Poslední voják sovětských okupačních vojsk zmizel z Československa na konci června 1991. Neuplynuly ani dva měsíce a ráno 19. srpna začaly z Moskvy chodit strach nahánějící zprávy: moci se chopil Státní výbor pro výjimečný stav, sovětský prezident Michail Gorbačov je izolovaný na Krymu a do centra Moskvy se valí tanky.

Krátce poté zveřejnil výbor, v jehož čele stáli iniciátoři puče - šéf KGB Vladimir Krjučkov, sovětský ministr obrany Dmitrij Jazov a ministr vnitra Boris Pugo -, prohlášení, ve kterém sice chyběla komunistická rétorika, zato bylo plné nacionální a velmocenské nostalgie, s níž o desetiletí později tak skvěle uspěl Putin. Stálo v něm, že se země nachází „v temné a kritické hodině“, že Gorbačovova reforma „uvázla na mrtvém bodě“ a vláda „ztratila důvěru lidu“.

Člověk se z něj dozvěděl také o hroutícím se impériu, „extremistických silách“ trhajících Sovětský svaz zevnitř a ztrátě velmocenské role a důstojnosti: „Ještě včera byl sovětský občan v zahraničí uznáván jako představitel mocného a váženého státu. Nyní bývá považován za cizince druhé kategorie. Často jej provází pohrdání nebo soucit.“ Pučisté tvrdili, že i jim jde o reformy a demokratizaci, ve skutečnosti se ale měly vrátit staré dobré sovětské časy: „Chceme obnovit právo, zákonnost a pořádek, ukončit krveprolití, vyhlásit nemilosrdnou válku kriminalitě.“

Profimedia.cz

Ve vzbouřencích toho naštěstí z dávné Leninovy revoluční bezohlednosti zbylo jen málo a obyčejní Rusové na jejich argumenty (zatím) naprosto neslyšeli, a tak pouhých 48 hodin poté bylo nejen po puči, ale také po Sovětském svazu. Ten sice formálně - v čele se svazovým prezidentem Gorbačovem - dál existoval, byla to však jen beznadějně přerostlá mrtvola, kterou vítěz nad pučisty, ruský prezident Boris Jelcin, trpěl už pouze několik měsíců. „Věřím, že 20. století skončilo 21. srpna 1991. Bylo to století strachu. V těch třech dnech staré století skončilo a začalo nové,“ zhodnotil později Jelcin - nepochybně nadneseně, ale přesto v jádru pravdivě - důsledky puče ve svých pamětech.

Cesta k puči

Rozklad sovětského řádu nabral za Gorbačova na úžasné rychlosti. Ekonomika stála, zásobování nefungovalo a na podzim 1989 najednou odpadlo celé „vnější impérium“ - socialistické státy střední a jihovýchodní Evropy. Hořel ale i samotný Sovětský svaz: už v únoru 1988 uspořádali Azerové v Sumgaitu pogrom a zmasakrovali několik desítek Arménů, v dubnu příštího roku rozehnali vojáci pokojnou demonstraci v Tbilisi a - polními lopatkami - přitom zabili 19 Gruzínců a několik stovek dalších zranili (to jsou ta krveprolití, která chtěli pučisté ukončit), bouřit se začal i severní Kavkaz s Pobaltím a Litva vyhlásila v březnu 1990 nezávislost.

K silovému řešení se v Sovětském svazu schylovalo již dlouho, přičemž první přípravy začaly už v prosinci 1990, kdy podle prací amerického politologa Johna B. Dunlopa dal šéf KGB Krjučkov za úkol podřízeným, aby sepsali materiál s nicneříkajícím názvem „implementace konkrétních opatření nouzového charakteru“. Přibližně v té době připravila KGB plán na zavedení prezidentské vlády v Litvě a 8. ledna 1991 se v kanceláři Gorbačovova poradce Valerije Boldina sešli siloví ministři (a pozdější pučisté) Jazov, Krjučkov a Pugo a padlo rozhodnutí, že proti Vilniusu použijí sílu. O pět dní později skutečně na televizní vysílač ve Vilniusu zaútočila speciální jednotka KGB Alfa a zabila 14 lidí, ovšem byl z toho takový skandál, že další jednotky, které měly přivést Litevce „k rozumu“, sovětské vedení stáhlo a Gorbačov pak veřejně -a dodejme hodně licoměrně - odmítl „jakoukoli odpovědnost za krveprolití“.

