Tragická ztráta konkurenceschopnosti evropského průmyslu a exodus některých odvětví, například petrochemie, z kontinentu, konečně probudily kapitány byznysu. Ti před pár týdny sepsali takzvanou Antverpskou deklaraci, která požaduje po EU, aby jako ke Green Dealu postavila ještě druhou nohu v podobě Evropské průmyslové dohody. Výzva má působivý ohlas a ze sedmdesátky původních signatářů narostl počet podpisů velkých firem a průmyslových asociací až na devět stovek.
Chtělo by se zajásat, že konečně se ozval silný hlas rozumu brzdící dekarbonizační destrukci evropské ekonomiky a životní úrovně. A po evropských volbách za pár měsíců může být politická situace v Unii podstatně realističtější. Už dnes řada politiků této iniciativě tleská, protože cítí rostoucí tlak svých domácích voličů na změnu.
Ale optimismem zatím raději šetřeme. Návrhy z textu míří sice obecně správným směrem, ale vyčnívá z nich především požadavek na další dotační zdroje pro takzvaná čistá odvětví po vzoru gigantického amerického programu IRA, který dotuje velmi velkoryse investice do zelených technologií. Ty přetahuje z Evropy, ale i z Číny a děsí svými dlouhodobými rozpočtovými dopady.
Evropa si takový program dovolit nemůže, protože euro se nestalo a ani nestane onou vzývanou rezervní měnou, do níž investují své přebytky finančníci z celého světa. Jednotlivé země unie jsou vesměs na hranici únosnosti zadlužení, vysoko nad maastrichtskou šedesátiprocentní hranicí. Francie čerstvě hlásí deficit rozpočtu 5,5 procenta HDP a státní dluh atakující 110 procent. Pro Green Deal se podařilo prorazit cestu společného zadlužování celé EU, ale i to jsou dluhy, které je třeba nějak obsluhovat a mají nějakou udržitelnou hranici. Pokoušet se na stejném principu o obdobu americké IRA by bylo fiskálně zničující.
Zásadní a správným směrem zaměřený je požadavek učinit z Evropy konkurenceschopného dodavatele energie. Udržet v Evropě průmyslovou výrobu, a nejen tu energeticky náročnou, při čtyř až šestinásobných cenách energií oproti USA je prakticky nemožné.
Změnit tuto situaci jinak než dotacemi veřejných prostředků průmyslovým podnikům, vyžaduje spolknout ten hořký lógr a přiznat si, že zde udělala EU vše úplně špatně a je třeba revidovat samotné základy dekarbonizace energetiky. Především systém ETS, tedy emisních povolenek, které zablokovaly veškeré investice do řiditelných zdrojů energie na více než desetiletí. Dnes spolu s vysokými cenami dováženého plynu dominantně určují tu nestoudnou cenovou hladinu. Zde by naopak americká inspirace fungovat mohla. Povolenky tam fungují v několika málo státech a především domácí těžba plynu z břidlic, kterou jsme si u nás striktně zakázali, zajišťuje nejen příjemnou láci, ale také masivní pokles emisí CO2.
Najde se ale vůle k takto hlubokému zásahu do dosavadní modly evropské zelené politiky dříve, než bude fatálně pozdě? A dokáží evropští politici ukončit antitržní systém taxonomie, který fakticky blokuje financování projektů, které neodpovídají politicky definovaným parametrům?
Výhrady deklarace k nejrůznějším absurdním regulacím a tradiční evropské byrokracii jsou jistě oprávněné a náprava této chronické kontinentální deformace může přibrzdit sešup, který zažíváme. Na obrat k dřívějšímu růstu evropské prosperity však stačit nebude.
