Je neodolatelně snadné konstatovat, že ne moc chytří popírači a odmítači roušek dali šanci ještě méně bystrým fotbalovým chuligánům vyrazit na Staromák a porvat se s policisty v tisícovém davu. To je samozřejmě v situaci, kdy ve špitálech s obdivuhodným nasazením bojují zdravotníci o životy tři a půl tisíce nakažených lidí, projev tupé bezohlednosti.
Nicméně na tom Staromáku zdaleka nebyli jen zcela duchaprostí fotbaloví chuligáni. Nemalou část tvořili lidé, kteří mají docela vážný existenční problém. Zaměstnanci restaurací, barů, diskoték i firem z cestovního ruchu či privátních kulturních institucí mají dnes celkem oprávněný strach o existenci.
Státní podpora zavřeným podnikům je sice slíbená, ale pro mnoho z nich nic neřeší. Buď na ni nedosáhnou, protože se nekvalifikují, nebo proto, že jsou zaměstnanci placení zpravidla minimální mzdou a většina jejich příjmů je různých odstínů šedi - od spropitného a různého všimného až po drobné daňové delikty.
I když nyní na mzdy stát přispěje včetně pojistného, nebude to zdaleka stačit. Mnoho z těch lidí zaplatilo poslední činži a neví, z čeho ji zaplatí příští měsíc. Z úspor a výpůjček zvládli jarní uzávěru, ale teď jsou na dně.
A těch lidí nejsou stovky. Po Česku píše stovky tisíc. Hodně z nich si najde různé brigády a dočasná zaměstnání, ale bude to nějaký čas trvat a nyní je svírá obří existenční nejistota. Silnější než strach z covidu.
A výhružky tvrdými represemi nic nezmění na tom, že toto určitě nebyl poslední a ani největší protest.