Česko nemůže závratně růst, když Německo ekonomicky neprospívá, říká známý ekonom Lukáš Kovanda v novém Hrotcastu. A jak je to se závislostí či nezávislostí na ruském plynu?
Česko nemůže závratně růst, když Německo ekonomicky neprospívá, říká známý ekonom Lukáš Kovanda v novém Hrotcastu. A jak je to se závislostí či nezávislostí na ruském plynu?
Švýcarský výrobce čokolády Lindt čelí v USA žalobě, která zpochybňuje jeho tvrzení o prémiové kvalitě a bezpečnosti výrobků. Spor vyvolaly výsledky studie, jež odhalila přítomnost těžkých kovů v některých hořkých čokoládách značky.
Švýcarský výrobce čokolády Lindt čelí v USA žalobě, která zpochybňuje jeho tvrzení o prémiové kvalitě a bezpečnosti výrobků. Spor vyvolaly výsledky studie, jež odhalila přítomnost těžkých kovů v některých hořkých čokoládách značky.
Český miliardář podniká hlavně v energetice a těžbě hnědého uhlí, ale také v realitách a financích. Ocelářství jeho skupina vnímá jako klíčový obor pro svůj další růst.
Český miliardář podniká hlavně v energetice a těžbě hnědého uhlí, ale také v realitách a financích. Ocelářství jeho skupina vnímá jako klíčový obor pro svůj další růst.
Klimatická opatření dnes spolehlivě vyhánějí do ulic farmáře z poloviny zemí EU. Není důvod čekat, až se k nim přidají dělníci ze zavřených automobilek. O to víc, že globální podíl Evropy na vypouštěných emisích rychle klesá.
Někdejší vládce sovětského impéria Michail Gorbačov vykládal pár týdnů před pádem Berlínské zdi senilnímu východoněmeckému vůdci Erichu Honeckerovi, který o perestrojce nechtěl ani slyšet, že „ti, co se příčí změně, potrestá sám život“. Realita byla taková, že vytrestáni byli oba, neboť tempo změn bylo mnohem vyšší než schopnost se mu přizpůsobit.
Tady a teď má ta změna přívlastek klimatická, a tempo přizpůsobování se zjevně není dostatečné, alespoň podle Evropského vědeckého poradního panelu pro změnu klimatu. Ten dospěl k závěru, že pokud chce být Evropská unie „Fit for 55“, tedy snížit do roku 2030 emise klimatických plynů o 55 procent (oproti výchozímu roku 1990), musí zdvojnásobit tempo. A aby roku 2050 dosáhla uhlíkové neutrality, musely by být emise v roce 2040 o celých 90 procent nižší.
Jsou dva způsoby, jak popsat střet toho, co „by se mělo, a toho, co se skutečně dělá“, stručně popsat. Hovorová čeština má proto výrazy „slibem neurazíš“, popřípadě jadrnější „slíbit a nas*at“. Lze to samozřejmě říci i vědecky: behaviorální ekonomové hovoří o hyperbolickém diskontování vzdálené budoucnosti vysokou sazbou tam, kde se nepříjemné a za cenu značných obětí řešitelné problémy dají (přinejmenším načas) zamést pod koberec.
To samozřejmě vědí i klimatologové, kteří ve své 350stránkové zprávě dospěli k závěru, že pokud jednotlivé členské státy nejsou ochotny ve svém úsilí plnit závazky hodně přidat, měla by zasáhnout Evropská komise. V krajním případě taháním po soudech a uvalováním pokut. Komise ovšem nežije mimo politickou realitu, která na ní zle doléhá.
Komise tak sice minulý přišla s tezí o 90procentní redukci emisí do roku 2040, ale kupříkladu duchapřítomně vynechala zmínky o nástrojích, jak snížit emise v zemědělství. Věc se má totiž tak, že prozatím se vyplácejí dotace mimo jiné na dojnice, masná telata, ovce a kozy, ovšem vědci volají po nižší konzumaci masa, mléčných výrobků a vajec, a doporučují proto jejich zdanění.
Veganů sice přibývá, ale i tak je pokus o prosazení takového návrhu návodem na rychlý konec uprostřed nepokojů.
Současná Komise sice v rámci Zeleného údělu vyprodukovala desítky legislativních norem a pravidel, ale svým nástupcům po uplynutí mandátu předá na konci října 2024 štafetový kolík s řadou „politicky oblíbených chuťovek“ typu minimálních daňových sazeb u fosilních paliv či udržitelnosti zemědělské politiky. Tedy opatření, které spolehlivě vyhánějí farmáře z poloviny Unie do ulic.
