Odškodnění podnikatelů za lockdowny? Jedna velká nula
Blíží se třetí covidový podzim, a tak je čas rekapitulovat: stát dosud nevyhověl ani jedné žádosti o náhradu za škody způsobené covidovými opatřeními a soudy mu zatím dávají za pravdu
„Kdybych to neudělal, užíral bych se tím. Vyčítal bych si, že jsem byl v právu a nešel do toho,“ vysvětluje Karel Vávra, proč podal žaloby kvůli náhradě škod způsobených proticovidovými opatřeními. | foto Tomáš Novák, týdeník Hrot
Karel Vávra vlastní v centru Prahy samoobsluhu. Už mnoho let má otevřeno sedm dní v týdnu a čtyřiadvacet hodin denně. Covid jeho podnikání hodně poškodil a ještě víc proticovidová opatření, kvůli kterým musel obchod několik měsíců večer a v noci zavírat.
Vávra kvůli tomu podal tři žádosti o náhradu utrpěné škody – dvě na ministerstvo vnitra a jednu na ministerstvo zdravotnictví. Řečená ministerstva mu ale ani v jednom případě nevyhověla, a tak se obrátil na soud. Dvě jeho žaloby už Obvodní soud pro Prahu 7 (v jeho obvodu sídlí ministerstvo vnitra) zamítl a jednu z nich už dokonce stihl v září pravomocně „potvrdit“ Městský soud v Praze.
Vávra podání žalob podle svých slov dlouho zvažoval. Lákalo ho nechat věci být a ušetřit čas i desítky tisíc korun za soudní poplatky. Nakonec se je ale rozhodl podat: „Kdybych to neudělal, užíral bych se tím. Vyčítal bych si, že jsem byl v právu a nešel do toho. Je to náročnější a delší cesta, ale pro mě má své plusy.“ Neúspěch nebere nijak úkorně a – pomalu a s rozmyslem – říká, že ho jeho advokátka Michaela Pechová Vosátková na takový vývoj dopředu připravovala: „Říkala, že jsem sice podle jejího názoru v právu, ale na rovinu dodala, že se soudím se státem, a moje šance kvůli tomu odhadla asi tak na deset procent.“
Ani korunu
Podobně jako Vávra postupovaly stovky dalších podnikatelů. Na ministerstvu vnitra, zdravotnictví a financí se sešlo celkem 1187 žádostí o náhradu škod způsobených covidovými opatřeními (ve skutečnosti jich bude méně, protože řada žádostí byla podána chybně, některé si navíc ministerstva dodatečně postupovala, a tak mohou být započítány dvakrát) a celkově požadovaná částka přesáhla patnáct miliard korun.
Oproti divokým odhadům z prvního pandemického roku, kdy se uvažovalo o mnoha tisících budoucích žalob a stamiliardách korun, jsou to hodně nízké počty. „Jestli jim jejich právní zástupce řekl to samé co mně, vůbec se nedivím, že do toho tolik lidí nešlo. Většina z nás je unavená a cítí, že nežije zrovna v ideální době, a teď byste ještě měli ztrácet čas a vyhazovat peníze nějakými žádostmi a žalobami,“ říká Vávra.
Zvlášť když ti, kdo to zkusili, nedostali ani korunu. Z odpovědí všech tří inkriminovaných ministerstev (shrnuty jsou v tabulce) totiž plyne, že do dnešního dne nevyhověla ani jedné žádosti, a soudy jim až dosud pokaždé daly za pravdu.
Než se ale na (ne)odškodňování podíváme detailně, je třeba alespoň trochu popsat a vysvětlit chaos, který stát v této agendě natropil. Žádat o náhrady šlo hned ve třech různých režimech, a to s různě dlouhými promlčecími lhůtami. Zaprvé se jednalo o opatření, která vydávala vláda podle krizového zákona, přičemž žádat o náhradu bylo třeba ministerstvo vnitra. Zadruhé o opatření, která svými vyhláškami podle zákona o ochraně veřejného zdraví vydávalo ministerstvo zdravotnictví, a všechny žádosti tedy bylo třeba směrovat právě na něj. A zatřetí začal v únoru 2021 platit zbrusu nový pandemický zákon, přičemž žádosti podané na jeho základě se začaly sbíhat jak u ministerstva financí, tak u ministerstva zdravotnictví.
