V naléhavém rukopisu Guláš, kunda a kříž opět kráčí, jak je v posledních letech autorovým zvykem, o román v poezii, neřkuli pásmo básní veršované a bop -jazzově improvizující až po okraje stránek, stírající čtenářovu zřítelnici epickým příběhem.
Podobný, pro svou dynamiku a určitou naléhavost, čtenářsky vděčný styl, ozkoušel autor již v tematicky jinak nepropojených textech Žlutej král (2017, Herelove publishing house), Divá Báro (2018, Herelove publishing house) a především v dosud posledním díle Jako Ráma (2021, JT's publishing house).
Pro čtenáře a čtenářky s dílem Miroslava Sosoie se teprve seznamující je nutné předem poznamenat, že autor si v počátcích tvorby prošel výrazným punkovým obdobím. Zatímco natužené číro i ocvočkovanou bundu už dávno nenosí a do pouličních košů kope s frekvencí jednou za dva roky, nesmazatelně se do jeho osobnosti otiskla nenávist k pravidlům. K těm kostnatým, omezujícím, svazujícím, škatulkujícím. A za ta obzvlášť protivná považuje pravidla českého pravopisu.
Na druhou stranu je třeba stejně nutně poznamenat, že Sosoi zbožňuje češtinu, že doslova laská její novotvary, vzývá archaismy, neschovává se před trefnými vulgarismy a vzhlíží k všemožným variantám argotu. Žitá, byť starší zkušenost, se v jednom momentu propisuje i do básně: „a vůbec celá ta blahosklonná, tolerantní sekta Punks“.
Sosoi si zakládá na obraznosti, nebojí se paralel a repetic, s přesností impresionistického malíře k sobě po tečkách váže verše, aby v nich záměrně zapomínal čárky, nedbal velkých písmen a na první pohled náhodně rozhazoval vykřičníky. Tvůrčí licencí se již stalo skládání fragmentů veršů pomocí asociací, nejen významových, ale obecně smyslových, především barevných a ozvučených.
V minulých letech jsem měla několikrát možnost číst básnické i prozaické texty Miroslava Sosoie nejen jako nadšená skalní fanynka, ale též jako recenzentka, novinářka a literární kritička. Mnohokrát jsem byla přítomná i na jeho autorských čteních, která, často za doprovodu velmi alternativní hudby, katapultují ty syrově naléhavé strofy do úplně jiné dimenze.
Nic z toho mě neopravňuje pronášet o dosud nevydaném textu jakékoliv soudy. Po přečtení zatím redaktorsky neupraveného textu, který mi byl s nevšední důvěrou svěřen, se však ráda podělím o první dojmy a vlastní, zatím malinko mlhavé, interpretace.
V knize Guláš kunda a kříž jde především o nestejně dlouhé a různě roztřepené básně prorostlé příběhem o hledání a o putování, které se v synkopujícím textu vynořují a zanořují podobně jako nití stehovaná látka. Ostatně i v jedné ze strof tento příměr najdeme: „dvojím stehem tvoje věty / všiju za krev do své rány“.
Lyrický subjekt, s výraznými fyzickými a biografickými rysy Miroslava, zástupce to klanu Sosoiů původem z dalekých rumunských plání, hovoří pološeptem o životních pravdách, křičí o paradoxech světa, milostná vyznání hned několika dámám (např. nepolapitelné Sasance, chimérické Letenské bohyni, polozapomenuté Báře, kočkomilné Zuzaně…) cedí koutky úst společně s vyfukovaným cigaretovým kouřem, ironické glosy směrem ke své osobě pronáší po teatrálním polknutí posledního hltu panáka tuzemáku. Snad v díle hledá ospravedlnění existence, a to skrze všespalující, vášnivou a zároveň nikdy bezezbytku nenaplnitelnou lásku.
Předzvěsti krize středního věku však u autora narozeného v roce 1990 v Klatovech zatím nehledejme. Spíše revizi hodnot po vztahových, uměleckých i do různých závislostí zakuklených veletočích. Putování krouží kolem reálné i fiktivní Prahy 7, geograficky, s přesností zhuleného cestopisu, zahrnuje přibližně čtvrti Holešovice, Bubny a Letnou.