Zatímco věda doporučuje zrychlit tempo, politický imperativ velí ubrat a nečekat, až se k farmářům přidají třeba stávkující zaměstnanci automobilek: stačí, když dojde na zavírání jednotlivých závodů. To už by skutečně hrozilo průstřelem vlastní nohy.
Čína, největší výrobce automobilů a elektromobilů na světě, jejíž cenové konkurenceschopnosti se dnes bojí úplně všichni, sice rovněž hodlá auta se spalovacími motory do roku 2035 vytěsnit, ovšem mnohem měkčím způsobem. Tamní výrobci budou moci – na rozdíl od těch unijních – naplnit půlku kvóty hybridy, zatímco ta druhá by měla být mixem čistě elektrických vozů a plug-in hybridů. S tím by evropské automobilky asi žít dovedly.
Ve Spojených státech nemůže být o nějakém zákazu aut se spalovacími motory ani řeč, což neznamená, že k němu nedojde na úrovni států, počínaje Kalifornií (2035). V různé míře s touto myšlenkou koketuje asi třetina států USA, ovšem zkuste o tom mluvit v baru někde na Středozápadě a uvidíte, co se vám stane. A tak dále, a tak podobně.
Jinak řečeno evropská sedmadvacítka má nejambicióznější plán na redukci klimatických plynů na světě, který se naprosto nehrne do srovnatelně tvrdých, a vymahatelných závazků. Čína má sice systém povolenek (CEA – China Emission Allowance), ale pokrývá jen energetiku a průměrná cena za tunu byla loni asi 10 euro, tedy osminová oproti EU.
Aby se evropští producenti na vnitřním trhu konkurenčně zcela nedeklasovali, bude Unie prostřednictvím vyrovnávacích cel (CBAM) tyhle rozdíly od roku 2026 „doclívat“.
Kéž by to bylo jednoduché, ale není: například kvůli tomu, aby naši výrobci nebyli penalizováni při vývozu, by bylo by nutné zavést „vratku“ jako u DPH, což ovšem není kompatibilní s cílem omezení emisí jako takových. Něco takového navíc vyvolává obchodní konflikty, přičemž EU v nich bude mnohdy tahat za kratší provaz. Proč? Zákon velkých čísel.
Nikdo není takový politický idiot, aby požadoval po Indii omezení emisí metanu, produkovaných 305 miliony tamních posvátných krav (a vodních buvolů), byť to představuje třetinu celosvětové populace skotu. Lze to ovšem zkoušet na domácím hřišti, tedy dokud nepřijde velmi zlostná reakce. Ukázalo se to na případě nizozemských farmářů, kterým chtěli politici výrazně zredukovat jejich stáda čítající 3,7 milionu kusů hovězího dobytka
Od faktických (byť nepřímých) subvencí vyplácených za omezování emisí vede k jejich zdanění a skutečné redukci nesmírně klikatá a trnitá cesta. A Evropská unie chce jít – mimo jiné z historických důvodů – příkladem.
Od průmyslové revoluce do současnosti činí podíl evropských států na globálních kumulovaných emisích klimatických plynů nějakých 17 procent; jejich podíl ovšem klesá ruku v ruce s tím, jak rozvíjející se země rostou a využívají k tomu převážně fosilních zdrojů.
To je největší schizma evropské klimatické politiky: signalizuje ctnost, ale i kdyby splnila vše, co si předsevzala, bude to mít na globální klimatickou změnu sotva měřitelný dopad.
Za rok 2022 se na globálních emisích podílela evropská sedmadvacítka již jen 6,67 procenty, tedy méně než Indie (7,3 procenta), natožpak Čína (29,2 procenta). Individuálně jsou podíly jednotlivých evropských zemí na globálních emisích ještě podstatně nižší.
Německo coby největší původce emisí v Unii se na celkovém globálním objemu podílí 1,46 procenty. Jinak řečeno, i kdyby Německo snížilo za cenu ohromných nákladů emise na nulu, bude to kompenzovat přírůstek čínských emisí o pouhých přibližně pět procent. A ty rostly za posledních 32 let průměrným tempem 4,3 procenta ročně.
O Česku, jehož podíl na globálních emisích činí 0,23 procenta, nemluvme. Tohle není pokus o provokaci ani o demoralizaci, ale prosté porovnání váhy a relevance.
