Ty největší světové firmy často začínaly skromně a s výrobou zcela jiného sortimentu, než jakým se nakonec proslavily. Tak výrobce automobilů Peugeot zprvu produkoval ocelové pily, žehličky či mlýnky na kávu, Volvo vyrábělo ložiska atd. Podobně jen málokdo mohl tušit, že se firma Oleho Christiansena v nevýznamném a takřka „zapadlém“ dánském městečku Billund, která vyráběla krovy, okenní rámy, nábytek, korby koňských povozů či rakve, jednou stane původcem globálně proslulé hračky lego. Podivuhodný příběh této značky a firmy, která se ze „Zapadákova“ rozšířila po celém světě, líčí kniha LEGO: Rodinný příběh nejslavnější hračky na světě. Jejím autorem je Jens Andersen (1955), dánský spisovatel a publicista, který mimo jiné publikoval biografie skandinávských literátek Astrid Lindgrenové a Tove Ditlevsenové.

Vyprávění své první do češtiny přeložené knihy autor začíná u zmíněného chudého, ale zbožného a vytrvalého tesaře a stolaře Oleho K. Christiansena (1891–1958), kterého zpočátku stíhalo jedno neštěstí za druhým, především opakované devastující požáry a smrt manželky. Několikrát byl na hraně bankrotu a uvažoval o tom, že s podnikáním skončí. To, že se dal na výrobu dřevěných autíček, káč a dětských stavebnic, pro něj bylo vlastně nouzovým řešením. Však také kvůli tomuto rozhodnutí zažíval opovržení, protože pouhé „flikování“ hraček pro děti bylo ještě ve třicátých letech vnímáno jako podřadné. A dokonce i jeho syn Godtfred byl kvůli tomu ve škole neoblíbený, protože se neměl stát „opravdovým“ řemeslníkem jako ostatní spolužáci, jejichž otcové vyráběli solidní a pro reálný život skutečně potřebné předměty.

Prodávat písek na Sahaře

Sázka na hračky a v roce 1947 na umělou hmotu a volně kombinovatelné hrací kostky z ní vyráběné se ale ukázala jako výborný podnikatelský nápad. Nejprve se firma snažila prosadit v poválečném západním Německu, od čehož byla poradci pro vývoz a odborníky na zahraniční obchod odrazována. „Prodávat hračky Němcům je jako prodávat písek na Sahaře,“ namítali. Přesto byl ale úspěch u jižního souseda rychlý a enormní a brzy díky němu mohly následovat expanze do dalších oblastí. Za tím, že si lego na německém území rychle získalo oblibu, stála podle autora dobová společenská potřeba, kterou kostky zjevně naplňovaly. Země, jež se stále ještě vzpamatovávala z války, se soustředila „na výstavbu nejen zničených domů, čtvrtí a měst po celém Německu, ale také rodinných vzorců a vztahů“. V Německu padesátých let byla zřejmá silná touha vytvořit pouta mezi starými a mladými, mezi rodiči a dětmi a sdružovat je u domácího krbu. A proč ne u společné mírumilovné aktivity jako „LEGO System im Spiel“?

Firma se postupně rozvíjela a nabízela stále širší sortiment nových typů hraček a zážitků: „Od zcela čistých kostek v padesátých letech přes kolečka a motory v letech šedesátých, jež výtvorům z lega umožnily pohyb, a minifigurky v sedmdesátých letech, které stavbám zase vdechly život a dotvořily prostředí, až po souhru s počítačem“ a spolupráci s filmem.

LEGO: Hledá se věřící účetní

Ruku v ruce s bohatnutím západní společnosti i firmy LEGO a s její expanzí šla také internacionalizace a sekularizace. Jinými slovy: firma se krok za krokem vzdalovala od kdysi neochvějného náboženského základu. Jak už jsme naznačili, Christiansen byl hluboce věřící křesťan, pevně přesvědčený, že „bez pomoci Boží by stavebnici nikdy nevymyslel a stejně tak by nikdy nezaložil firmu LEGO“. A tento étos vtiskl i celé firmě, takže při náboru nových zaměstnanců hrálo ještě v padesátých letech zásadní roli jejich náboženské smýšlení. Křesťanská víra se řešila u každé žádosti o práci: potenciální zájemci, kteří odpověděli na inzerát typu „Hledá se věřící účetní“, byli dotazováni, zda skutečně jsou věřící, případně byl jejich postoj k víře prověřován. Příbuzní daného uchazeče se tak mohli nadít toho, že dostali dopis s dotazy, zda je dotyčný opravdu praktikujícím křesťanem a jestli je známý jako veskrze věřící člověk.

