Zvykli jsme si, že běh věcí na světě se měří tím, co se odehraje zhruba mezi Moskvou a Washingtonem, nejen politicky, nýbrž především geograficky. Zbytek nebyl důležitý; Číňané byli po desetiletí zajímaví pro fanoušky ping-pongu, kdežto Japonci přitahovali pozornost exotickou kombinací syrové ryby a lepkavé rýže smotané v chaluhách. Australané nesli odpovědnost za Bohemians, Vietnamci za Sapu, Indie za indiány, Paul Gauguin za Tahiti a Kanaďané za Bryana Adamse (ačkoli za něj se už omluvili). Asijský kus druhé světové války se nám – Evropanům, nikoli Američanům – jeví dodnes jako nepodstatný přívěsek na devátém, později osmém květnu roku 1945.

Naopak jsme věděli, že pravý metr je v Sèvres, jestli německý spolkový kanc­léř zaměstnává estébáky, nebo ne a že k Auroře jezdí širokorozchodná železnice. A všichni jsme chtěli nakopat Ronalda Reagana do zadnice, protože by to muselo znamenat, že buď bude on tady, nebo my tam. Později jsme k tomu připojili, že piccolo neexistuje a že Erasmus a Erasure není totéž. Když padla Berlínská zeď, celý svět se nám proměnil z káznice na více či méně blühende Landschaften, jak pravil Helmut Kohl. Byl, a stále je, to svět velmi atlantocentrický.

Exotická hra

Postupem doby k nám začalo doléhat, že význam Asie (ať už to původem starořecké slovo znamená pro obyvatele toho kontinentu cokoli) stoupá; hledíme na makroekonomická čísla, střídavě se škodolibě uculujíce či nadávajíce pod fousy, co to jako zase znamená. Pozdě, ale přece nám začalo nejasně svítat, že Čína je především nepřítel. Naučili jsme se vnímat Tchaj-wan jako cosi, co je i není Čína. Zjišťujeme, že ani buddhisté nejsou vždy mírumilovní, co znamená kendó, a poznáváme rozdíly v pálivosti korejského zelí kimči, japonského křenu wasabi a thajských papriček. Umíme se parádně opalovat na Bali a odnaučili jsme se slovo Mongol používat výhradně jako amatérskou psychiatrickou diagnózu.

Ale celé nám to připadá pořád vzdálené; jako nějaká hra, jejíž pravidla jsou rozhodně exoticky zábavná a krapet zmatená. Japonští hokejisté se museli odnaučit zdvořilosti vůči starším protihráčům, protože jinak byli v onom kontaktním sportu k ničemu; Korejci se žení po desetitisících na fotbalových stadionech; Indové věří, že se lidská duše může převtělit, aniž by její tělesný nositel pojídal hovězí. Co je to za národy, paninko, řekněte sama.

Příliš rychlé dějiny

Toto nastavení mysli způsobuje, že když ruský vůdce dostane vzteklinu a napadne sousední zemi, považujeme to bezmála za konec světa. A když německý spolkový kancléř po ostudném několikaměsíčním váhání řekne, že nebude svým vlastním spojencům v pomoci napadené Ukrajině bránit, máme za to, že se stalo něco převratného. Jako když židovský šéfuprchlík nechá po cestě rozestoupit moře, Atlas pokrčí rameny nebo někdo odletí na Měsíc. A v kontextu evropských či euroatlantických poválečných dějin je každá taková berlínská událost skutečně velevýznamná.

Smůla je, že než se taková věc do učebnic historie dostane, kontext evropských dějin může mít na běh světa dopad sotva větší než okrajový. Mocní tohoto světa se na ni budou dívat zhruba tak, jako se my dnes díváme na ebolu v Ugandě nebo vládní masakry v Myanmaru. (Hrozné to je, to ano, v dnešní době takové věci; něco by se s tím mělo… Na druhou stranu, nerozumíme tomu a nakonec takjaktak chleba levnější nebude.)

