Prostředků, jak přežít zimu a nezmrznout, měli naši předkové v předindustriálním období dost a dost. Domy se předně stavěly s malými okny a tlustými zdmi a v zimě bylo nutné utěsnit každou škvíru. Stejně se bylo třeba uvnitř dobře obléct a na spaní si vzít víc pokrývek a do postele ohřívací lahev. Lidé na venkově se také až do 19. století – kdy převážily hygienické ohledy – nerozpakovali využívat živočišné teplo zvířat. Ostatně ještě ruský prezident Boris Jelcin (*1931) vzpomínal, jak prožil dětství v provizorní ubytovně sbité z prken: „Zachraňovala nás jenom koza. Přitiskneš se k ní a hřeje jako pec.“ Na tmu se na rozdíl od zimy neumíralo, a tak bylo noční svícení velmi dlouho statusovou záležitostí bohatých, chudí lidé se většinou přizpůsobili: chodili brzy spát a brzy vstávali.

Změnu přineslo až 19. století. V jeho průběhu začalo uhlí ve městech vytlačovat dřevo a od sedmdesátých let se místo loučí, svící a olejových lamp prosazoval petrolej. V samém závěru století se v bohatých domácnostech občas už svítilo plynem, a sem tam dokonce elektřinou. Jenže pak vypukla první světová válka, uhlí s petrolejem došlo a lidé ze zoufalství vymýšleli důmyslné zlepšováky, aby se dočkali jara.

Když přišla zima

Skutečně zle začalo být v roce 1917. V polovině ledna místodržitelství podle knihy Mileny Lenderové „Vše pro dítě!“ oznámilo, že už nebude uhlím zásobovat školy, a těm, které ještě nějaké měly, nařídilo, aby ho kvůli zásobování obyvatelstva chlebem předaly pekárnám. Řada škol přerušila vyučování a čeština se obohatila o další termín – uhelné prázdniny. „Zima je, zima. Mrzne strašlivě, není čím topit. V Praze je zle. Ve třídě máme na sobě kožichy, šály, rukavice. Vyučování se musí rozpustit. A v domech je ještě hůř. V kuchyni nám mrzne každá kapka v led, pára jde od úst,“ zapsala si onu zimu do deníku budoucí spiso­vatelka Jarmila Glazarová. V sobotu 17. února si „lidový deník“ Večer stěžoval, že pro Prahu je „naprosto nezbytno“ 125 vagonů uhlí denně, aby „mohly jezditi elektriky, pracovati nerušeně vodovod, hráti divadla a nebyl krajně přistřihnut život hostinských a kavárenských podniků“, o den dříve jich však prý dorazilo jen 36.

Zimu lidé nějak překlepali a v létě vláda oznámila, že napříště už bude uhlí jen na příděl. Kdo nebude mít „uhlenku“, žádné nekoupí a na rodinu bude i tak připadat pouhých 25 kilogramů uhlí na týden. Národní listy to otevřeně označily za „nerozvážné nařízení“ s tím, že „uvařiti skromnou snídani (myšlena je tím káva či melta, pozn. red.) a oběd při tak nedostatečném množství uhlí naprosto nelze“. Na nadcházející zimu pak autor článku hleděl „s pocity hrůzy“, a to ještě netušil, že realita bude daleko horší, protože v lednu – jak opět psaly Národní listy – „příděl uhlí na rodinu poklesl v Praze na 8 kg hnědého uhlí na týden“. Tato uhelná nouze pak doznívala kolik let, a tak ještě roku 1921 připouštěl jinak naprosto nesmlouvavý prezidentský ceremoniář Jiří Stanislav Guth-Jarkovský ve svém Společenském katechismu, že „v té případnosti, není-li salon vytopen, dlužno přijímati v pokoji obývacím, ve kterém však musí býti dokonalý pořádek“. A omluvně vysvětloval, že za války dokonce i v Paříži „domácí paní přijímala návštěvníky – v kuchyni, jediné vytopené místnosti v celém bytě“.

Vařte v bedně!

