Nechci „zabrušovat“ do teorie, ale řekněme si, že měnová politika nemá na ekonomický růst v horizontu delším než několik let vliv, alespoň většina teoreticky vzdělaných ekonomů tento názor zastává. 

Bitva se vede o ten krátký horizont, kde je nesporné, že přes úrokové sazby nebo měnový kurz dovede centrální banka veličiny typu ekonomického růstu nebo zaměstnanosti ovlivnit. Podle toho, kdo byl jestřáb, nebo holubice, doplňoval odcházející prezident Miloš Zeman bankovní radu a nijak se preferováním kandidátů, od nichž čeká umírněný postoj ke zvedání úrokových sazeb, ani netajil. 

Nyní jsou v přesile, ale koruna není v poslední době pod nějakým výprodejovým tlakem: ve středu se koruna dostala pod 24 za euro, kde nebyla od roku 2011. Devizové rezervy, ke konci loňského listopadu v přepočtu 130 miliard eur, jsou výsledkem kurzového závazku, blahé paměti zavedeného v listopadu 2013 za guvernéra Miroslava Singera, a nabobtnaly hlavně v posledním půlroce jeho trvání, za guvernéra Jiřího Rusnoka. 

Mimochodem, když byl v dubnu 2017 kurzový závazek ukončen, dosahovaly v přepočtu necelých 125 miliard eur, tedy o pět miliard méně, než uvádí poslední statistika ČNB ke konci listopadu loňského roku. Přitom na jaře 2017 byli všichni analytici přesvědčeni o tom, že rezervy narostly příliš a že ČNB měla závazek opustit dříve. 

Při zpětném ohlédnutí ano, ale jestliže byl tehdy nadměrný, pak teď je ta chvíle, kdy polštář použít – s postupným rozpouštěním, které by úplně „nevydrtilo“ exportéry a zároveň tlumilo dováženou inflaci. Koneckonců zpevňující koruna je utahováním šroubu jiným způsobem. 

Tento týden přinesl další z hlediska inflačních tlaků pozitivní zprávu: neobvykle mírná zima stlačila cenu plynu pod sedmdesát eur za megawatthodinu, což bylo nejméně od začátku války na Ukrajině. Protože jsou zásobníky plné velmi drahého plynu, bude trvat, než se propracuje ke spotřebitelům. Fakticky by to ovšem znamenalo i dobrou zprávu pro veřejné finance, protože ceny pod úrovní stropů v podstatě znamenají, že by vláda dodavatelům energií nemusela kompenzovat ztráty.

Tyto kompenzační programy jsou vzhledem ke své plošnosti hříšně drahé a nezapomínejme, že po loňském deficitu 360,4 miliardy bude i ten letošní s plánovanými 295 miliardami odpudivě vysoký. 

Vláda bude mít letos po prezidentských volbách řekněme půl roku na to, zkusit přijmout zákony, které by mohly schodky mírnit. Samozřejmě že bude velmi záležet na tom, kdo bude na Hradě sedět, už kvůli vetům v případě, že půjde o kteréhokoli z kandidátů nakloněných opozici. 

Zároveň je jasné, že spoustu výdajových „titulů“ bude obtížné škrtat. U mě byly vždycky jasnými kandidáty nejrůznější dotace a nevratné výpomoci podnikům. Jejich zájmové organizace a svazy se jich vehementně dožadují, viz tlak na plošné stropy na ceny energií a nejrůznější Antiviry, ale že by se někdo přihlásil, že přijaté dotace a výpomoci by se měly přes daňovou soustavu vrátit, to zas ne. 

Jsem opravdu upřímně zvědav, jak se nápad anglické komory certifikovaných účtařů na budoucími daňovými přirážkami zcela kryté finanční výpomoci podnikům („cash for tax surcharge“), tuším z jara 2020, ujme v českém prostředí. Že o tom začal mluvit Marian Jurečka, je chvalitebné. Až to dá vláda jako řídicí princip odteď až navěky do svého programu fiskální konsolidace a přijme příslušné zákonné novely, budu nadšen.