zatím kupodivu nenapadlo posílat soudní obsílku do Pekingu nebo do Moskvy, i když podle stejné logiky by nejen měl, ale i musel.
Rusko je kumulativní emisní trojka a největší producent fosilních paliv, ale slyšeli jste o tom, že by se mladé dívky kvůli obavám o globální klima přilepily k nějakému obrazu v Treťjakovské galerii?
