Česko nemůže závratně růst, když Německo ekonomicky neprospívá, říká známý ekonom Lukáš Kovanda v novém Hrotcastu. A jak je to se závislostí či nezávislostí na ruském plynu?
Česko nemůže závratně růst, když Německo ekonomicky neprospívá, říká známý ekonom Lukáš Kovanda v novém Hrotcastu. A jak je to se závislostí či nezávislostí na ruském plynu?
Švýcarský výrobce čokolády Lindt čelí v USA žalobě, která zpochybňuje jeho tvrzení o prémiové kvalitě a bezpečnosti výrobků. Spor vyvolaly výsledky studie, jež odhalila přítomnost těžkých kovů v některých hořkých čokoládách značky.
Švýcarský výrobce čokolády Lindt čelí v USA žalobě, která zpochybňuje jeho tvrzení o prémiové kvalitě a bezpečnosti výrobků. Spor vyvolaly výsledky studie, jež odhalila přítomnost těžkých kovů v některých hořkých čokoládách značky.
Český miliardář podniká hlavně v energetice a těžbě hnědého uhlí, ale také v realitách a financích. Ocelářství jeho skupina vnímá jako klíčový obor pro svůj další růst.
Český miliardář podniká hlavně v energetice a těžbě hnědého uhlí, ale také v realitách a financích. Ocelářství jeho skupina vnímá jako klíčový obor pro svůj další růst.
Reformy v nedohlednu a zapomenuté sliby. Vládní poločas končí velkým zklamáním.
Železné pravidlo vládnutí v demokratickém systému čtyřletého volebního období zní: Na bolestivé reformy má vláda první dva roky. Zbytek času pak vede udržovací politiku a plynule přechází do předvolební kampaně, která má pomoci lidem zapomenout na ony krušné časy ze začátku mandátu.
Koaliční kabinet vedený Petrem Fialou své první dva roky vládnutí dovršil tento týden. Když se ohlédneme, jak první poločas využil, nelze se ubránit zklamání. Prakticky žádné zásadní reformy neproběhly. A navzdory tomu, že při řešení dlouhodobých problémů vláda volila cestu nejmenšího odporu, naštvanost ve společnosti roste.
Jinak řečeno, i přes absenci radikálních změn a veskrze opatrnou, kompromisní politiku preference vládních stran klesají, a to v některých případech (že, lidovci?) až pod hranici volitelnosti. To nelze nazvat jinak než unikátem a zároveň promarněnou šancí – protože o moc nepopulárnější už vláda stejně být nemohla, a to ani kdyby reformovala jako o život.
Lze samozřejmě namítnout, že plnění předvolebních slibů a programového prohlášení pořádně zkomplikovala Putinova invaze na Ukrajinu. To je jistě pravda. Zdaleka ne všichni ministři ale byli zavaleni válečnou či uprchlickou agendou.
Je proto těžké ubránit se podezření, že dnešní vládní politici na podzim 2021 ve vlastní vítězství moc nevěřili, a tak před volbami neplýtvali časem na vymýšlení reforem a do křesel zasedli nepřipravení.
Ano, dva roky vládnutí mohly dopadnout ještě podstatně hůř. Třeba kdyby ministři naslouchali knížecím radám opozičního „multiministra“ Karla Havlíčka na řešení vysokých cen energií a pohonných hmot nebo připomínkám exministryně financí Aleny Schillerové k rozpočtové politice. Ale to je jen malá útěcha.
K remcání nespokojených voličů, včetně těch volících koalici, bezesporu přispěl hlad po „normální“ politice. Osm let vlády ANO se stafáží sociálních demokratů uvedlo lidi do rezignované skepse – politika se dělala hlavně v PR odděleních, která naprostou absenci vizí maskovala kreativním malováním skutečnosti na růžovo.
Po Babišově prohře se tak od nové vlády čekalo hodně a bohužel, tato očekávání byla od počátku nereálná. Ostatně už před volbami jsme v Hrotu analyzovali programy jednotlivých stran a dospěli k jednoznačnému závěru, že tak masivní populistické sliby nejsou splnitelné a že bude lepší nadšení krotit.
