Petr Kellner a Tomáš Baťa byli nepochybně nejvýznamnějšími podnikateli své doby. Řízením podivné náhody oba tragicky zahynuli: Kellner 29. března 2021 při pádu vrtulníku, Baťa 12. července 1932 při havárii letadla. A společné budou mít oba muži s nejvyšší pravděpodobností ještě něco jiného – jejich historický obraz bude vždy postrádat hloubku a bude víc schematický než plastický.

V Baťově případě se to již naplnilo. Své soukromí si nestřežil zdaleka tak žárlivě jako Kellner, zato systematicky a velmi pečlivě budoval svůj mediální obraz. Jeho důležitou součástí bylo například opakované – a dalo by se říci kanonické – líčení některých zásadních událostí Baťova života. Jak v září 1922 zlevnil na polovinu a vyprodal sklady, jak se učil továrnímu ševcovství v Americe, jak v samých začátcích svého podnikání zbankrotoval, dřel poté dnem i nocí a nakonec se zase postavil na nohy: „Svojí prací jsem překonal bankrot a zaplatil plně věřitelům. Takto jsem přišel k přesvědčení, že bankrot jest otázkou mravního názoru.“

A tímto způsobem – coby posloupnost legendárních, heroických činů – líčí Baťův život i jeho zásadní biografie nazvaná „Geniální podnikatel Tomáš Baťa“. Tu roku 1981 sepsal baťovský manažer a někdejší šéf tiskové služby koncernu Antonín Cekota, který na ní (v kanadském exilu) spolupracoval s jeho synem Tomášem Baťou mladším.

Má to své výhody – interní vhled do Baťova života; a také nevýhody – absenci jakýchkoli kritických hlasů. Tak už to u biografií psaných obdivovateli zkrátka bývá a není na tom nic špatného. Chybou ale je, že žádná stejně informativní, ale zároveň kritická (ve smyslu, že by se na dotyčného dívala z více úhlů) biografie Tomáše Bati neexistuje. Od jeho smrti už uplynulo moře času a historickou paměť narušily dvě diktatury; sotvakdy se proto dozvíme třeba to, jak se Baťa skutečně choval v soukromí či jak se jeho zaměstnanci cítili v Baťově všeobjímající náruči.

„Baťovci“ na svého chlebodárce ještě nedávno nostalgicky vzpomínali, ale pochybnosti už za jeho života vyjádřil – v anketě o Baťovi, kterou roku 1931 uspořádal časopis Přítomnost – například levicový ekonom Josef Macek. Baťu stejně jako všichni respondenti považoval za veskrze pozitivní zjev, vyčítal mu však „přílišnou rozpínavost“ a potlačování individuality zaměstnanců. Připomínal, že je Baťa nejen zaměstnává, ubytovává, operuje, vyučuje cizím jazykům, ale také „pořádá jim slavnosti a je na nich hlavním řečníkem, vydává a tiskne noviny, v nichž vydává podnětná hesla, a pronáší kázání na téma ‚osobní výkonnost‘, kromě toho všeho a nad to vše jest starostou města a skutečným ředitelem místní politiky“.

Střípky & legendy

Petr Kellner je na nejlepší cestě Baťu v tomto ohledu napodobit. Ne že by si snad se stejným zaujetím budoval podobnou kritickému pohledu neprostupnou legendu, tedy alespoň ne tak okatým a prvoplánově starosvětským způsobem. Za celou dobu svého podnikatelského života si ale pustil k tělu jen málo lidí a pečlivě si střežil své soukromí. Novinářům proto často nezbylo nic jiného než o Kellnerovi znovu a dokola vypravovat ty samé otřepané legendy, střípky a (možná i) fámy. Je docela dobře možné, že o něm někdo v budoucnu napíše patřičně uctivou biografii s využitím interních rodinných a firemních informací a někdo jiný k tomu přidá povrchní kritiku kvůli jeho dluhovému byznysu a pročínské orientaci. 

Vytvořit ale skutečně plastickou a vyváženou biografii Petra Kellnera bude pro každého budoucího životopisce kříž.