V polovině vládnutí kabinetu Petra Fialy přichází do Sněmovny návrh, který jedna část populace vidí jako institut, jejž mělo mít Česko už dávno a jehož absence nás zásadně odděluje od zbytku vyspělého světa, pro druhou část to ale znamená pomyslný rudý hadr přes oči. Korespondenční volba.

Každý plnoletý Čech, který žije či jinak dlouhodobě pobývá v cizí zemi, si musí sám odpovědět na otázku, zda má čas sledovat dění, na jehož základě bude činit rozhodnutí ve volbách. Vzpomínám na dobu, kdy jsem před 22 lety pobíhal po baru v britském Newcastlu a více než programy politických stran a budoucnost mé vlasti mě zaměstnávaly myšlenky na „přežití“ v cizí zemi. Na studium politických programů, čtení zpráv či sledování politických debat nebyl čas. Ale to je moje chyba. Mimochodem, nestavme to tak, že z ciziny volit nejde – jde, jen se musíte dostavit na ambasádu.

Křehká důvěra

Hraje se o totiž hodně. O důvěru. O důvěru v tento stát, v systém, ve kterém probíhá svobodná politická soutěž. Jde o elementární shodu téměř celé populace alespoň na jedné věci.

Můžete si poslechnout lecjakou demonstraci, podívat se do debat na sociálních sítích, do diskusí u článků, na dění ve Sněmovně nebo vyjádření politiků. Nikde (až na pár výjimek) ale nenajdete zpochybňování voleb a jejich výsledků. Pokud bychom měli jít ad absurdum, můžeme si klást otázku, zda je moudré nechat někde volební urny přes noc. To je všechno. To, jak v Česku volby probíhají a jak je zajištěna jejich transparentnost, může být pro mnohé země vzorem. Stejně tak perfektně zvládnuté sčítání a prezentace.

Politické veletoče

Lídr koalice Petr Fiala si v reakci na americké volby v roce 2020 rizika připouštěl: „Nové formy hlasování představují riziko. Pro demokracii je důležitá důvěra lidí a taky přijetí porážky jako legální i legitimní,“ napsal kdysi pro Forum24. Dnes se koalice snaží o opak.

Že se názory a role mění, dokazuje i část programu ANO z roku 2018: „Zjednodušíme volební pravidla tak, aby se občanům usnadnil přístup k volbám (včetně zavedení korespondenční volby, zrušení místní příslušnosti pro vydávání voličských průkazů).“ Dnes korespondenční volbu hnutí ANO odmítá.

Nechme ale stranické programy být – nemají s tím nic společného, postoje stran se mění, političtí lídři přicházejí a odcházejí. Politické prostředí a pravidla ale zůstávají.

Ukradené volby

Podívejme se blíže na poslední prezidentské volby ve Spojených státech. Po nich zbyla u části populace velká pachuť a znevěrohodňování voleb získalo díky Trumpovi dynamiku. Termín „rigged election“, tedy „ukradené volby“, se běžné používá a žije si vlastním životem. A to tak, že před rokem, těsně před „midterm“ volbami, tedy volbami do Kongresu a Senátu, zveřejnil týdeník Newsweek průzkum, kde si až čtyřicet procent Američanů myslí, že prezidentské volby v roce 2020 byly ukradeny. Navzdory tomu, že se nic z toho, co vykládá Trump i někteří republikánští zákonodárci, neprokázalo.

Bez ohledu na to se tento narativ – jak týdeník připomíná – usadil v politice. A podotýká, že více než sto republikánských zákonodárců vyhrálo své primárky právě na základě teze o ukradených volbách.

A ještě jeden pohled do zahraničí. Prezidentské volby v Rakousku v roce 2016 se musely opakovat. Právě kvůli nesrovnalostem při sčítání korespondenčních hlasů.

Proč netřást pilířem

Jeden z hlavních pilířů, na kterých stojí demokracie, se nepotřebuje otřást. Titul jedné z knih Tomáše Halíka sice zní, že „Co je bez chvění, není pevné“, ale v případě voleb bychom tento apel neměli vyslyšet. Není v zájmu stability české společnosti vyvracet řeči o „ukradených volbách“. Do Česka už dorazily různé trendy, buďme rádi, že tento zatím ne.