Nyní k těm zlepšovákům. Jedním z nejprogresivnějších byla takzvaná „bedna na vaření“, kterou si, alespoň dle článku Národních listů z července 1917, „každá hospodyně zhotoví sama“. Základem byla krabice od pomerančů, v níž se z dřevěné vlny a potahové látky vytvořilo – podle speciálního hrnce bez uší – přesně sedící lůžko. Pak už stačilo ráno připravované jídlo uvést do varu, vložit do řečeného vynálezu, přiklopit víkem a „v poledne jest oběd na stole horký, měkký, chutný“. Existovala dokonce mobilní verze zvaná „sáček na vaření“, kde se jako izolantu používaly sežmolené noviny. Vynález (cosi podobného užívaly již dříve vojenské kuchyně) se každopádně uchytil, a tak ještě v roce 1919 tiskl ilustrovaný časopis Světozor inzeráty, které tyto „Heinzelmännchovy varnice“ nabízely už hotové a na splátky.

S radami přispěchal i „list paní a dívek českých“ Nové mody. Ohledně vaření se příliš nepředvedl, když svým středostavovským čtenářkám doporučoval v prosinci 1917 pouze to, aby jeden hrnec postavily „na hrnec druhý, v kterém se něco vaří“. Ovšem v oblasti bytového vytápění neměl tento ženský časopis konkurenci. Topit se podle něj mělo jen na 18 stupňů a nutností byla dohoda se sousedy: „Bylo by dobře, kdyby se nájemníci jednoho domu smluvili, který pokoj chtějí vytápěti, a topili všichni ten nad sebou se nacházející“. Nejlépe se pro tyto účely hodily místnosti s okny na jih, naopak „na sever neb západ obrácené pokoje je nejlépe vůbec neobývati“. Dveře na balkon se měly utěsnit starými houněmi: „V nedostatku něčeho podobného zhotoví se pokrývky z novinového papíru sdrhnutého, trochu narovnaného a v několika vrstvách sešitého. Nikdo nevěří, jak teplé pokrývky z toho povstanou.“

Borové louče

Stejně zlé to bylo za války se světlem. „Petrolej! Na měsíc litr petroleje pro jednu domácnost. Tak zní ministerské nařízení. Nařízení to znamená pro tisíce rodin ohrožení jejich existence, zejména takové rodiny, které jsou odkázány na práci rukou svých a musí v zimě pracovati při petrolejovém světle. Čím mají si však svítiti, když nebude petroleje? Svíček není,“ bědoval v září 1917 deník Venkov. Většinou se však nehledě na slíbené příděly nedala sehnat petroleje ani kapka, a tak už v listopadu 1916 upozorňovaly Lidové noviny na to, že v Orlických horách oprášili tkalci borové louče, které dnes „plápolají pod doškovými střechami o dlouhých večerech jako kdysi za starodávna“.

S radou samozřejmě přispěchaly i Nové mody, i když ta nejlepší a nej­upřímnější zněla: „Vydržet.“ Kdo měl zavedený plyn, měl podle nich používat místo stojacích úspornější lampy visací, na svíčky se „do tekutého vosku kolem knotu“ měla nasypat špetka soli a další možností byly karbidové lampy. Jenže ani ty nebyly bez chyby, protože acetylen, který se vyvíjel při kapání vody na karbid, nejen svítil, ale také rád bouchal. „Obchodníku Garberovi v Čes. Budějovicích vybuchla při neopatrném zacházení karbidová lampa a těžce jej zranila v obličeji. Obchodník přijde o oko,“ psala v lednu 1920 Národní politika a varovala před karbidkami „při nynějším nedostatku petroleje hojně používanými“.

Husí noha & sušená myš

Mrazuvzdorných rad jsou staré noviny a knihy plné a platí to i pro okamžiky, kdy už zima pronikla člověku pod kůži. V lednu 1915 například hned několikery noviny otiskly zprávu, ve které vídeňský lékař dr. Příbram propagoval klih coby osvědčený prostředek proti omrzlinám. „Kus plátna (onučka) namaže se po jedné straně hustým horkým truhlářským klihem a ještě teplý ovine se kolem nohy, zvláště pečlivě kolem prstů, pak se obuje bota. Noha pak může zůstati v tomto klihovém obalu po celé týdny.“

A kdyby se přece jen omrzlina objevila, není třeba zoufat. Kniha Lidové lékařství v Československu z roku 1946 totiž uvádí řadu zaručených receptů. Tak třeba v Čechách dle ní na oznobeniny „dávají rozžvýkaný hrách nebo kůži z husí nohy“, na Moravě „přikládají syrové kysané zelí“ a Němci omrzliny potírají „buď mastí z prachu usušených myší a plstního sádla, nebo třezalkovým olejem“. Používala se prý ale rovněž kaše „ze slepičího trusu, bukového popela a dubového listí“, popřípadě zaječí sádlo.

Stačí si vybrat.