Vzhledem k šoku, který působí ceny energií, se těžko můžeme divit, že zastřešující podnikatelské svazy požadují „zastropování“ ceny elektřiny a plynu, kurzarbeit a výjimky pro poskytování veřejné podpory. Nejlépe na evropské, ale bude-li to nezbytné, i na národní úrovni.
Svaz průmyslu a dopravy upozorňuje, že jinak „dojde k omezení či zastavení provozu řady firem s dopady na celou ekonomiku v rámci výrobních řetězců, k poškození firem v mnoha oborech, nedostatku některých výrobků a služeb, dalšímu zdražování pro občany, propouštění a růstu sociálního napětí“. Hospodářská komora dodává, že „EU už v březnu umožnila členským státům podporovat společnosti a odvětví, které jsou vážně zasažené současným geopolitickým vývojem.
Takzvaný dočasný rámec umožňuje zemím EU podpořit likviditu podniků přímo či nepřímo postižených krizí, zejména energeticky náročných spotřebitelů. A to právě kompenzací části jejich zvýšených nákladů na energie v důsledku cenového šoku od ruské invaze“.
Zisk je můj, o ztráty se podělíme
U pomoci sociálně slabším domácnostem se v podstatě od vzniku západního státu blahobytu nevede debata o principu, ale spíše o míře, zacílení a formách. Naproti tomu podnikový „welfare“ je mnohem kontroverznější téma, a to z dobrých důvodů. Soukromý byznys byl donedávna podporován nepřímými nástroji, všichni se shodli na potřebě vytvoření podmínek, které podněcovaly k investování, inovacím a zakládání nových firem, a podpory malých a středních podniků.
Ale „socializace ztrát“ a „privatizace zisků“ byly v zemích s tržním hospodářstvím obtížně přijatelné. Jak si pamětníci jistě vzpomenou, dokonce i v dobách, kdy premiéroval Miloš Zeman a v budově ministerstva průmyslu v ulici Na Františku třímal otěže Miroslav Grégr, bylo podmínkou vládní pomoci velkým průmyslovým podnikům to, že jejich vlastníci vládě odprodají akcie za symbolickou cenu.