Je to pár týdnů, co jsme v Hrotu věnovali velkou pozornost alarmujícímu dopisu šéfa skupiny Renault, italského rodáka Luky de Mea. Už tehdy mi připadalo, že načasování i obsah výzvy k evropské průmyslové politice v jednom, byť velmi důležitém oboru je něco, do čeho by se de Meo nepustil bez posvěcení z nejvyšších míst. Tedy například, že by o tom nevěděl Elysejský palác, a že by se mu to nezamlouvalo.

Vůbec se zdá, jakoby při nastiňování cesty, kudy by se měla EU vydat, převzali Italové štafetový kolík od Francouzů. Těm nikdy nechyběl smysl pro grandiózní „celoevropské“ plány. Potíž byla, že většinou vyžadovaly hodně peněz, s nimiž měli v rámci tradiční dělby práce přispět hlavně Němci. Postoj k podobným plánům v časech, kdy Německo fungovalo, asi nejlépe shrnul někdejší spolkový kancléř Helmut Schmidt poznámkou, že „kdo má vize, měl by navštívit lékaře“.

Je docela chytré, že tentokrát dostali od německé šéfky Komise za úkol přijít s doporučeními dva bývalí italští premiéři. Report pro rozvoj jednotného trhu zastřešil bývaly italský premiér a akademickým backgroundem Enrico Letta; jeho „tank“ vyjel ze stodoly minulý týden pod názvem Much more than a market.

Report ke zvýšení konkurenceschopnosti od Maria Draghiho, rovněž někdejšího italského premiéra a také šéfa Evropské centrální banky (ECB), by pak měl dorazit v červnu. Ale už teď z jeho volání po radikální změně pronikají navenek základní myšlenky. Není překvapením, že „Supermario“ v podstatě opakuje mnohé věci obsažené ve 147stránkové zprávě Enrica Letty – ono taky konkurenceschopnost a společný trh jsou jednovaječná dvojčata a jedno bez druhého nefunguje ani náhodou.

Společný trh je strategické aktivum par excellence, nic lepšího EU nemá. Uvolnění bariér na úrovni členských zemí, které brání jeho fungování, by podle studie Evropského kulatého stolu pro průmysl (ERT) mělo do roku 2029 s 713 miliardami eur stejný efekt jako všechny národní plány obnovy přijatý pod hlavičkou NextGen EU dohromady.

Draghi je spojován především se svým šéfováním ECB, kde v létě 2012 vstoupil do dějin svým lakonickým ujištěním, že euro zachrání a použije k tomu „whatever it takes“ (cokoli bude zapotřebí). Slávu mu přinesl především fakt, že to stačilo ke zklidnění situace, a nebyla tehdy zapotřebí jakákoli finanční intervence.

Tak levně z toho ale tentokrát Evropa nevyvázne. Můžete si o Draghim a Lettovi myslet co chcete, ale po přečtení obou odkazů zjistíte, že diagnostiku toho, proč EU se 450 miliony obyvatel tak zaostává za Spojenými státy a Čínou, udělali správně. Za posledních třicet let Evropa zvedla svůj HDP na obyvatele o třicet procent, USA o šedesát.

Nic než radikální změna nepomůže  

Bez strategicky správné odpovědi, co dělat, jsme bez šancí – ani ta největší z evropských ekonomik není dost velká na to, aby se postavila konkurenci USA a Číny a obstála. Pokud je budoucnost v klíčových oborech určována čínskou snahou o kontrolu všech článků výrobních řetězců, od ložisek surovin přes jejich zpracování přes konečný výrobek až po subvencované exportní úvěry, nemá na to Evropa dobrou strategickou odpověď. Stejně tak na americké subvence lákající výrobce ke zkrácení výrobních řetězců jejich lokalizací uvnitř USA.

Pokud by to chtěly napodobovat jednotlivé státy uvnitř samotné EU, podle toho, co si kdo může dovolit, mělo by to pro integritu evropského trhu zdrcující účinky. Nemluvě o tom, že Česko si toho mnoho dovolit nemůže.  

