Vláda se snaží předstírat boj, ale lidé vnímají především chaos a nedostatek autority vůdců. Máme nouzový stav a nařízené roušky, zavřené hospody, divadla, školy, prezenční učení dětí počínaje šestým rokem, které by svoji učitelku možná na chodníku ani nepoznaly, pokud doma nemají notebook. A podobné je to v mojí ambulanci, kdy se mi polovina lidí omluví z návštěvy, protože má strach z infekce. Ostatně i úřady mají otevřeno poskrovnu.
A jakoby to nestačilo, z výšin zaznívá varovný hlas o tom, abychom seděli doma a nikam nelezli, jinak nás kdosi bude kontrolovat přes mobil kde jsme, ať se nám to líbí nebo ne. Takže už víme, že když nebudeme poslouchat a situace kolem šíření viru pomocí měření reprodukčního čísla se nezlepší, tak dostaneme za uši a nebudeme smět nikam. Jeden aby měl pomalu strach z veřejných poprav...
Pokud tedy vláda ví, co dělá, ostatní to nevědí, jen se bojí. Pravda je ale někde jinde. Jen tak vyhubit virus nemůžeme. Ačkoliv u řady jiných druhů žijících na planetě se nám to povedlo. Jedině za předpokladu skutečně stoprocentně účinné vakcíny a jejím plošném a povinném nasazení po celém světě. Ale to hned tak nepřijde. A tu povinnost si asi ani nepřejeme. Jde totiž o přírodu. A jak známo, větru a dešti neporučíš. Virus se šíří a šířit bude, jde jen o to, jak rychle. Nakonec se s ním většina z nás, ne-li všichni, setkáme tváří v tvář.
V létě vláda pod falešným dojmem vítězství příliš protáhla pauzu danou teplým počasím a přípravu na podzim podcenila (byli jsme totiž nejlepší). Přípravy zdravotnického systému na případný podzimní nápor nebyly skoro žádné. Po modelech možného šíření viru na podzim vláda ani nevzdechla a premiér spokojeně dlel na zasloužené dovolené. Přesto obdivuhodně nemocnice, lékaři a sestry obrovský boj s virem zvládají, uvolňují kapacity pro těžce nemocné, a patří jim za to velký obdiv.
A tady je na místě řeč o včasném plánování. To totiž znamená být připraven. Proto žádám, neděste nás denními čísly nárůstu počtu nakažených, nemocných či zemřelých. Covid-19 není ebola, která lidi vesměs zabije, ani hepatitida nebo HIV, které zabíjí nebo výrazně poškozují zdraví. Covid-19 může způsobit těžký zdravotní stav i úmrtí, ale u malého procenta nakažených – naštěstí. Takže nám, prosím, nevyhrožujte.
A pak je tu ekonomika státu i nás jednotlivců. Letos bude státní dluh činit minimálně 400 miliard korun, pro příští rok už vláda naplánovala více než 300 miliard korun. Opravdu je to nezbytné? Víme to jistě? Víme jistě, že nestačí rouška, rozestupy, mytí rukou a větší hygiena obecně? Je nutné zavírat části ekonomiky a vytvářet dluh, který možná nedokážeme nikdy splatit? Rozum a moje více než třicetiletá praxe mi říkají, že když necháme lidi doma, tak samozřejmě virus utlumíme, ale nezabijeme jej. Nakonec stejně vyjdeme ven do ulic, protože musíme. Tak abychom se pak nedostali do stejného kola znovu, jen ještě dražšího. Chceme přece žít.
Nenuťte nás platit cenu, na kterou nemáme! Vždyť se potřebujeme starat se o živobytí, o naše rodiny. Stát potřebuje spoustu peněz na zdravotní péči – abychom si ty vakcíny mohli dovolit, až budou. A slova o tom, že státní rozpočet je zajištěn, že Česko úspěšně prodává na trhu dluhopisy, kterými financuje svůj rostoucí dluh, že nám EU pošle zase peníze a všechno je tak, jak má být, jsou záměrně matoucí. Dluh je dluh a jednou jej nakonec budem muset splatit!
Autor je primářem Vinohradského ambulantního zařízení
