Esej: Mozkový vypínač

Pár skal a několik písečných dun. O mysu Bojador, který na 26. rovnoběžce severní šířky lehce vybíhá z afrického kontinentu do Atlantského oceánu, nelze dnes říci vůbec nic zajímavého. Ve středověku to byl ale pojem, protože představoval nejjižnější výspu známého světa, kterou po mnoho let nedokázala překonat žádná evropská loď. Několik jich v jeho okolí zmizelo, a tak ho strach a fantazie opředly řadou pověr: podle jedné z nich se na jih od něj moře vařilo a lodě hořely, podle jiné tamní vody sužovaly nevýslovné příšery, podle další každý, kdo jej obeplul, okamžitě zčernal a podle té nejpříznivější prostě dole na jihu neexistovalo nic jiného než písek, zmar a žádný život.

Obeplout mys Bojador dokázal (na třetí pokus) až portugalský kapitán Gil Eanes roku 1434. Konečně prolomil psychologickou hranici a otevřel Evropanům cestu podél Afriky na jih. Jen díky němu mohl jiný portugalský mořeplavec Vasco da Gama ještě před koncem 15. století obeplout Afriku, přistát u indických břehů a dva arabské kupce, které jako první potkal v přístavu, doběla rozžhavit replikou: „Přišli jsme hledat křesťany a koření.“

Oněmi „křesťany“ mimochodem myslel bájnou říši kněze Jana, kterou měl podle rozkazů v Indii vyhledat. Žádná taková sice neexistovala, ovšem v Evropě se už od dob kronikáře Oty z Freisingu (12. století) vyprávěla populární legenda, podle níž leží v jižní Indii – prý na dohled od rajské zahrady – mocná křesťanská říše, kterou kdysi dávno založil svatý Tomáš.

Podobné cestovatelské báchorky měly tuhý život, a tak ještě v 18. století zdůvodňovali Angličané, Francouzi a Holanďané nákladné námořní výpravy do jižního Pacifiku pseudovědeckým mýtem, který tvrdil, že na jižní polokouli musí existovat obrovský superkontinent. A to jen na základě volné úvahy, že masa pevniny by na obou polokoulích měla být v rovnováze…