Začátek ledna byl zároveň svědkem dvou událostí, které ukázaly, jak rychle se těžiště významu světového dění přesouvá na východ. Obě zprávy jsou typově podobného charakteru jako krok spolkového kancléře Olafa Scholze směrem k použití německé síly na evropském kontinentu (jakkoli nepřímému, opatrnému a s Ger­hardem Schröderem na svobodě). Obě znamenají odklon, či jeho naznačení, od relativně pacifisticky laděné obranné doktríny zemí, které na sebe navzájem posledních bratru sto let hledí nevraživě.

Řeč je o Korejské republice a Japonsku. V případě prvně jmenované země vystoupil prezident Jun Sok-jol na společném brífinku ministerstev obrany a zahraničí, který dlouho nijak revolučně nevypadal. Ministři a jejich lidé mluvili především o Severní Koreji a o tom, jak sousední kvazikomunistický režim neustále žvaní o tom, že zahluší Soul (plus kdekoho dalšího) svými parádními jadernými zbraněmi. Odhadování důvěryhodnosti hrozeb Pchjongjangu a sestrojování reakcí na ně patří k oblíbeným rutinním činnostem jihokorejských politiků. Až sem nic nového.

Sbohem, deštníku

Když si ke konci brífinku vzal slovo prezident, najednou všem přítomným ztuhl úsměv. Jun začal mluvit o tom, že pokud jaderná hrozba ze strany KLDR poroste, jeho země může požádat Spojené státy o jaderné zbraně – nebo si může takový arzenál vybudovat sama. „Je možné, že se problém (s KLDR) zhorší a naše země rozmístí (americké) taktické jaderné zbraně nebo si je vyrobí vlastními silami,“ řekl prezident. „Pokud by na to došlo, můžeme vzhledem ke svým vědeckým a technologickým schopnostem mít vlastní jaderné zbraně docela rychle.“

Jun vzápětí řekl, že budování jaderných zbraní ještě není oficiální politikou země a že Jižní Korea se prozatím vypořádá s jadernou hrozbou ze strany svého souseda „posílením spojenectví se Spojenými státy“. To už však byl Jun vypuštěn z lahve a spekulace o tom, co to vlastně znamená, byly rychlé. Bylo to poprvé od roku 1991, kdy Spojené státy z Korejského poloostrova stáhly všechny své jaderné zbraně, co se jihokorejský politik na nejvyšší úrovni oficiálně zmínil o vyzbrojení země jadernými zbraněmi.

Mezi konzervativními analytiky a sympatizanty vládnoucí Lidové strany, z níž prezident Jun vzešel, v poslední době sílí hlasy volající po přitvrzení jaderné politiky státu. Není úplně divu: diplomacie neuspěla, ani standardní, ani ta teatrální v podání Donalda Trumpa; Severní Korea obnovila testování raket; v loňském roce jich odpálila rekordní počet a její vůdce Kim Čong-un slíbil, že jaderné kapacity své země „exponen­ciálně“ rozšíří.

Dosud však bylo v Soulu zvykem spoléhat na ochranný deštník Spojených států. „Komentář prezidenta Juna by se mohl ukázat jako zlomový okamžik v historii bezpečnostní politiky Jižní Koreje,“ řekl Čcheong Seong-whun, bývalý šéf Korejského institutu pro národní sjednocení, vládního think-tanku v Soulu. „Mohl by změnit vzorec veškerého jednání Soulu.“ To především proto, že nad Pchjongjangem a jeho zdivočelými vůdci stále drží ochrannou ruku Číňané, byť ne vždy ochotně a hlavně proto, aby mohli vydírat Západ.