Podobně jako vrstevnice na mapě určují vrchol pahorkatiny, text se sbíhá u kostela sv. Antonína z Padovy nazývaného výhradně „kostelem sv. Antonína Paduánskýho“ na Strossmayerově náměstí: „Je sedm ráno, jsem ožralej, když klopýtám pod tvými okny / když se modlím podél průčelí chrámu sv. Antonína Paduánskýho“.
K původnímu účelu stále užívaná sakrální římskokatolická památka a prostoru dominující stavba v pseudogotickém slohu skutečně působí magickou přitažlivostí. Protínají se u ní cesty lidí, tramvajové koleje, silnice pro automobily. Nedaleké věčně blikající večerky, hejna holubů, lidé dobrovolně i nedobrovolně bez domova, mládež s první plechovkou piva v ruce, milenecké dvojice, děti v kočárcích, to všechno před kostelem v různých denních dobách tepe životem a skládá nenapodobitelný genius loci.
Přitom čeká na básníka, aby to v alkoholovém opojení, či s černorůžovými brýlemi zamilovanosti na špičce nosu navždy zaznamenal. Ostatně i ten světec, původem kněz a učitel církve, s Ježíškem v náručí a lilií v ruce je u umělců oblíbeným patronem chudých, cestujících, snoubenců, dětí, a především znovunalezených věcí.
Vydavatelem JT´s Publishery house vybraná „publikační zima“ bude nejpříhodnějším obdobím, kdy končí i děj knihy – a to otevřeným konstatováním: „Ve strádání a čekání je schovaný tajemství, zřejmě…/ I když o všem co je láska, dosud nevím vůbec nic…“ Děj naopak začíná během podzimního východu slunce, kdy je všechno pomalu osvěcované měkkým světlem deroucím se z oparu sezónních mlh. Ten se misí s cigaretovým dýmem a se zplodinami z výfuků holešovických automobilů.
Příběh se z jednotlivých básní vynořuje podobně pozvolna. Je sestavený dle kompozičních pravidel tříště a tkáně. Na jednu stranu připomíná hromadu střepů, místy nametených na úhlednou hromádku, místy poskládaných do přesné mozaiky, místy rozházených tam, kam dopadly při původním ohlušujícím třesku.
Určitým předělem a zároveň vrcholem je zimní obraz, v němž milenec pro svou vyvolenou trhá zmrzlé fialky. Ve skutečnosti jde o záležitost nemožnou, fialky jsou květy jara a do podzimu si stěží uchovají listy. Jsme však v rovině poetické a jejich žilkovaná nafialovělá struktura silně připomíná prokrvené srdce. Navíc, když si je představíme v prokřehlé básníkově dlani: „Projdu celou Letnou křížem, krážem / abych ti přinesl k nohám pugét z umrzlých fialek / abych zchladil a uklidnil svý srdce rozjetý efedrinem“.
Za zvláštní pozornost stojí všemožné kříže, křížení a křižovatky, o čemž nás informuje vlastně i samotný název knihy. Nejde jen o pro Sosoi typické pasování se s především křesťanským Bohem, který je parťákem i autoritou, otcem ve všech významech toho slova a zároveň někým, proti komu je dobré se vymezit, koho není špatné na čas opustit s vidinou, že klíč od vstupních dveří zůstane na svazku.
Jde o komplikaci křížících se entit a struktur, které může skončit i nerozmotatelným uzlem. Do kříže se v jedné z básní napíná prostěradlo na posteli, překřížit by se neměly ruce se sklenicí při přípitku, protínají se cesty jednotlivých postav, které se na další z křižovatek musí rozhodnout, zda sdílená cesta ještě má cenu. Křížem nejtěžším je ten, pod kterým klopýtá a často i klesá básník. Kříž hledání toho nejpřesnějšího slova zachycujícího okamžiky, které mají směřovat k věčnosti:
Spolu v zacyklených strofách
znících rytmem čtyřtaktovým,
povraždím tvé bílé vrány
veršem visícím na skobách
jež krvácí z Kříže básně,
básně
kterou nevyslovím!
Mea Culpa. Carpe diem.