Pandemie není povodeň
Nejvíc lidí, celkem 632 (a víc už jich kvůli uběhlé půlroční promlčecí lhůtě nebude), požádalo o odškodnění podle krizového zákona. Ministerstvo vnitra všechny – včetně dvou Vávrových žádostí – odmítlo s naprosto stejnou argumentací: stát odpovídá pouze za individuální opatření cílené na konkrétní osobu (krizový zákon vznikl jako reakce na povodně z roku 1997, a tak se často jako příklad uvádí, že odškodnění bylo typově konstruováno pro toho, komu by hasiči zabavili a zničili bagr potřebný pro budování protipovodňové hráze), a nikoli za škodu vzniklou právním předpisem, tedy třeba opatřením vlády, které nařídilo, aby měly obchody mezi desátou večer a pátou ráno zavřeno.
Úplně stejně k věci přistoupil i Obvodní soud pro Prahu 7 (obrátilo se na něj celkem 39 odmítnutých stěžovatelů) a v několika případech i odvolací Městský soud v Praze. Loni v listopadu se navíc k tomuto vyjádřil Ústavní soud. Pronikla k němu stížnost „pendlera“ Pavla Hutníka (sepsal ji advokát Michal Staněk), který požadoval 4239 korun a 30 haléřů za „covidové“ testy, které si musel za vlastní peníze pořídit.
Ministerstvo ani obvodní soud mu nevyhověly, a protože šlo o bagatelní částku, nebylo možné podat odvolání, díky čemuž se případ dostal rychlou cestou k Ústavnímu soudu. Ten sice Hutníkovu žalobu odmítl krajně nezajímavým způsobem (právě kvůli tomu, že jde o bagatelní částku, a tudíž o nic zásadního), nad rámec svého rozhodnutí ovšem poznamenal, že v postupu obvodního soudu nenašel žádnou chybu.
Ústavní soudci tím zjevně naznačili, že i podle jejich názoru stát neodpovídá za škody vzniklé právním předpisem. Provedli to ale bohužel tak kryptickým způsobem, že není úplně jasné, jestli se to má opravdu vztahovat na všechny takové žaloby, včetně té Vávrovy.
Pandemický zákon
Podobně jednoznačně to vypadá s žádostmi o náhradu škody směrovanými na ministerstvo zdravotnictví kvůli opatřením, která toto ministerstvo vydávalo podle zákona o ochraně veřejného zdraví. Drama se ale ještě může odehrát ve třetím případě, který se týká žádostí o odškodnění kvůli opatřením vydávaným podle pandemického zákona, tedy od loňského 27. února. Bylo to v období neopakovatelného právního chaosu, kdy ministerstvo zdravotnictví chrlilo jedno protipandemické opatření za druhým a Nejvyšší správní soud mu je takřka stejnou rychlostí „sestřeloval“ coby nezákonná a špatně odůvodněná. Ani ministerstvo financí (které o většině z nich rozhoduje) zatím nepřiznalo žádnou náhradu, žalobu však zatím proti jeho rozhodnutí stihl podat jen jeden odmítnutý a soud o ní dosud nerozhodl.
Počkat na rozhodnutí nezávislého soudu je v tomto případě důležité. Pandemický zákon výslovně dovoluje žádat o náhradu škod způsobených covidovými opatřeními. Jde sice jen o přímé škody (třeba za zkažené neprodané jídlo v lednici), a nikoli o ušlý zisk, jenže velká část pandemických opatření z té doby byla nezákonná, a v mnoha případech dokonce ministerstvo zdravotnictví dopředu vědělo, že nezákonná opatření vydává.
To je samozřejmě důležitá okolnost, kterou soud může vzít v potaz, a možné je tak prakticky všechno. Už teď je ale jasné, že v žádném případě nepůjde o nijak závratnou částku. Zatímco celková hodnota žádostí o odškodnění podle krizového zákona přesahuje jedenáct miliard, výše všech žádostí o odškodnění podle pandemického zákona činí „pouze“ 464 milionů korun.
Jako Baťa cvičky
Jednoznačným vítězem je zatím stát a vypadá to, že to tak nejspíš zůstane i v budoucnu, byť žaloby namířené proti pandemickému zákonu mohou ještě leccos změnit. Majitel samoobsluhy Vávra se každopádně vzdát nehodlá a počítá s tím, že se obrátí na Nejvyšší soud, a pokud by neuspěl, bude pokračovat dál: „Majitelé domů se domohli spravedlnosti až u Evropského soudu ve Štrasburku.“
Nejvíc ho podle jeho slov mrzí, jak se liší politické proklamace od reality. Když byl současný ministr vnitra Vít Rakušan opozičním poslancem, obrátil se na svého předchůdce Jana Hamáčka a v otevřeném dopise ho vyzval, aby každou žádost o náhradu „individuálně posoudil“. Pak se stal sám ministrem a místo toho, aby se zařídil podle svých tehdejších slov, jeho úřad dál seká právo a spravedlnost jako Baťa cvičky.