Profimedia.cz

Na konci března se Gorbačov pokusil odvolat svého nejvyššího rivala Jelcina během zasedání nejvyššího ruského sovětu (ruského parlamentu), ale neuspěl, a tak s ním zasedl k jednání. Výsledkem schůzky byla dohoda z dubna 1991, že jednotlivé republiky spolu uzavřou „svazovou smlouvu“, ovšem z patnácti jich s tím souhlasilo jen devět. To byl bod obratu, protože „silovikové“ to vcelku správně chápali jako rozpad Sovětského svazu a rozhodli se jednat bez ohledu na Gorbačova. Uzavření svazové smlouvy bylo původně plánováno až na podzim, jenže Gorbačov, Jelcin a šéf kazašské komunistické strany Nursultan Nazarbajev se na konci července ve vládní dače v Novo-Ogarevu u Moskvy dohodli, že se tak stane už 20. srpna.

Krymský „zajatec“

Do uzavření smlouvy najednou zbývaly jen tři neděle, a tak bylo třeba jednat. Hned poté, co Gorbačov odjel 4. srpna na dovolenou do luxusního prázdninového sídla ve Forosu na Krymu, nařídil šéf KGB Krjučkov podřízeným, aby začali puč detailně plánovat. Defi nitivní rozhodnutí padlo 17. srpna na utajené schůzce, které se kromě šéfa KGB a ministra obrany Jazova zúčastnil třeba sovětský premiér Valentin Pavlov či velitel pozemních sil Valentin Varennikov. Právě tady spiklenci založili Státní výbor pro výjimečný stav a dohodli se, že zítra pošlou delegaci za Gorbačovem na Krym.

Gorbačov se s delegací, kterou vedl jeho bývalý poradce Boldin, podle různých svědectví tvrdě pohádal (na Boldina údajně zařval: „Drž hubu, ty ču…u! Jak si mě dovoluješ poučovat o situaci v zemi!“) a odmítl se k puči přidat, ale nijak vehementně se nebránil, a dokonce odevzdal jaderný kufřík. Gorbačovova ochranka byla přitom podle všeho silnější než ozbrojený doprovod pučistů, což jeho žena Raisa později při vyšetřování vystihla slovy: „Kdyby byl dán signál prezidentské stráži, pak by byla celá,delegace‘ okamžitě zatčena.“ Gorbačov se přesto nepokusil z Forosu odjet, navíc existují důkazy, že se i po odstřižení speciální prezidentské linky dokázal spojit běžným meziměstským telefonem s již zmíněným Nazarbajevem.

Jestli byl Gorbačov skutečným zajatcem, nebo mu jen připadalo rozumné strávit následné dny ve více či méně dobrovolné „samoizolaci“, nevíme, jeho jednání během puče bylo každopádně hodně pasivní a ani trochu hrdinské.

Gorbačovovým odmítnutím spolupracovat každopádně pučisté přišli o zdání legality, kterým by mohl jejich konání přikrýt sovětský prezident, a tak se rozhodli učinit formální hlavu puče z jeho viceprezidenta Gennadije Janajeva. Slabocha a alkoholika, který se prý tomuto „povýšení“ zuby nehty bránil: „Proč já? Proč mám právě já převzít povinnosti prezidenta?“

Režisérské chyby

Pučisté dobře věděli, co mají dělat. Dopředu si připravili stohy bianco zatykačů a v jedné továrně v Pskově objednali čtvrt milionu pout, jenže profesně nevyrostli za Lenina, ale za ospalého Brežněvova režimu, a tak jim chyběla rozhodnost a vůle použít násilí. Vyhlásili sice v Moskvě výjimečný stav, ale de facto neudělali nic jiného, než že obsadili v hlavním městě pár budov a několik redakcí.