Rusko, Čína, Severní Korea

Jihokorejské jaderné úvahy v polovině ledna nadzvedly obočí nejednoho politologa, již tak pořádně povytažená. Odehrály se totiž na pozadí posunu ještě daleko dramatičtějšího, jejž v prosinci oznámila (ale nyní poprvé veřejně komentovala) vláda nejvyspělejší asijské země, Japonska. Kabinet premiéra Fumia Kišidy před koncem roku schválil nejambicióznější a nejrychlejší expanzi vojenských sil země od vytvoření jejich současné podoby (Sebeobranné síly – SDF) v roce 1954. Premiér slíbil, že výdaje na národní bezpečnost vzrostou na dvě procenta HDP, tedy na dvojnásobek jednoprocentního stropu platného v posledních čtyřiceti letech.

Nová doktrína – ačkoli vláda ohlášeným změnám z politických důvodů takto neříká, o nic menšího tu nejde – spatřila světlo světa v podobě tří dokumentů. První z nich (Národní bezpečnostní strategie) vyhodnocuje bezpečnostní hrozby a vypočítává diplomatické, ekonomické, technologické a vojenské nástroje, které použije k jejich řešení. V poválečné historii země je to teprve druhý takový dokument; jako hrozby specificky jmenuje Čínu, Severní Koreu a Rusko.

Druhá část, desetiletý plán národní obrany, nastiňuje obsáhlá vojenská vylepšení. Plán požaduje vytvoření integrovaného operačního velení pro všechny síly SDF, dále žádá „rozšířené vesmírné a kybernetické prostředky“ a získání „prostředků umožňujících zasadit úder na dlouhou vzdálenost“. Suchá vojenská řeč má v tomto případě mrazivý obsah. Znamená vytvoření zbrusu nových kapacit schopných postavit Japonsko po bok vojensky nejvyspělejších zemí světa.

Třetí dokument, pětiletý plán veřejných zakázek, nastiňuje počáteční prio­rity pro realizaci řečeného desetiletého plánu. V tomto úvodním období, které začíná příští fiskální rok a potrvá do roku 2027, počítá s výdaji okolo 320 miliard dolarů.

Konec antimilitarismu

To všechno má dvojí účel: posílit schopnost Japonska odstrašit agresi a zajistit, aby SDF byly v případě vypuknutí konfliktu co nejvíce bojeschopné. Řekli byste možná, že to už tak s armádami bývá a proč je kolem toho takový povyk. V japonském případě je to trochu jinak.

Prvním a nejnápadnějším bodem nově zaváděného pořádku věcí je možnost vedení konvenčního úderu na dlouhé vzdálenosti. Již od roku 2014, kdy antimilitaristický duch původní japonské poválečné ústavy doznal prvních institucionalizovaných trhlin (teprve tehdy si Japonci odhlasovali, že se smějí agresi bránit za použití síly), vyvíjí země „standoff missiles“, tedy střely schopné likvidovat hrozby v moři a ve vzdušném prostoru státu. Rakety určené k obraně pobřeží mají omezený dosah asi 200 kilometrů; nové střely vzduch-vzduch norské výroby budou mít dosah téměř 500 kilometrů. Dnes Japonci usilují o rakety s doletem přes 1600 kilometrů (pravděpodobně půjde o řízené střely Tomahawk z USA, alespoň do doby, než budou schopni vyrábět nové střely sami). To by mělo Japonsku umožnit zasažení cílů hluboko v asijském vnitrozemí. A to samozřejmě není legrace.

Českému čtenáři to nemusí připadat převratné, především proto, že jeho historie mu nedává příčinu sledovat jakékoli japonské zbrojní plány s obzvláštními obavami. Nám začala druhá světová válka 1. září či 15. března 1939; Číňané však tou dobou již dva roky měli v Mandžusku okupanty japonské – v konfliktu, jehož symbolickým vrcholem je vzpomínka na zvěrstva v Nan-ťingu. Indonésie, Filipíny, Thajsko, Malajsie, Singapur, Myanmar – obyvatelé všech těchto zemí si Japonce pamatují jako okupanty ze čtyřicátých let. Korea jako jedna země prožila pod japonskou nadvládou ještě o nějakých třicet let déle. I Rusové mají bohatou historii válčení s Japonci (byť si za ni mohou obvykle sami).

Nové poměry, nová řešení

Byla to právě ostře antimilitaristicky naladěná ústava, již v pětačtyřicátém roce paradoxně za týden napsali američtí generálové, co smířilo sousední země s následným ekonomickým vzestupem Japonska. Jenže změna poměrů vojenských, ekonomických i technologických vyžaduje nová řešení.

Podle americké Rady pro mezinárodní vztahy válka na Ukrajině posílila v Japonsku pocit naléhavosti při tvorbě a přijímání nové vojenské doktríny. Nebyla však sama. Severokorejské rakety často a bez varování křižují výlučnou ekonomickou zónu, výsostné vody i přímo území Japonska. Čínská armáda pravidelně operuje v blízkosti japonských vod a vzdušného prostoru. Územní spor mezi Japonskem a Čínou o ostrovy Senkaku ve Východočínském moři drží pobřežní stráž i armádu ne­ustále na špičkách. Tyto hrozby jsou od konce studené války čím dál intenzivnější; jednotlivé části plánu na vylepšení japonské obrany jsou koncipovány jako reakce na ně.

Shutterstock.com

Středobodem obav je zde samozřejmě Tchaj-wan. Japonská ústava již přes osm let povoluje použití vojenské síly ve chvíli existenčního ohrožení. Kardinální otázka zní: Kdyby se čínské vedení rozhodlo vzít Tchaj-wan útokem (na což má podle vlastního uvažování kdykoli právo, ale až výbojnost prezidenta Si Ťin-pchinga z toho činí hrozbu reálnou), bude to pro Japonce existenční hrozba, či nikoli?

Tokijští politici se dosud diplomaticky odpovědi vyhýbali a divočejší interpretace tohoto bodu japonské ústavy si drželi daleko od těla. Dnes už to tak docela neplatí. Tamní ministerstvo obrany vydalo již v červenci prohlášení, v němž uvádí, že „stabilizace situace kolem Tchaj-wanu je důležitá pro bezpečnost Japonska“ a že Japonsko by mělo situaci sledovat „v krizovém módu“. „Veřejný odkaz na Tchaj-wan je velice nový,“ cituje web americké rádiové stanice NPR Jeffreyho Hornunga, politologa z think-tanku RAND Corporation. Na dubnovém summitu ve Washingtonu se pak Jošihide Suga a Joe Biden o Tchaj-wanu zmínili ve společném prohlášení – coby první japonský premiér a americký prezident po padesáti letech.

Nejhloupější v dějinách

Viceadmirál Jodži Koda, bývalý velitel válečného námořnictva a respektovaný stratég, tvrdí, že vzájemná důvěra Pekingu a Tokia je téměř nulová. Japonsko se podle něho musí připravit na nejhorší scénář a společně s USA navrhnout operační plán pro tchajwanský konflikt. „Pokud to Japonsko neudělá, bude jeho vláda označena za tu nejhloupější v japonských dějinách.“

Pozoruhodné je, že ze stran asijských zemí s historicky špatnou zkušeností s Japonci nezazněl, pokud je týdeníku Hrot známo, jediný hlas protestu proti nově asertivnímu postoji Tokia (s pochopitelnou výjimkou Číny). Podobně jako zvěř ve chvíli akutního ohrožení deprio­ritizuje úvahu o potravinovém řetězci a utíká společně do bezpečí, i Asijci dobře vědí, že Japonsko je v tuto chvíli spíš spojencem než hrozbou. Spor o Tchaj-wan rozhodne, jak bude svět vypadat po následující (nejméně) desítky let.

A pro nás z toho plyne, že slovům jako Kyjev, Mariupol a Buča bude ten důležitý svět zanedlouho naslouchat se stejnou směsí ignorance a štítivosti, s jakou my dnes vyslovujeme slova jako Sin-ťiang, Rohingové nebo Sierra Leone. Nebude to zítra, ale mnoho čtenářů Hrotu se toho nejspíš ještě dožije.