Trh má smysl pro humor typu, kterému jsme dříve říkali černý, ale dnes ho směle můžeme prohlásit za zelený. Škarohlídi a pesimisté by mohli mít zase pocit, jestli není příliš německý. 

V posledních dnech poklesla na energetických burzách docela citelně cena elektřiny; aktuálně i pod sto eur za megawatthodinu, ačkoli ještě před měsícem byla o dvacet eur dražší. Na – takto studeném – začátku zimy je to trochu překvapivé. Důvodem je pokles ceny emisních povolenek z úrovně kolem devadesáti eur na sedmdesát. Chtělo by se zajásat, ale to bychom nesměli vědět, co je důvodem. 

Především pokles produkce energeticky náročných odvětví průmyslu. Taková petrochemie je v Evropě na úrovni roku 1975, což byla doba, kdy se ve Slušovicích doslechli, že na Západě začali dělat něco, čemu říkají počítače. Ne že bychom už nepotřebovali amoniak, hydroxid sodný, kyselinu dusičnou, sírovou, polyetylen, benzen, styren, pesticidy, insekticidy a spoustu dalšího. Ale dovezeme to přece z Ameriky a z Číny. Přece si tady nebudeme čoudit.

Než kráva chcípne

Má to ale háček. My ta eura z povolenek nutně potřebujeme. A potřebujeme jich mnohem více, takže nemají co zlevňovat, ale zdražovat. Jak moudře pravila šéfka Evropské komise paní von der Leyenová, na ochranu klimatu už nestačí miliardy, ale biliony. A ona musí vědět, jak se správně utrácí, když po jejím hospodaření na německém ministerstvu obrany byla z bundeswehru parta odrbaných chlapů v botách se žralokem. 

Nakonec je to úplně jednoduché. Zase se pár povolenek stáhne z trhu a ony podraží. S nimi i elektřina. Lidi to zaplatí, protože jim nic nezbývá. A další průmyslová odvětví budou odcházet do Ameriky a do Číny tak dlouho, dokud povolenek zase nebude moc a nezlevní. A pak to zopakujeme a zavedeme emisní povolenky na vytápění, dopravu, chov krav a pak jednou i králíků a morčat. 

Abychom zachránili zbytek evropského průmyslu, zavedeme cla, která nám zdraží vedle domácích i dovážené výrobky – nutné třeba i na to tolik potřebné zateplování a přechod k elektromobilitě. A protože továrny budou vyrábět draho, budou odkázány jen na domácí trh a jejich majitelé budou investovat mimo emisně požehnanou Evropu. Povolenky budou zase levnější. Trochu to připomíná vtip o lakomém sedlákovi, který se snažil odnaučit krávu žrát a skoro by se mu to povedlo, kdyby nechcípla. No není to sranda?

Když se Lafferova křivka láme

Jistě se tato taškařice dá popsat i poněkud seriózněji. Třeba tak, že Lafferova křivka (popisuje závislost výnosu daně na zvyšujícím se zdanění; v určitém bodě se láme a daňový výnos s dalším růstem daní klesá – pozn. red.) platí i pro emisní povolenky. Ty ostatně nejsou ničím jiným než zvláštní uhlíkovou daní, takže ty oznámené biliony takto vybrat nelze a získat je na dluh bude možné jen do výše schopnosti dlužníka své závazky splácet. 

Už od covidu je jasné, že podstatná část členských zemí EU není schopna svůj dluh významně zvýšit, aniž by se vystavila riziku státního bankrotu. Proto si EU začala půjčovat jako instituce, čímž se dluhová zátěž rozprostírá i mezi ty dosud málo zadlužené.

Co by ale člověk neudělal, když hrozí, že planeta i s jeho dětmi shoří. Klidně i umře hlady. 

Hledá se inženýr lidských duší

Skutečnost, že to ekonomicky nevychází, je zcela podružná. Už dnešní náklady vynaložené po celém světě (nejen v Evropě) na boj s klimatickou změnou zhruba desetkrát převyšují ekonomické náklady působené samotnou klimatickou změnou. Spočítal to William Nordhaus, který před pěti lety dostal za své tehdy velice oceňované modely dopadů globálního oteplování Nobelovu cenu. 

Nedávno se toho ale někdo z klimatologů chytil a od té chvíle se uznávaný ekonom stal v médiích i na sociálních sítích zakukleným fosilním lobbistou.

Jiný konzistentní model pro výpočty ekonomických dopadů změn klimatu, který by prošel nějakou oponenturou, zatím nevznikl. Jistě se ale najde nějaký inženýr lidských duší se specializací na klimatický žal, jemuž se podaří dokázat, že tahle ekonomická sebevražda má hluboký existenciální smysl.