Největší chyby se však dopustili tím, že ráno 19. srpna nezatkli Jelcina. Jeho daču sice ještě před rozbřeskem obklíčilo 60 příslušníků elitní jednotky Alfa, ale z dosud nevysvětleného důvodu nezasáhli. Šéf Jelcinovy ochranky Alexandr Koržakov později vzpomínal, jak na ně během tříkilometrové cesty lesem k silnici vykukovali zpoza stromů ozbrojenci, ale nezasáhli a jejich velitel na ně pak vztekle řval: „Proč jste nezatkli Jelcina?“

Další stejně hloupou chybou bylo, že včas neobsadili budovu ruského parlamentu - „Bílý dům“. Právě v něm našel útočiště Jelcin spolu s členy ruské vlády, a odpůrci puče tak měli k dispozici jak instituci dávající jejich krokům punc legality, tak vůdce, kterého si pouhé dva měsíce předtím zvolilo za prezidenta v prvních přímých volbách 57 procent Rusů. Když navíc pučisté svolali na odpoledne tiskovou konferenci, vyzařovaly z nich na pódiu spíš obavy a strach než sebevědomí a klid. Obzvlášť viceprezident Janajev působil ubohým dojmem. „Je nápadně nervózní, třesou se mu ruce, mrká očima a nemůže se soustředit. Každému je zřejmé, že pučisty jmenovaným nástupcem sovětského prezidenta zmítá napětí, pravděpodobně má i problémy s pitím,“ charakterizoval dojem, který vzbuzoval formální vůdce pučistů, moskevský zpravodaj RTL Andre Zalbertus.

Matky, číšníci, makléři…

Nenechme se ale mýlit, v ulicích Moskvy byla situace děsivá a v každém okamžiku hrozila masakrem. Dopoledne 19. srpna dorazily k Bílému domu tanky a auta s výsadkáři určenými k obsazení parlamentu. Rozkaz ale nepřicházel, a tak se před parlamentem začaly scházet tisíce Moskvanů. Okolo poledního vyšel z Bílého domu Jelcin, vylezl na jeden z tanků a sebevědomě přednesl „Výzvu občanům Ruska“, ve které vyzval k odporu proti „reakčnímu protiústavnímu puči“.

O desetiletí později by nikdo tolik energie v - sešlém a alkoholem předčasně zdevastovaném - Jelcinovi nehledal, ale tehdy byl na vrcholu sil: během následujících 48 hodin pronesl nepočítaně projevů, vynesl řadu dekretů, a ještě stačil pomocí faxu a telefonů přetahovat vojáky a politiky na svou stranu.

Profimedia.cz

Obrany parlamentu se ujali veteráni z Afghánistánu. Desetitisíce lidí se utábořily před Bílým domem a začaly stavět barikády. Nadšení a sebeobětování neznaly mezí. Moskevští autobusáci zatarasili svými vozy příjezdové cesty, makléři z plodinové burzy připochodovali s voláním „Pryč s juntou!“ a z oken Bílého domu vyvěsili 100 metrů dlouhou trikoloru, obráncům parlamentu nosili cigarety, číšníci z moskevských restaurací obědy a večeře, nejdojemnější ale byla podle již zmíněného Zalbertuse důchodkyně v obnošeném kabátě, bývalá profesorka evropských literatur, která se šplhala přes barikády s tácem v ruce a rozdávala, co napekla: „Už jsem to prostě nemohla doma vydržet, tak jsem ráno vytáhla všecko z ledničky a šla sem.“

Až kohout zakokrhá

Plán k dobytí Bílého domu měli pučisté hotový až 20. srpna odpoledne, jenže bylo jasné, že při něm dojde ke krveprolití a zemřou stovky lidí. Pučisté se tak svou nerozhodností vmanévrovali přesně tam, kam nechtěli, a navíc poskytli vojákům čas, aby je mohly začít rozežírat pochyby.

