Není možné je minout. V posledních dnech jsou ukrajinští uprchlíci prakticky všude: na nádražích, v obchodech, v parcích, na chodnících. Bezprostředně poté, co Rusko napadlo Ukrajinu, se v českých rodinách projevila až neuvěřitelná vlna solidarity. Lidé, ale i firmy a další instituce začali posílat peníze na speciální účty, nosit deky, hygienické prostředky a další potřebný materiál do sběrných středisek nebo nabízet ubytování pro rodiny, které utíkají před brutálním útokem ruské armády. Tak vysoká míra soucítění ale nevydrží věčně.
Ostatně i psychologové hovoří o dvou základních fázích nastavení společnosti. Ta první je idylická, kdy se veřejnost semkne, chodí ve vysokém počtu manifestovat na náměstí, kdy vznikají finanční sbírky a zapojují se dobrovolníci. Toto období obvykle trvá týdny nebo pár měsíců. Pak ovšem nastupuje deziluze, vystřízlivění, při němž opadá zájem médií, ale i některých politiků a dalších výrazných osobností, začnou se hledat viníci momentální „blbé“ situace, šíří se všelijaké spiklenecké teorie, lidé jsou zklamaní, podráždění, frustrovaní. Tato fáze může trvat i několik let.
Pomoc jen pro cizí
Ostatně oběma obdobími – idylickým i vystřízlivěním – jsme si prošli poměrně nedávno, totiž při koronavirové pandemii. Když se před dvěma lety objevily v Česku první případy covidu-19, bylo až neuvěřitelné, jak se dokázala podstatná část národa semknout, jak se šily roušky a rozdávaly se potřebným. Co následovalo pak? Například šibenice mezi demonstranty, kteří před Poslaneckou sněmovnou protestovali proti novele pandemického zákona.
Zdá se, že v současné uprchlické krizi také právě přecházíme z fáze jedna do fáze dvě. Nebo že do druhého období už pomalu nakukujeme. Stačí sledovat sociální sítě, jak se začínají objevovat naštvané komentáře, které ještě umocňuje razantní zdražování benzinu, elektřiny nebo potravin. Pár příkladů za všechny: „Nestačím se divit, jak bohatá je naše země pro cizí a jak chudá pro vlastní.“ Anebo: „Na nás nikdo nemyslí. Jen na ně. A s tou naftou to je už opravdu moc.“
Politický kapitál
Fázi vystřízlivění a deziluze teď začali přiživovat někteří politici, samozřejmě především z opozičních lavic. Vede expremiér Andrej Babiš (ANO), který si nepochybně připravuje půdu pro svou kandidaturu na Pražský hrad, byť za něho černou práci odvádějí do značné míry jeho spolustraníci. Na všechny strany vykřikují, že je sice fajn pomáhat Ukrajině, ale že na české lidi v nouzi vláda zapomíná.
Příliš se nevyznamenal ani dlouholetý moskevský přisluhovač Miloš Zeman, který po rozpoutání války najednou otočil a stal se jedním z nejostřejších kritiků Vladimira Putina. Zeman kdysi sliboval, že bude prezidentem dolních deseti milionů. Když minulý týden oznámil, že udělí nejvyšší státní vyznamenání ukrajinskému prezidentovi Volodymyru Zelenskému, na „dolních deset milionů“ si nevzpomněl. Že by oslovil a povzbudil český národ, aby ve své solidaritě k ukrajinským obětem setrval i v době, kdy první nadšená vlna odezní, o tom se ve slavnostním projevu vůbec nezmínil.
