Před pouhým půlstoletím zuřila v Číně kulturní revoluce. Vysoké školy byly zavřené a vědci s učiteli – označovaní za „smradlavou starou devátou“ společenskou kategorii – dokazovali kápům v převýchovných táborech, jak to umějí s lopatou a koštětem. Řadu elitních čínských vědců umlátili Maovi rudí gardisté k smrti nebo dohnali k sebevraždě.

Ty doby jsou dávno pryč. Těsně předtím, než se Maův nástupce Si Ťin-pching stal opět (a zřejmě napořád) generálním tajemníkem strany, označil ve svém sjezdovém projevu vědu a techniku za „naši hlavní výrobní sílu“ a inovace „za hlavní hnací sílu růstu“.

A schválně si zkuste tipnout, kolikrát se v závěrečné zprávě ze sjezdu objevila slova „věda“ a „technologie“. Přesně čtyřiačtyřicetkrát. Na minulém sjezdu v roce 2017 to bylo sedmnáctkrát a o pět let dříve šestnáctkrát. Spočítal to Ťing Čchien, šéf amerického think-tanku Asia Society Policy Institute’s Center for China Analysis.

Důraz na vědu Číně zatím vychází. Ještě před dvaceti lety neznamenala v této oblasti vůbec nic a krčila se až v druhé desítce žebříčků srovnávajících vědecké výkony jednotlivých států. Nyní je všechno jinak. V počtu podaných patentových přihlášek i publikovaných vědeckých článků předběhla Čína Spojené státy už dávno.

Často přitom bodovala spíš kvantitou než kvalitou. Z aktuálních žebříčků ovšem plyne, že se Čína dosud suverénní Americe velmi přiblížila, případně ji dokonce předehnala, rovněž v provozování skutečně kvalitní vědy.

Čínská technologická dominance je patrná po celém světě a z některých – hlavně chudých – států Asie a Afriky už Číňané úspěšně vytlačili dosud bezkonkurenční vliv Západu a stali se největšími tamními dodavateli vyššího vzdělání, vědy a „pokroku“ vůbec.

Hezky to pro časopis Nature vystihl prezident Pákistánské akademie věd Qasim Jan. „Moje generace si dělala doktoráty hlavně ve Velké Británii a v USA,“ poznamenal někdejší absolvent geologie na londýnské King’s College. A dodal: „Naši nástupci budou jiní. Až my odejdeme, většina jejich vazeb bude na Čínu.“