foto Tomáš Novák týdeník HROT
Místo zestátnění ČEZ je třeba snížit státní podíl
Trendem současné doby je, že pokud se nemůže zadlužit stát, zadluží se nějaká státní či polostátní instituce a tváříme se, že jsme vynalezli perpetuum mobile. Přitom se takto zadluží postupně všechny veřejné entity, píše ekonom Radim Dohnal.
Radim Dohnal
To, že by státní vlastnictví celého ČEZ – nebo aspoň jeho stabilních zdrojů – bylo cestou vpřed pro českou energetiku nebo spotřebitele, se tu objevuje už delší dobu. Počet zastánců takového názoru sice klesá, myšlenka tu však nadále je.
Cílem pro takové zestátnění (nebo jak se někdy také říká „znárodnění“) má být jednak nebezpečná snaha dodávat občanům (voličům) levnou elektřinu, druhým cílem má být umožnit, aby ČEZ mohl postavit jeden, dva či až čtyři velké jaderné bloky a několik modulárních reaktorů. Druhá myšlenka se mezi politiky poslední dobou akcentuje méně.
Na případě zestátnění Net4Gas, GasNet, plynových zásobníků a sítě benzinek vidíme, že čím podstatnější rozhodnutí, tím méně zdůvodnění či veřejných konzultací vláda poskytuje. A to je v právním, svobodném státě, v prostředí odpovědných veřejných financí špatně. Na případu Net4Gas vidíme, že spotřebitelé i daňoví poplatníci účet platí relativně rychle a bude trvat delší dobu, než si to uvědomí.
Národní socialisté, jak nazývám zastánce tohoto nesmyslu (tedy hnutí ANO, SPD, část ODS i propagátory zestátňování stojící mimo politickou scénu) mluví o tom, že cílem jsou dodávky levnější elektřiny od ČEZ. Například na úrovni 60 eur/MWh jako se do nějaké míry děje na Slovensku pro tamější domácnosti.
Říkají, že lze využít nerozdělený zisk ČEZ 200 miliard korun. To je ale jen položka v pasivech, na aktivech 200 miliard v hotovosti samozřejmě není, firma má navíc nějaký dluh, potřebuje rezervu na zajišťovací operace v případě vyšších cen elektřiny a její volatility.
Volné hotovosti firmy drží minimum. ČEZ tedy nemá peníze na vyplacení minoritářů, ledaže by se o takovou částkou zadlužil, ale to by mohl dělat i bez této položky v pasivech. Dluh ČEZ by takto vyskočil na zhruba čtyřnásobek poměru dluh/EBITDA.
Celé to je pokračování trendu současné doby, kdy pokud se nemůže zadlužit stát, zadluží se nějaká státní či polostátní instituce a tváříme se, že jsme vynalezli perpetuum mobile. Přitom se takto zadluží postupně všechny veřejné entity a na nikoho nebude spolehnutí v době případné dluhové krize nebo nutnosti výrazně navýšit výdaje na zbrojení, stárnutí populace či zastarávání dopravní infrastruktury.
Zde by se zřejmě zvýšilo zadlužení ČEZ (podle poslední verze od Andreje Babiše) spíše než zadlužení státu. Podle páteční závěrečné ceny na pražské burze cenných papírů stojí třicetiprocentní podíl minoritářů 155 miliard korun. S minimální přirážkou 30 procent za typické chování státu, který draze kupuje a levně prodává, by to bylo 220 miliard.
Pokud se ustálí pocit, že přirážka by měla být spíše 50 procent, pak jde o 233 miliard korun, o které se navýší čistý dluh ČEZ nebo státu. A až v této zhoršené pozici by začal ČEZ financovat nové jaderné bloky a současně by dodával levnou elektřinu, tedy generoval nižší zisky. Dodávat podstatnou část base load (minimální úroveň poptávky po energii v síti – pozn. red.) za nějakou subvencovanou cenu opravdu vede k nižší ziskovosti ČEZ.
Chybějící zisk se samozřejmě odrazí v horší obnově/údržbě stávajících zařízení a slabší schopnosti vystavět nové zdroje. Ty, které v Evropě chybějí a jejichž neexistence vedla a povede k vyšším cenám elektřiny.
Ukázkový populismus
Myšlenka byla také pozdní, protože stát (nebo ČEZ) měl jistě možnost akcie koupit či kupovat v roce 2020, když stály pod 400 korun a také náklady financování ČEZ nebo státu byly třetinové. Pozdní je i v tom, že konečné zestátnění energetického kolosu by trvalo rok až dva, protože je potřeba souhlas ČNB, Evropské komise, ratingových agentur i bank.
Tento záměr si dovolím označit za učebnicový populismus jdoucí naproti voličům na úkor tržních principů a efektivity veřejných výdajů. V současném světě od vlád čekáme především garanci ekonomické prosperity. Samozřejmě bezbolestně, rychle a tak nějak samo od sebe.
Voliči a spotřebitelé spíše uvítají řešení, pro které nemusejí nic udělat, maximálně jít jednou za čtyři či pět let k volbám. Neřeší, že to je na úkor budoucnosti ČEZ, veřejných financí, společenského klimatu a hlavně budoucnosti jako takové. Jde tak opět o preferenci krátkého horizontu před dlouhodobým.
Dle mého soudu je nadále jediná cesta, která ponechá ČEZ pod dosavadní veřejnou kontrolou a ponechá na trhu s elektřinou zbylé tržní principy. ČEZ jako polostátní firma se bude lépe starat o zlaté vejce, tedy šest existujících jaderných bloků, budování nových bloků usnadní a proces tak nepovede k velmi spornému výdaji 233 miliard za zestátnění.
Existuje postup, že by stát od ČEZ koupil jen společnosti Elektrárna Dukovany II, a. s. a Elektrárna Temelín II, a. s., za celkem osm miliard. Tyto společnosti by si na stavbu nových bloků najaly ČEZ a.s. Takto se tržní element dostane i do procesu výstavby nových bloků.
Nadto není třeba, aby stát nepřímo vlastnil 70 procent v ČEZ Distribuce. Vidíme na příkladu EG.D, že i zcela soukromý vlastník péči o distribuční síť zvládá. Vidíme to i na příkladu spoluvlastnictví hlavního města Prahy na PRE, kdy její podíl je jen lehce majoritní. Neznám legitimní důvod, aby stát spoluvlastnil výrobní zdroje ČEZ v zahraniční nebo obnovitelné zdroje (OZE) na území ČR.
Všechno toto lze kompletně prodat. A nyní, pokud zůstane podpora OZE, je docela dobrá doba na prodej. A nevidím důvod, proč by stát svůj podíl v ČEZ a.s. nemohl snížit na 51 procent a za to při dnešních cenách bez přirážky inkasovat 98 miliard. Plně by pak řídil i financoval proces výstavby nových jaderných bloků a vše ostatní nechal na trhu a jeho regulaci.
Autor je ekonom a CEO společnosti Capitalinked