Pro nás je nekonečně lepší, kdyby takovou strategickou odpovědí bylo prohloubení jednotného trhu a jeho rozšíření do oblastí, kde funguje slabě, než pokračování ve statu quo, natož pak hledání izolovaných národních řešení.

Nebude to jednoduché, protože jak říká Draghi, Evropa má organizaci, rozhodování a financování, které jsou absolutně neadekvátní současným výzvám. Nic jiného než radikální změna nepomůže. A nejrychleji musí přijít v oborech, které jsou nejvíc exponovány vůči zeleným, digitálním a bezpečnostním výzvám.

Jeden trh i z hlediska soutěžního práva  

EU má problém s dosažením minimální kritické masy potřebné pro efektivní úspory z rozsahu, aby dokázala konkurovat. Lhostejno, zde se to týká rozdrobení poptávky v dodávkách pro obranu (navíc uspokojované většinou mimo Unii), nebo fragmentovaného telekomunikačního trhu. Ten má sice dohromady 450 milionů potenciálních uživatelů, 34 operátorů, ale v přepočtu na hlavu jen poloviční investice.

Odstranění regulatorních bariér vytvořením harmonizovaného prostředí umožňujícího konsolidaci napříč národními trhy je Draghiho cesta ke konkurenceschopnosti. Český zákazník by z toho mohl jen profitovat, když téměř na všech telekomunikačních trzích okolo je levněji.  

V podstatě tím Letta a Draghii říkají, že z hlediska soutěže je v mnoha oblastech, kde EU konkurenčně zaostává, relevantním trhem ten celoevropský, nikoli ten národní.

Další příklad? Inovacím v medicíně by pomohla třeba standardizace pacientských dat napříč Evropou umožňující nasadit nástroje umělé inteligence na ohromný objem dat, a výrazně tak zrychlit tempo i efektivitu péče.

Soukromé úspory obrovské, efekt malý  

Draghi a Letta říkají to samé: nemáme unii úspor a investic. Bankovnictví je přeregulované a znemožňuje alokovat v mezinárodním srovnání vysokou míru úspor do slibných, byť riskantnějších oborů. Harmonizace prostředí pro technologické startupy je další oblast, která navíc čeká na lepší přístup ke kapitálu, což se neobejde bez rozvinutých kapitálových trhů – v mnoha zemích Evropy je však jejich podíl na financování investic až nicotný, Česko je toho důkazem.

Zcela zjevný je konflikt mezi dekarbonizačními ambicemi v energetice a nedostatečným propojením a zainvestováním do sítí. Interkonektory by přitom umožnily využít potenciálu obnovitelných zdrojů daleko efektivněji – od slunce v Andalusii pro vodní a větrnou energii v Norsku. Z hlediska podmínek a vzdáleností je to podobné jako v jihoamerickém Chile, z hlediska regulatorního je to však nekonečně složitější prostředí od plánování, povolování až po zadávání veřejných zakázek.

Od zajištění surovin kritických pro budoucí rozvoj až po lepší fungování trhu práce a pohybu pracovní síly – všude vidí Mario Draghi, ale i Enrico Letta potřebu přijmout jiný rytmus a dělat věci úplně jinak, pokud má společný trh ukázat svoje přednosti.  

Jak se bude o těchto věcech politicky rozhodovat – udrží se jednota, nebo se EU posune k ad hoc koalicím stejně smýšlejících a sdílejících stejné zájmy?

Otázka je, jak nápady na posílení integrace a jednotného trhu tandemu Draghi a Letta budou přijímány u nás. Na jedné straně chápeme, že země s podílem 0,3 procenta na světovém HDP je fakt muší váha, a že proti Číně a Spojeným státům hraje i celá EU druhé housle. Na straně druhé představa radikální změny průměrného Čecha upřímně děsí, a třeba princip hlasování bez práva veta většinově odmítá. Tak uvidíme.