Otazníky visely nad ambicemi vlády také z prostého důvodu, že koalice pěti stran zahrnuje až příliš široké spektrum názorů na řadu klíčových témat. Potvrdilo se, že hledání kompromisů i příliš široké rozkročení zprava doleva nakonec ochromily schopnost vlády nebojácně konat.
Začněme veřejnými financemi. Ty zanechala ministryně financí Alena Schillerová po bujarém covidovém fiskálním večírku v katastrofálním stavu. Bylo zcela evidentní, že není v lidských silách dát je do pořádku během čtyř let. A to tím spíš, když jeden z hlavních slibů zněl: Nebudeme zvyšovat daně.
Potvrdilo se, že nápady ODS na úspory v rozpočtu, prezentované v době zrušení superhrubé mzdy jako lék na více než stomiliardový výpadek příjmů, byly pouhou chimérou. Ze seznamu se nakonec realizoval jen zlomek – například osekání některých daňových výjimek nebo drobné úspory na provozu ministerstev.
Jeden z hlavních slibů, a sice zaříznutí perverzního systému dotací pro soukromé firmy, ale vláda nesplnila. Naopak v politice rozdávání pokračuje. Ostatně i šéf Nejvyššího kontrolního úřadu Miloslav Kala nedávno varoval, že česká ekonomika se změnila na dotační hospodářství, kde se přerozdělují stovky miliard a nikdo neví, jak z toho ven.
O dotace nepřišly potravinářské, zemědělské ani „solární“ firmy, protože vláda zjistila, že škrtnout je – bez rizika následných žalob a soudních sporů – prostě nemůže. Odvahu ale nenašla ani ke kompletnímu seškrtání neobhajitelných dotací na jízdné pro seniory a studenty.
Naopak se objevily nové dotační programy. Namátkou jmenujme třeba čtyřicetimiliardovou obludnost zvanou Oprav dům po babičce nebo čerstvý dotační titul, který slibuje přispívat firmám na elektromobily.
Stejně tak nesplněný zůstal slib nezvyšovat daně. Vláda, a především ODS sice odolaly tlaku ekonomů na vrácení superhrubé mzdy, více se ale bude odevzdávat státu třeba za vlastnictví nemovitosti, rostou spotřební daně a vyšší daně z některého zboží se platí také kvůli reformě DPH ze tří na dvě sazby.
Nejvtipnější na celém daňovém podrazu je ovšem vysvětlení ministra financí Zbyňka Stanjury – prý šlo před volbami o „billboardovou zkratku“. Tak kreativní nebyl snad ani Bohuslav Sobotka, když přiznával, že předvolební sliby sociálních demokratů „nebyly zasazeny do reálného ekonomického rámce“.
Za velké selhání vlády můžeme bez obav označit také tři další neuskutečněné reformy, které by Česko potřebovalo jako sůl: úpravu penzí, nový systém financování zdravotnictví a zásah do školství.
Jistou snahu nelze upřít snad jen v prvním bodě. Ani tak ale to, co kabinet nazývá penzijní reformou, nemůžeme považovat za změny, které by daly šanci na důstojnou penzi i dnešním třicátníkům. Jde jen o parametrické změny existujícího systému, které mají oddálit jeho kolaps. Větší zapojení soukromých úspor, bez něhož se důchodový systém neobejde, se ale nekoná.
Zcela bez zásluh zůstane v internetových encyklopediích jméno ministra zdravotnictví Vlastimila Válka. Přestože je zjevné, že české nemocnice dokážou pohltit jakkoli velký objem peněz, aniž by to zlepšilo péči, Válek nenašel odvahu (či nápady) k ostrému řezu. Zmohl se jen na hašení problémů, jako třeba při nedávném odvrácení stávky lékařů a kolapsu akutní péče.
Reformy se nedočká ani české školství, byť nejen podzimní „ukradená stávka“ učitelů a jarní „překvapivé“ zjištění, že střední školy nemají dostatečnou kapacitu, ukázaly, že v systému bobtná problém, který může kdykoli znovu nepěkně vyhřeznout.