První na stranu Jelcina přešel výsadkářský generál Alexandr Lebeď, po něm jeho nadřízený Pavel Gračov, který v pamětech vzpomínal, že útok měl začít ve tři hodiny ráno, ale už o půlnoci členové výboru „usnuli“ a nebrali telefony: „Moji zástupci si dělali legraci -,zřejmě klidně spí a my musíme být už po n-té připravení; doufají, že začneme tuhle krvavou lázeň‘.“ Proti pučistům se postavil i velitel letectva Jevgenij Šapošnikov, který podle Dunlopa dokonce hrozil, že v případě útoku na Bílý dům pošle nad Kreml bombardéry. (Dodejme, že Lebeď, Gračov i Šapošnikov se krátce poté stali vojenskými „hvězdami“ Jelcinova Ruska.)

Shromáždění, které se 20. srpna 199 sešlo na obranu „Bílého domu“ před zásahem pučistů. Profimedia.cz

Z generálního útoku sešlo, přesto byla noc z 20. na 21. srpna kritická. Při náhodných incidentech zemřeli tři obránci parlamentu a zásahové síly vyvolaly několik málem tragických incidentů - opakovaně chtěly prorazit barikády, neúspěšně se pokoušely přistát vrtulníky na střeše Bílého domu, a dovnitř se dokonce pokoušela vetřít skupinka do sportovního oblečení navlečených „kágébáků“, kteří se vydávali za Jelcinovy podporovatele.

To už ale bylo úplně vše a ráno 21. srpna se jednotky začaly stahovat.

Vítězové a poražení

Poražení pučisté nasedli vzápětí do letadla a vyvolali absurdní závod o to, aby byli u Gorbačova na Krymu dřív než Jelcinovi emisaři. To se jim sice povedlo, ale ničeho tím nedosáhli - většina z nich skončila ve vězení (už v roce 1994 je parlament amnestoval), jen ministr vnitra Pugo se zastřelil. Nic dobrého ale nečekalo ani Gorbačova, který se dokázal - citováním Lenina a floskulemi jako „socialismus je životně důležitým pro tvořivost mas“ - dokonale znemožnit hned při svém prvním projevu po návratu do Moskvy.

Pár dní poté ho navíc Jelcin - záměrně a s velkým gustem - ponížil během televizí vysílané debaty z ruského parlamentu. Gorbačov během ní zveličoval své zásluhy, obhajoval komunistickou stranu a některé sovětské ministry, a tak ho Jelcin vmanévroval do toho, aby veřejně přečetl zápis z posledního jednání vlády, ze kterého plynulo, že puč schvalovala kompletně celá vláda až na ministra životního prostředí…

Profimedia.cz

Už během puče vyhlásily nezávislost Estonsko, Lotyšsko a do konce srpna je následovalo několik dalších republik. V Čečensku vyvlekl dav na ulici místního dlouholetého komunistického bosse Dokua Zavgajeva a sesadil ho z funkce.

Pod kotel přikládal samozřejmě i Jelcin - ihned po porážce puče vydal dekret o ekonomické suverenitě Ruska a týden poté přiměl sovětský parlament, aby de facto zakázal činnost komunistické strany. Gorbačov stále ještě bojoval o to, aby Sovětský svaz v nějaké podobě přežil a on zůstal jeho prezidentem. Nikdo ho už ale neposlouchal, a tak se 8. prosince 1991 v loveckém zámečku Viskuli na okraji Bělověžského pralesa sešli prezidenti Ruska, Ukrajiny a Běloruska a Sovětský svaz po 70 letech existence slavně rozpustili.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot.