Zpráva o konkurenceschopnosti EU, v níž bývalý šéf Evropské centrální banky Mario Draghi sepsal, co musí Evropa nezbytně udělat, aby ekonomicky nezkolabovala, obsahuje jednu kapitolu, která se specificky zabývá dostupností tzv. kritických minerálů, od mědi, kobaltu, niklu, lithia až po vzácné zeminy, jež budou čím dál důležitější pro ekonomický rozvoj. Většina z nich se nachází mimo území EU nebo zemí, u nichž se dá předpokládat, že nebudou uplatňovat omezení exportu do EU z politických důvodů.

Takže tvrdit, že komisař, který má na starosti mezinárodní partnerství a rozvojovou politiku, je jen do počtu, a že je to „slabé portfolio“, je víc než malé nepochopení situace. Žehrat nad tím, že Čína je vidět v Africe pomalu všude, kde se pod zemí nebo pod oceánským šelfem nachází něco zajímavého, a zároveň tvrdit že Češi „zase ostrouhali“, protože Jozef Síkela dostal místo energetiky na starost „létání do Afriky“, je tak trochu schizofrenie. Nejde se jenom bát migrační vlny z Afriky a zároveň nevnímat, že nejúčinnější bariérou proti tomu je dostatečně rychlý ekonomický rozvoj, kdy máte tím větší vliv, čím více se na něm podílíte.

Ministr průmyslu a obchodu Jozef Síkela by měl v nové pozici koordinovat vše, co se týká potenciálně velmi významného programu Global Gateway, který je něčím jako odpovědí na novou čínskou hedvábnou stezkou (Belt and Road Initiative). V letech 2021-2027 by Gateway měla nasměřovat do rozvojových partnerství 300 miliard euro. Vstupuje sice do už rozjetého vlaku, ale bude mít pár výhybek, kterými může další vývoj hodně ovlivnit, ne že ne. 

Co je Global Gateway?

Sama von der Leyenová popsala jeho budoucí roli takto: „Povede důležitou práci na našem velkém 300miliardovém investičním programu Global Gateway na budování infrastruktury v zahraničí. Zajistí, že vytvoříme vzájemně výhodná partnerství, která budou silně zaměřená na budoucnost.“ To zní velmi působivě, jde o široce pojatou rozvojovou agendu zaměřenou hlavně na Afriku, Latinskou Ameriku a rozvíjející se asijské země, ale tvrdit, že Síkela – projde-li schvalováním – dostane pozici s tímhle rozpočtem, odpovídajícím zhruba ročnímu HDP Česka, samozřejmě není pravda. 

Primárně půjde o zastřešení a koordinaci aktivit v rámci Team Europe, která zahrnuje nejen vlastní aktivity Komise, ale i panevropských finančních institucí typu Evropské investiční banky, národních rozvojových agentur (typu České rozvojové agentury), institucí na financování, pojišťování exportu a investic (u nás Česká exportní banka a EGAP) a dalších hráčů se záběrem od podpory investic až po zdravotnické a vzdělávací programy v cílových zemích.

Polovina celkového objemu zprostředkovaných investic v rámci Global Gateway připadá na Afriku, ale rozpad těch stovek miliard euro ukazuje, že 135 miliard by měly být soukromé investice, které mají „mobilizovat“ investiční garance snižující jejich riziko a dalších 145 miliard investice a půjčky z Evropské investiční banky, Evropské banky pro obnovu a rozvoj (EBRD) a národních institucí tohoto typu. Každá z nich má své orgány a „riskaře“ a nikomu z nich nebude Síkela pochopitelně velet.

Síkela jako transakční pragmatik z finančního byznysu bude muset v tomhle složitém prostředí vykázat nějaké výsledky. Nakonec i v tomhle oboru platí „jaké si to uděláš, takové to máš“. Good luck. 

Širší kontext 

EU a její členské země dohromady se podílejí na celkovém objemu oficiální rozvojové pomoci, jež dosáhla loni 224 miliard dolarů, více jak dvěma pětinami. Podílí se významně na kapitálu mezinárodních rozvojových bank, rozpočtech agentur OSN, ale frustrace z chabých výsledků je na místě. (Poznámka: Spojené státy dávají na rozvojovou pomoc asi čtvrt procenta HDP, ale při rozměrech americké ekonomiky jsou i tak jasnou světovou jedničkou před Německem).

Dárcovské země pociťují „aid fatigue“, příjemci si stěžují dílem na byrokracii, dílem na „politickou agendu Západu“ spojenou s vázáním pomoci na hodnotové standardy, environmentální normy a další podmínky.  

Čína přišla se svými iniciativami typu Hedvábné stezky do nakypřeného terénu, její technologie jsou výrazně levnější, stavějí rychleji a do „vnitřních politických otázek“ se nemíchají. Že to dost často nevyjde podle plánu, a že je v rozvojovém světě povícero zemí, které se vůči Číně zadlužily a nyní zjišťují, že Peking dluhy restrukturalizuje, ale skoro nikdy neodepisuje, je jedna věc.

Miroslav Zámečník

Tou druhou je fakt, že čínská přítomnost v Africe je velice viditelná: od nehorázně předražené železnice z keňského Nairobi do Mombasy přes doly a velký kombinát na zpracování koncentrát lithia v Zimbabwe až po kontrolu tří čtvrtin těžby a zpracování kobaltu a mědi v Demokratické republice Kongo. Dohromady stihla Čína v Africe za necelých dvacet let ovládnout v rychlém tempu asi osm procent objemu těžby minerálů.

Nic se nemá přehánět, samotný koncern Anglo-American se sídlem v Londýně toho kontroluje dvakrát tolik, nicméně Číňané na to šli chytře a soustředili se na suroviny budoucnosti, viz Kongo, kde jediný jimi ovládaný důl na kobalt představuje 12 procent světové těžby.