Jednou z priorit, alespoň podle předvolebních programů a prohlášení vlády, mělo být řešení bytové krize. Ta dosáhla v Česku takových rozměrů, že má bez nadsázky potenciál rozhodnout další volby. Vlastní bydlení je dnes nedostupné už nejen pro méně majetné, ale i pro vyšší střední třídu. Těžko voliči ocení, že to chce ministr pro místní rozvoj Ivan Bartoš řešit zákony zatraktivňujícími nájemní bydlení.
Daleko spíš veřejnost od reformního kabinetu čekala odblokování nové výstavby. Měl ho přinést nový stavební zákon; po mnoha změnách původní verze, prosazené hnutím ANO, jsou ale ke schopnosti této klíčové normy nastartovat výstavbu skeptičtí i sami stavaři či developeři.
Už příští léto přitom může systém dostat další ránu. Ministru Bartošovi se vymstila snaha ušetřit na digitalizaci stavebního řízení vypsáním nového tendru. Ten shodil ze stolu Úřad pro ochranu hospodářské soutěže. Kdyby měli bookmakeři vypsat kurzy na to, že se digitalizace stihne do plánovaného termínu (červenec 2024), byly by nejspíš velmi vysoké.
O moc větší úspěchy neslaví Bartoš ani v dalších oblastech eGovernmentu. Nyní se sice chlubí prosazením elektronické občanky, jenže ke splnění slibu, že úřady budou obíhat dokumenty, a ne lidé, ještě chybí pořádně dlouhá cesta. Zatím se podařilo zřídit jen nový úřad, který to má zajistit.
Přes všechny problémy a nesplněné sliby stále ještě existuje v Česku poměrně velká skupina lidí, která má tendence Fialovu vládu bránit. Jejich nejčastější argument zní: kabinet nevládne zas až tak hrozně, neumí ale výsledky své práce prodat veřejnosti. O popularitu přichází hlavně kvůli nezvládnuté komunikaci.
S první částí tvrzení o „jakž takž“ zvládnutém řízení země můžeme směle polemizovat, s druhou částí o chabém vysvětlování vlastní politiky voličům nelze než souhlasit. Fiala a jeho ministři v komunikaci tápou.
Obzvlášť viditelné to je letos na podzim. Všechno začalo premiérovým výletem do německého supermarketu. Video s profesorem, který se pohoršuje nad cenami Nutelly nebo kečupu Heinz, bylo mimořádně nepovedené a v divákovi svou trapností vyvolávalo pocit studu za jeho autory.
Nepochopitelné bylo i z toho důvodu, že se v něm šéf vlády pokouší o tutéž lidovost, které se ještě před třemi lety poškleboval u spotů svého největšího konkurenta Andreje Babiše. Shrnuto: autor tohoto nápadu měl z vládního týmu na hodinu letět.
Komunikační tým se z výsměchu poučil a další videa ve stylu „čau lidi, makám pro vás do roztrhání těla“ už naštěstí do světa nevypustil. Bohužel ani aktuálně běžící kampaň „První poločas vlády“ koalice Spolu, ani vzkazy od Pirátů, kteří se raději propagují po vlastní linii, nejsou o moc lepší.
A tak jsme se od koalice Spolu například dozvěděli, že vláda pomohla ochránit český chmel a pomáhá včelařům, což pamětníkům jistě muselo připomenout legendární Babišovo schvalování zahrádkářského zákona uprostřed pandemie čínské chřipky.
Nechybí ani chvástání nad rekordním přidáním důchodcům (z už tak zdecimovaného rozpočtu), nad zrušením deseti tisíc zastaralých právních norem, které běžný člověk nemá šanci zaregistrovat, protože byly zbytečné a nijak do životů nezasahovaly, nebo nad „systematickým tlakem“ na výrobce a prodejce potravin, což ovšem stejně ke zlevnění nevedlo.
Výsledný dojem je tristní. Vládní „píáristé“ jako by nevěděli, kterého voliče chtějí oslovit, a tak výsledný „catch-all mišmaš“ nakonec naštve úplně všechny. Byl by zázrak, kdyby se to u voleb neprojevilo. A vládu nejspíš nezachrání ani zoufalý argument: „To radši chcete, aby tady zase vládl Babiš?“
