Evropský parlament stvrdil minulý týden klíčové legislativní normy, které od roku 2027 zavedou zvláštní emisní povolenky pro vytápění budov a silniční dopravu. Ve stejnou dobu začne EU tlačit na svoje obchodní partnery, aby se buď přizpůsobili jejím emisním standardům, nebo platili cenový rozdíl mezi emisními povolenkami. Je dobré vědět, jak si stojíme.

V roce 2027 bude podíl EU na světovém HDP podle parity kupní síly, zohledňující rozdíly ve světové hladině, někde kolem čtrnácti procent. Zhruba stejné procento budou mít tou dobou Spojené státy, pokud věříte modelům MMF. Čína lehce pod dvaceti procenty. Česko dost optimisticky 0,31 procenta. Kolektivní Západ bude tou dobou už hluboko pod součtem „nových“ a rozvojových ekonomik – nejméně o dvacet procentních bodů.

Clo uplatníme. A zaplatíme

Nemusím být vrchní strategický plánovač, abych dospěl k závěru, že schopnost ovlivňovat našimi („euroatlantickými“) záměry a hodnotovými preferencemi zbytek světa bude spíše slabší, než je dnes. A to při všem respektu ke schopnosti těch nejdůležitějších hráčů z rozvíjejících se zemí chápat, že existují globální statky, o něž je potřeba se starat. Na předním místě ty související s oteplováním.

Nejde o popírání problému, ale o alokaci nákladů, jak se s ním vyrovnat. Těžko můžeme očekávat, že chudé země akceptují, že existuje něco jako celkový objem emisí („karbonový účet“), a „co bylo, bylo“, nyní budeme břemeno snášet všichni rovnoměrně. Na druhé straně je velmi nepravděpodobné, že lze voliče „historických zemí“, které se na celkovém objemu emisí klimatických plynů do dnešního dne disproporčně podílely, přesvědčit o tom, že ony mají nést v podstatě celé břemeno nákladů „dekarbonizace“.

Když své záměry nemůže vymáhat vojenskou silou, kterou Evropa nemá, hodlá je prosazovat vahou a podílem na světovém obchodu. Zkrátka si na straně dovozu i vývozu vynutit respektování pravidel mírovými prostředky. Ani tam tu váhu bohužel už nemáme, což v praxi znamená, že karbonové clo sice uplatníme, ale také si ho sami zaplatíme. Což není záměr, ale bude to nechtěný a nevyhnutelný důsledek ztráty relevance.

Za co platit odpustky?

V tomto kontextu bude Česká republika zemí, jejíž HDP na obyvatele je globálně vysoce nad průměrem, ale jím produkované emise ještě více („klasický, na fosilní energie náročný průmysl“), s asymetrickým negativním dopadem dekarbonizace na českou ekonomiku.Zároveň drtivá většina populace nemá pocit, že bychom se jakkoli provinili, participovali na neekvivalentní směně a žili z renty, cokoli, za co bychom měli platit odpustky.

Naopak, vnímáme se spíše jako poškození než jako privilegovaní, a pokud jsem schopen vstřebat atmosféru v nových členských zemích, je to všude velmi podobné.

Českých občanů, kteří by přijímali kauzální odpovědnost České republiky za globální klimatický účet, a tedy morální zdůvodnění, proč platit v každém litru nafty i benzinu a každém megajoulu tepla v ústředním topení nějakou přirážku, opravdu mnoho nenajdete. Bude to vnímáno jako křivda a vyprovokuje to velmi negativní politickou odezvu. Rok 2027 bude jeden z těch obtížnějších. Do té doby žijme, ale je dobré varovat předem.