Greta Thunbergová sice vyjádřila jistou ochotu potkat se s americkým prezidentem, ale jinak hned zkraje prokoukla, že Konference OSN o změně klimatu (COP26) v Glasgow bude jen „bla, bla, bla“ mocných tohoto světa. A s úplně stejným hodnocením si vystačila i na konci, neboť „reálná práce se odehrává někde jinde“. Ještě že se ve své skromnosti nepřiznala, že pod jejím vedením.

Ostatní jsou rádi, že se jim vůbec podařilo držet balon ve hře. Předsedající COP26 Alok Sharma vypadal, že se málem rozpláče, když indický delegát přišel úplně nakonec se sémantickým návrhem k útlumu uhlí, který hrozil rozbitím pracně vyjednávaného kompromisního závěrečného textu.

Co v očích aktivistů bude vždycky neúspěch, představuje pro vyjednavače kompromisů naději, že národní příspěvky ke snižování emisí (NDC) se podaří zpevnit už příští rok, protože dosavadní úroveň plánovaných emisí k udržení oteplování v limitu kolem 1,5 stupně Celsia nestačí ani náhodou. To by totiž vyžadovalo už do roku 2030 snížit emise oxidu uhličitého o 45 procent oproti objemům z roku 2010, k čemuž se ovšem zdaleka neupsali všichni velcí emitenti. Nebo, přeloženo do „uhelné roviny“ šéfem Mezinárodní agentury pro energii Fatihem Birolem, muselo by do roku 2030 skončit čtyřicet procent z 8500 uhelných elektráren a žádná nová by se nesměla postavit.

Velké západní ekonomiky v G7 sice sníží emise CO₂ o polovinu a EU přišla s Fit for 55, ale planeta má jeden „uhlíkový rozpočet“ – a valná část je už v atmosféře.

Čína, největší emitent na světě s asi čtvrtinovým podílem, se zavázala k tomu, že nejpozději do roku 2030 dosáhne stropu a za dalších třicet let neutrality stejně jako Indonésie (2060), Indie to slíbila o deset let později. Současné hodnoty NDC dohromady ale znamenají, že do roku 2030 emise stoupnou o čtrnáct procent, jakkoli se kdekdo přihlásil k nulovému karbonu na vzdálených horizontech. Slibem neurazíš, ale planeta se podle modelů započítávajících existující NDC oteplí asi o 2,4 stupně.

Dokonavý, nebo nedokonavý vid – zda se bude omezovat, nebo zkrátka omezí až do nuly uhlí – je celý o tom, že rozvíjející se ekonomiky nechtějí potenciál uhlí jako energetického zdroje odepsat. A zejména ty opravdu chudé státy s nízkou spotřebou elektřiny a fosilních paliv v přepočtu na obyvatele musejí poukazovat na to, že karbonový rozpočet ony historicky „nevyžraly“. Budou požadovat peníze. Dárci z řad bohatých zemí sice slíbili již v roce 2009, že počínaje loňskem začnou financovat opatření v rozvojovkách v objemu sto miliard dolarů ročně, ale teď se datum posunulo na rok 2023. 

V principu sice všichni uznávají, že hladina světového oceánu stoupá a zejména malé ostrovní státy ohrožuje už dnes, ale přímý finanční nárok na kompenzaci škod a ztrát jim přiznán nebyl, natož aby se na platby někdo poskládal.

V Glasgow se jak Indonésie, tak Brazílie, které mají mnohem vyšší emise způsobené kácením, vypalováním a konverzí lesů na zemědělskou půdu a plantáže než využíváním fosilních paliv (Brazílie má velkou část spotřeby elektřiny krytou z hydroelektráren), přihlásily k zastavení odlesňování do roku 2030. Takových zemí bylo dohromady hodně přes stovku, ovšem kdyby se počítaly cíle a závazky přijaté na různých fórech OSN, podle jednoho z roku 2017 se v tu dobu měla výměra světových lesů už o tři procenta zvýšit.

Indonésie vyhlásila v roce 2011 moratorium na kácení svých lesů, zejména vysoce citlivých ekosystémů bažinatých nížinných deštných pralesů, jejichž likvidace a vypálení vedou k ohromným únikům klimatických plynů do atmosféry. Na papíře to už vypadá dobře, satelitní snímky ovšem prozrazují, že se v terénu ničí dál, nejvíc v Brazílii, Indonésii, DR Kongo a Bolívii. Brazilský prezident Jair Bolsonaro sice svůj tón před konferenci v Glasgow zmírnil a slíbil, že ilegální zábory pralesa (představují snad až 94 procent, hlavně v indiánských rezervacích) do roku 2030 ukončí, ale chce za to miliardu dolarů.

Optimista by řekl, že v Brazílii už bylo hůř, a že když se prales rozhodla chránit ve stylu vojensko-policejních operací, dovedla ilegální zábory srazit za pár let (2012). 

Odlesňování brazilské Amazonie v km₂

Miroslav Zámečník

Také v Indonésii se kácí a vypaluje méně, nicméně vzápětí po přihlášení se k závazku v Glasgow začali pro domácí publikum vysvětlovat a upřesňovat, jak to vlastně z jejich strany bylo míněno. Pracovní příležitosti a rozvoj jsou priorita, takže vytěžený primární les může být proměněn na plantáže rychle rostoucích dřevin pro celulózky. Již od roku 2004 je možné pořídit si „zalesňovací koncese“, což pro ochranáře vypadalo jako brilantní nápad, jak vytvořit nárazníkové pásmo kolem zbytků původního pralesa, zaměstnat místní komunity, získat je pro udržení biodiverzity, a ještě k tomu vázat karbon. Citlivě dělané zalesňování včetně možnosti získat na to peníze prostřednictvím karbonových offsetů, kdy si mohou státy i korporace s nižšími jednotkovými náklady vyčistit klimatickou karmu například obnovou přírodě blízkých tropických lesů v rozvojových zemích, vypadalo jako značka ideál. 

Na cestě k jeho naplnění se jistěže vyskytnou překážky. S velkými fanfárami v roce 2010 ohlášený deal Norska na ochranu indonéských pralesů za miliardu dolarů indonéská vláda před pár týdny náhle vypověděla, a to už byly první peníze po jedenácti letech na cestě, užuž přistát. Ale i další zkušenosti naznačují, že v terénu je to očistec.