Většinu 19. století česká společnost oscilovala mezi nadšeným rusofilstvím a naprostou skepsí k carské říši a ruským pořádkům, kterou u nás zaseli Havlíček s Palackým. Když k nám ale po komunistické revoluci z roku 1917 začaly utíkat tisíce ruských a ukrajinských uprchlíků, byla Masarykova první republika velkorysá. Nikdy jich sice u nás nežilo najednou více než 25 tisíc, žádná jiná země ale neposkytla „bílé“ emigraci tak štědrou podporu.

Studenti i kozáci

Už za první světové války se na naše území dostalo zhruba osm tisíc ruských a ukrajinských válečných zajatců a v roce 1919 dorazilo asi pět tisíc vojáků – krátce existující – Západoukrajinské lidové republiky, kteří bojovali na Slovensku s Maďary. Hlavní vlna východní imigrace se ale přivalila až v roce 1920. S československými legionáři připlouvaly do Evropy jejich ruské ženy a před Leninovou Rudou armádou k nám utíkaly tisíce uprchlíků – bělogvardějských důstojníků, umělců, spisovatelů, vědců i obyčejných lidí. V roce 1921 vláda spustila program nazývaný „ruská pomocná akce“ (detaily lze najít v pracích historika Václava Vebera), který cílil na podporu vzdělaných elit.

Začalo to akcí československých diplomatů, kteří v srpnu 1921 rozhlásili po Cařihradu (dočasném útočišti uprchlíků z Ukrajiny a jižního Ruska), že vláda je ochotna přijmout 800 ruských studentů, „chtějíc jim umožnit pokračování ve studiích“. Už na podzim toho roku přijelo organizovaně do Prahy tisíc studentů a zhruba 800 zemědělců (většinou kozáků) a v lednu 1922 následoval další transport, v němž bylo 1100 lidí.

Paralelně se k nám ovšem živelně draly další stovky uprchlíků. „Přes všechna opatření na hranicích přichází do území Československé republiky velké množství cizinců, zejména z Ruska, bez řádných, našimi zastupitelskými úřady v cizozemsku vydaných pasů,“ stěžovalo si ministerstvo vnitra.

Praha není cizina

Roku 1924 už Československo podporovalo 6341 studentů, z toho 4663 vysokoškoláků. Někteří studovali na běžných českých školách, zároveň však vznikaly ruské a ukrajinské vzdělávací i výzkumné instituce. Byla jich řada, například Ruský pedagogický ústav, Ruská právnická fakulta, Ukrajinská svobodná univerzita, Ukrajinská hospodářská akademie, Ústav pro výzkum Ruska, Ruský ústav zemědělského družstevnictví, Ukrajinský sociologický ústav. V Praze a v Moravské Třebové kromě toho fungovala ruská gymnázia.

Václav Drchal

Pochopitelně to nebyla levná záležitost. Jen ve zmíněném roce 1924 přispěl stát 99,7 mi­lionu korun a soukromé příspěvky byly minimálně stejně vysoké.

Štědrá podpora dokázala do Československa přilákat skutečné vědecké a kulturní špičky. V letech 1922 až 1925 žila v Československu ruská básnířka Marina Cvětajevová a právě tady nejspíš napsala své nejlepší verše. A mnohem méně proslulý spisovatel Alexander Amfiteatrov dokonce vděčně poznamenal, že se „snad v Praze nesluší mluviti o cizině“.

Kromě toho u nás působil jeden z vůbec nejvlivnějších lingvistů Roman Jakobson, důležití historikové Nikodim Kondakov a Georgij Vernadskij a samozřejmě také spolutvůrce eurasianismu Pjotr Savickij, který se mnoho let po své smrti stal jedním z ideologických otců ruského prezidenta Vladimira Putina.

Stíny emigrace

Zasaďme si ale výše zmíněná čísla a skvělé osobnosti do reality. Praha sice opravdu byla ruským „Oxfordem“, ale řádově více Rusů a Ukrajinců žilo v Paříži a Berlíně. Ze statistik Společnosti národů k roku 1928 plyne, že v Německu a ve Francii žilo po 400 tisících uprchlíků z Východu, v Polsku sto tisíc a v Číně jen o něco méně. U nás jich v onom roce bylo 24 tisíc. Vládní podporu navíc prakticky výhradně čerpaly elity, které tvořily méně než deset procent uprchlíků, zatímco rukama se živící zbytek se u nás často protloukal, jak se dalo.

Ve třicátých letech začalo být jasné, že sovětský režim nepadne tak brzy, jak se očekávalo, a uprchlíci si budou muset své – jak tomu sami říkali – „sedění na kufrech“ patřičně prodloužit. Příliv peněz do dočasně koncipované pomocné akce proto stále slábl a další ránu znamenala velká hospodářská krize. V roce 1932 tak už v Československu žilo jen něco přes deset tisíc ruských a ukrajinských uprchlíků.

Poté přišla druhá světová válka, na jejímž konci Prahu osvobodily tanky Rudé armády, před kterou kdysi emigranti utíkali. Zhruba tisícovku z nich sovětská politická policie NKVD následně odvlekla do gulagu.