Co si myslím o 37 prorůstových opatřeních NERV? Jedním souvětím: dokument neměl editora, každý přispěl něčím do mlýna, a tak vedle sebe najdete opatření, jež jsou nesporná a významná, i ta marginální a zbytečně kontroverzní.

Přestože o první verzi návrhu se diskutovalo už někdy v říjnu, editaci od té doby nikdo „nespáchal“ a skutečné tematické priority nevypíchl. Bohužel kvůli tomu v textu zanikají, což snižuje šanci na to, že se na ně soustředí pozornost. Nemusíte říct všechno, ve skutečnosti stačí říct jen něco, ale být slyšen.

Zkusím proto popsat jednu prioritu, která se sice prolíná vícero nápady (NERV si je problému evidentně vědom), ale po přečtení textu si málokdo uvědomí, jak velké chyby jsme se dopustili a stále dopouštíme.

Překvapivě nízká zaměstnanost žen

Česko nejméně od roku 2017 poráží všechny obvyklé borce v nízké míře nezaměstnanosti, typicky jsme první, nejhůř třetí. Mít nízkou nezaměstnanost, když spousta lidí v ekonomicky aktivním věku žádnou oficiální činnost nevykazuje, pochopitelně není totéž, jako když dělá každý, kdo může.

Jestliže si Evropská unie dala za cíl dosáhnout do roku 2030 u zaměstnanosti lidí ve věku 20 až 64 let míry 78 procent, pak vězte, že Česko má splněno a překročeno ve všech našich osmi „evropských“ regionech (v odborné hantýrce se jim říká NUTS 2 a jsou zpravidla větší než kraje).

Podívejme se ovšem na graf, který ukazuje míru zaměstnanosti mužů a žen ve věku 20 až 64 let v jednotlivých evropských regionech NUTS 2; zvýrazněné jsou přitom ty české. A co nevidíme? V případě zaměstnanosti mužů je Česko absolutně na špici. Konkrétně střední Čechy dosáhly na pomyslné zlato s 91,2 procenta a stříbro náleží Praze s 90,8 procenta. Až na třetí příčce se umístilo finské souostroví Alandy.

Jenže řečené Alandy mají zároveň skoro stejně vysokou míru zaměstnanosti mužů a žen. Rozdíl je pouhých jeden a půl procentního bodu, zatímco u nás jde o 15,7 procentního bodu, tedy o desetinásobek.

Proč nevyužíváme celý potenciál, když lidé chybějí, kam se podíváš?

Miroslav Zámečník

Velmi malé rozdíly v zaměstnanosti mužů a žen najdeme dnes nejen ve skandinávských zemích, proslulých léta pěstovanou politikou rovnosti pohlaví, ale třeba také ve Švýcarsku, které zavedlo volební právo pro ženy až v roce 1971.

Česko je sice zemí s takřka nejvyšším podílem lidí, kteří se nehlásí k žádné „oficiální víře“, ale ten rozdíl v zaměstnanosti mezi pohlavími je větší než v zemích, kde se většina lidí hlásí ke katolíkům. V katolickém Bavorsku tradičně platívala „Tři K“, tedy Kinder, Küche, Kirche (děti, kuchyně a kostel), obdoba českého mužsky šovinistického předválečného sloganu „žena patří k plotně“.

Jenže Dolní Bavorsko má dnes nejen vysokou zaměstnanost mužů (89,7 procenta), ale také velmi slušnou zaměstnanost žen (79,8 procenta) a v Horním Bavorsku je to v podstatě stejné. I v nejtradičnějších německých regionech je tedy dnes zaměstnanost žen vyšší než v Česku, víra nevíra.

Jak se pracovalo za reálného socialismu

Nemůže jít v našem případě o nějaké reziduum z dob komunismu? Ale kdež, plánované hospodářství sice využívalo všechny zdroje neefektivně, jinak bychom se ve světovém žebříčku ekonomické vyspělosti nepropadli během minulého režimu zhruba o dvacet příček dolů, ovšem do práce nahnali soudruzi každého. A týkalo se to i žen, když byly děti poslány do jeslí, případně do školek.

Jenže stačí se podívat do někdejších východoněmeckých regionů. Rozdíly mezi mužskou a ženskou zaměstnaností jsou v nich ještě mnohem menší než v tradičním Bavorsku. A v Litvě – někdejší sovětské republice – mají dokonce region, v němž je zaměstnanost vyšší u žen než u mužů.

S komunistickou minulostí to tedy také nesouvisí.

Školky a zkrácení rodičovské

Jinak řečeno, ten obrovský rozdíl vznikl až po listopadu 1989 a je důsledkem něčeho, co jsme spáchali my sami. Jde o ohromné a specificky české plýtvání lidskými zdroji. Je to také hlavní příčina příjmového „gender gapu“ (opakované čtyřleté rodičovské by dekvalifikovaly i Marii Curie-Skłodowskou). Stovky tisíc lidí kvůli tomu na pracovním trhu chybějí, včetně pozic, které jsou genderově zcela neutrální.

Kdyby se rozdíl v ženské a mužské zaměstnanosti snížil o pět procentních bodů, znamenalo by to pro ekonomiku podstatnou vzpruhu. Počítejte se mnou: sto tisíc osob s hrubou přidanou hodnotou na zaměstnance jeden milion korun (to je mírný podprůměr) znamená sto miliard korun ročně, tedy ekvivalent asi 1,25 procenta HDP. Kde jinde to najdete?

Na jedné straně neustále brečíme, že se Česko pořád nedokáže dostat nad předcovidovou ekonomickou úroveň, a roste tlak na dovoz pracovní síly ze zahraničí. Zároveň ale nedovedeme doma udělat dvě vzájemně provázaná opatření, která by dovedla přispět k růstu HDP víc než cokoli jiného: zkrátit rodičovskou (ne peníze za ni), zvýšit zaměstnanost žen a zajistit pro každé dítě místo ve školce. To je naprostá priorita.