Firma měla dokonce uzavřenou kolektivní smlouvu s křesťanským odborovým sdružením, v němž byla účast jejích zaměstnanců povinná. Od roku 1960 se ale toto úzké sepětí rozvolňovalo: když zaměstnanci dostali na výběr, do jakých odborů chtějí vstoupit, „došlo k hromadnému úprku od těch křesťanských“. A také byly zrušeny každodenní ranní pobožnosti. Paradoxně prý takto rozhodl Gustav A. Højlund, původním povoláním pastor, který roku 1962 do firmy nastoupil jako první samostatný personální ředitel.

A tak jako firma dala svým zaměstnancům možnost volby v této konkrétní záležitosti, později se čím dál více otevírala dialogu se svými zákazníky: na poli ekonomie vytvořené „kolektivní spoluprací“ mezi výrobcem a spotřebitelem byla firma LEGO dokonce průkopníkem. V případě LEGO Mindstorms, programovatelných robotických stavebnic, totiž nechávala promluvit i fanoušky, kteří se tak stávali svého druhu spoluvýrobci.

Profesorem přes lego

Aby se firma úspěšně posunula do věku počítačů a robotů, spolupracovala mimo jiné se Seymourem Papertem, informatikem, průkopníkem umělé inteligence a profesorem na prestižním Massachusettském technologickém institutu (MIT). Na MIT dokonce vznikl post LEGO Professor of Learning Research: firma takto sponzorovala profesuru, z čehož měly „prospěch a radost obě strany“. Cílem bylo vždy vytvářet pro děti soudobé produkty, které je budou bavit a které budou podporovat dětskou fantazii a tvořivost. Například s možností používat počítač ke kreativní hře: „Nikoli v izolovaném počítačovém světě, ale v reálném lidském světě mimo monitor.“ Díky inovativním přístupům a odvaze dávat této stavebnici stále znovu „nový rozměr“ jde každopádně o hru/hračku, která si udržuje oblibu napříč generacemi. Ostatně dnes existují i komunity dospělých fanoušků, kteří na webových stránkách a festivalech probírají plány a projekty z lega.

LEGO ale dokázalo pružně reagovat i na aktuální politické události: po pádu Berlínské zdi bleskurychle zveřejnilo reklamu s různorodým davem jásajících legopostaviček před Braniborskou bránou (z lega).

Vždy přitom byla pro koncern důležitá devíza či motto „učení hrou“ – ­autor uvádí i několik teoretiků, kteří tento princip prosazovali ve 20. století nebo se obecně zabývali významem hry, až k našemu Janu Amosi Komenskému tedy jeho výčet slavných nesahá. Od autora biografií spisovatelek by se možná dalo očekávat, že bude více prostoru věnovat kulturním dějinám lega a jeho roli v populární kultuře, ovšem dnes se již jedná o tak rozsáhlé téma, že by si zřejmě zasluhovalo samostatnou publikaci.

Kniha každopádně obstojně líčí nejen vývoj jedné veleúspěšné značky a firmy. Její proměny totiž zrcadlí i hlubší celospolečenské transformace uplynutých sta let i posun, kterým v dané době prošlo vnímání dětí a hry. 

LEGO: Hledá se věřící účetní

Kniha Miloše Hrocha je původní českou studií, která čtenáře na základě téměř dvou desítek rozhovorů a etnografického výzkumu uvádí do pražské zinové scény. Totem, kolem něhož se rokuje a tančí. Tuto funkci v některých subkulturách podle Miloše Hrocha plní ziny. Autor dává nahlédnout do mechanismu vzniku (levicových) zinů i toho, co při něm tvůrci prožívají. Jejich tištění se prý pro některé stává skoro eroticky tělesným zážitkem, a celá jejich tvorba je tak cosi jako „továrna na zážitky“. Kromě těchto příjemných aspektů mají ovšem ziny v autorově podání i další dimenze: komunitní, participativní či politickou.

LEGO: Hledá se věřící účetní

„Poloorientální“ zakomplexovaný národ, který si svoje mindráky řeší zdůrazňováním své přináležitosti k Západu i koloniálním vztahem k východním sousedům. Tak charakterizuje polská vědkyně vlastní národ. Rozhodně přitom nehlásá, aby se nyní v polských školách začal učit předmět nazvaný „slovanská pohanská mytologie“. Vyzývá ale k tomu, aby Poláci pozitivně přijali i svoje slovanství. I když co to přesně je, to není z knihy tolik zřejmé.

Autor je spolupracovníkem redakce