Javier Milei, argentinský prezident, sliboval před svým zvolením šokovou terapii pro už dlouho churavějící hospodářství. Sliboval radikální potlačení inflace, brutální omezení byrokracie, vyházení desítek tisíc úředníků, rušení celých úřadů, seškrtání dotací a uvolnění cen regulovaných položek. Na mítincích se oháněl motorovou pilou, aby svoje tvrzení názorně podepřel.

Zlatým hřebem mělo být zrušení centrální banky a přechod na dolar, který měl nahradit národní měnu – argentinské peso. Obyvatelé, umoření lety nezdaru a chudnutí kdysi suverénně nejbohatší země na jih od Spojených států, jej zvolili docela přesvědčivou většinou 55,6 procenta hlasů.

Bylo snadné věštit třiapadesátiletému ekonomovi, který sám sebe označuje za anarchokapitalistu a vypadá se svými kotletami jako rokenrolová star ze sedmdesátých let, totální nezdar a Argentině ještě větší pád do ekonomických temnot.

Jenomže on se pustil s nevídanou vervou do díla: osekáním výdajů dosáhl prvního kvartálního rozpočtového přebytku za šestnáct let, což skromně označil za „úspěch historického významu světových rozměrů“.

Argentinské peso nejdříve devalvoval o padesát procent, ale letos je podle některých měřítek peso nejvýkonnější měnou oproti dolaru, devizové rezervy rostou a investoři do argentinských dluhopisů vydělali majlant. Prezidentskými dekrety propustil padesát tisíc zaměstnanců, počet ministerstev zúžil na polovinu.

O „změnu všeho“, která by nastartovala ekonomický růst, by se měl postarat „ley ómnibus“, změnový zákon čítající 230 článků, který prošel prvním čtením v dolní komoře Kongresu posledního dubna. Milei tím dostává mimořádné exekutivní pravomoci na jeden rok, díky nimž prezident může rozpouštět organizační složky státu a může privatizovat asi tucet státních firem.

O jednotlivých článcích se však bude hlasovat zvlášť. A i když projdou, čeká jej bitva v Senátu, kde má k dispozici ještě slabší menšinu než v dolní komoře.