A je hotovo. Evropská komise dokončila už definitivně plán taxonomie, která určuje, jaké technologie lze považovat za bezemisní, a budou mít tedy v následujících letech přístup k výhodnému financování a podporám. Pro případné veto by byla potřeba většina v Evropském parlamentu nebo dvacet ze sedmadvaceti členských zemí, což je málo pravděpodobné.
Jádro a zemní plyn tak budou považovány za bezemisní, ale… To „ale“ – neboli dodatečné podmínky taxonomie – je v tomto případě zcela klíčové a pro obě technologie nikoli příznivé. Oproti původnímu návrhu z počátku roku doznal dokument s jedinou výjimkou jen kosmetických změn.
Jaderná energetika tak dostává přísné mantinely, nové projekty jsou však stále realizovatelné, což pro plyn dle původního návrhu neplatilo. Pár perných let to bude znamenat především pro geology ze Správy úložišť radioaktivních odpadů, kteří budou muset hlubinné úložiště vyhořelého paliva postavit o patnáct let dříve, než plánovali.
Mnohem větší dopad bude mít taxonomie na sektor zemního plynu. Dřívější návrh počítal s tím, že od roku 2026 by nový plynový zdroj musel mít zajištěných třicet procent bezemisních plynů, tedy vodíku a biometanu. Šance, že by se během kratičké doby podařilo zajistit produkci i mnohem menšího množství, je prakticky nulová. To platí nejen pro Česko, ale pro celou Evropu. Zvlášť když se s vodíkem počítalo přednostně v průmyslu a dopravě a méně v energetice.
Nakonec Komise přísné kritérium škrtla, ponechala však konečný termín sto procent bezemisních plynů v roce 2036. Je to dosažitelné? Těžko říct, nejspíš jen s vypětím největšího úsilí. Během patnácti let se však na rozdíl od pěti let už alespoň něco udělat dá.
Důležité však je, že Komise podmínkou určila směr, který ani nebyl záměrem taxonomie a se zeleným úsilím Evropy souvisí jen částečně. Nyní je jasné, že budoucnost plynové energetiky neleží v těžebních polích v Rusku a tisíce kilometrů dlouhých trubkách, ať už do Evropy vedou jakoukoli trasou, nýbrž v samozásobitelství. Tlak nastavený v taxonomii spustí investice do „domácích“ vodíkových technologií či výroben biometanu. I když se nepodaří dodržet termín v roce 2036, může vést k výraznému snížení závislosti na nevyzpytatelných dodávkách řízených z Kremlu.
I proto by Česko mělo na vlnu naskočit a zvlášť ve vodíku po vzoru Německa citelně přidat, a ne jako obvykle tvrdit, že to nejde, a pak jen narychlo dohánět. Je jasné, že penězovody z EU potečou v následujících letech právě tímto směrem, a byla by škoda šanci promrhat.
