Když už neumíme vybrat vítěze, neškoďme jim aspoň dotováním „lúzrů“
České startupy utěšeně rostou. Dobře platí a zaměstnávají dnes zhruba dvakrát víc lidí než celé zemědělství. Přestaňme už konečně házet klacky pod nohy úspěšným a místo dotací se zaměřme na zlepšení podnikatelského prostředí.
ilustrační foto | Shutterstock.com
Připusťme, že dobrých ekonomických zpráv je poskrovnu, tak proč nevypíchnout tu, která je překvapivě pozitivní. Specializovaná studie mapující českou startupovou scéna dospěla k závěru, že je u nás nejen dynamická, ale i podstatně větší a národohospodářsky významnější, než si lidé běžně myslí.
Pro srovnání. Zemědělci jsou dnes asi nejslyšitelnější skupinou, domáhající se pozornosti a finanční i jiné podpory. Celková zaměstnanost v jejich oboru je přitom oproti startupové sféře poloviční.
Při téhle rozrůzněnosti se HDP nebo přidaná hodnota vytvořená „startupy“ nepočítá zrovna snadno, ale na mzdách je ten vidět rozdíl: startupy zaměstnávají lidi s nadprůměrnou kvalifikací a také je podle toho platí. Průměrná mzda ve startupech byla v roce 2022 s 65 tisíci korun vysoko nad celorepublikovou úrovní, když na ni nedosáhlo 90 procent zaměstnanců v Česku.
„Během čtyř let (2018–2022) počet startupů narostl o třetinu. Podobným vývojem prošla i celková zaměstnanost ve startupech, která narostla o třetinu, tedy rostla průměrným tempem sedm procent ročně. Ve stejné době se průměrná mzda ve startupech zvýšila asi o 35 procent, tj. rostla průměrným tempem osm procent ročně,“ shrnuje studie a dodává: „Ve stejné době se průměrná mzda v české ekonomice zvýšila o 26 procent.“
Stát by z toho měl být nadšený. Pod nosem mu rostou firmy, které hodně platí, a tím také odvádějí hodně peněz na dani z příjmů fyzických osob a na odvodech na pojistném. Místo toho se však stát zamýšlí nad tím, jak ulevit na pojistném zaměstnavatelům, kteří vyplácejí podprůměrné mzdy.
Když nevíš, jak pomoci, hlavně neškoď
Když jsem mluvil s lidmi, kteří do startupů v Česku investují, tak by nejvíc uvítali zavedení lékařského principu – „když nevíš, jak pomoci, tak aspoň neškoď“. Kupříkladu lákání talentů do nových inovativních firem prostřednictvím zaměstnaneckých akcií, které mají výrazný motivační charakter, jsme ani při nedávné novele nezvládli zavést. Přitom princip nedanit, dokud neprodáš, není složitý. Pracovní povolení pro vysoce kvalifikované cizince je také klíčové.
Mladé firmy disproporčně zatěžuje byrokracie a zlepšení podnikatelského prostředí je zmiňováno v každém vládní prohlášení – bez ohledu na to, kdo je u moci. A vždycky bude, dodává skeptik, poukazující na to, že žádná vláda nedovede věrohodně doložit měřitelný pokles byrokratické zátěže.
Odbourání byrokracie přitom nic kromě soustředěného úsilí nestojí, a dokonce tím lze hodně ušetřit. To by v časech fiskální konsolidace mělo tenhle záměr postavit úplně na vrchol všech priorit, premiér by to měl mít jako klíčové „K.O. kritérium“, podle nějž hodnotí a – při neplnění – odvolává ministry.
Nyní se probuďme ze snu a pohlédněme na krajinu kolem.
Každý chce strategie, nikdo nechce škrty
Od vlády vyžaduje nejen opozice, ale i poslanci z vlastních řad, odbory a podnikatelské asociace všeho druhu, aby vypracovala strategie konkurenceschopnosti, vytyčila cestu a tu pak zavlažila nejrůznějšími úlevami, fiskálními i jinými stimuly a dotacemi. Když nevyhoví, čeká ji kritika za to, že nechává zemi bez kormidla.
Není to svéráz českého přístupu. Zrovna nedávno mě upoutalo prohlášení desítek kapitánů německého průmyslu ke spolkové vládě, aby narýsovala jasné „Rahmenbedingungen“ (rámcové podmínky; ty německé složeniny mne nepřestávají fascinovat) k naplňování Green Dealu. Ve skutečnosti však v podtextu šlo hlavně o to, že vláda musí zajistit levné energie.
V každém případě platí, že v těžkých časech je poptávka po světlé stezce do budoucna všude vysoká. Co chce v Česku běžný smrtelník od hospodářské politiky ze všeho nejvíc, nejsou ani tak strategie, ani nějaké „Rahmenbedingungen“, ale jednoduchý cíl: abychom se stali zemí vysokých mezd.
To ovšem bez strukturální změny nejde, a ta může být velmi bolestivá. Vyžaduje totiž nutnost volby.
Příliš mnoho dotačních zajíců
Když víme, kdo slušně platí, tak proč dotace směřují do oblastí, které ve skutečnosti žádnou perspektivu dramatického zvýšení přidané hodnoty neslibují? A víme vůbec, co se s těmi dotacemi stalo, s jakým užitkem pro společnost byly využity?
Nejvyšší kontrolní úřad pravidelně vydává tzv. „EU report“, tedy zpětné hodnocení toho, jak jsou evropské peníze využívány. V tom posledním poukazuje na široký záběr všech podpor: v letech 2007 až 2013 bylo financováno 273 dotačních titulů, v minulém období (2014 až 2020) jich bylo 188, nyní jich do roku 2027 bude jenom 175.
Jinak řečeno, my víme prd, co je priorita, když peníze, které nás měly posunout kupředu, rozhodíme do stovek různých, žárlivě střežených hromádek. Administrovat se ovšem musejí pečlivě: podle studie Evropské komise to vyžaduje skoro 35 000 vysoce kvalifikovaných lidí zaměstnaných na trvalý úvazek a náklady na administraci programů spolufinancovaných z evropských strukturálních a investičních fondů vyčíslil NKÚ pro roky 2014 až 2020 na téměř 30 miliard korun.
Řečeno po lopatě: co milion euro, to jeden administrátor. Velmi chytré lidi vážeme ve velmi složité administrativě dotačních programů. A co to dělá s českou produktivitou?
Projel jsem celou zprávu, ale nenašel souhrnné ekonomické hodnocení „dopadu“, tedy zda díky dotacím rosteme rychleji. Zda podporujeme obory, které nás k těm šťastným zítřkům přivedou, protože jsou už teď nadprůměrně výkonné? Zda jsou uvnitř oborů příjemci dotací ti, kteří zvedají přidanou hodnotu nadprůměrně a táhnou jej kupředu?
Nikde jsem takovou srozumitelnou zpětnou vazbu nenašel. Zjevně tedy systematicky nehodnotíme to, zda v podnikové sféře dotujeme borce, nebo spíš podepíráme vychytralce a lúzry.
Skeptický rozum velí, že vítěze vláda vybírat nedovede a adresně by to ani dělat neměla (jak by to asi dopadlo). Takže by nejvíc pomohlo, kdyby podnikatelům neškodila a snažila se zlepšovat podnikatelské prostředí.
A hlavně kdyby nedotovala průměrné a podprůměrné, kteří spotřebovávají vzácné zdroje neskonale efektivněji využitelné jinde. Když tohle udělá, a ušetřené peníze věnuje na to, aby byly dobré komunikace, dobré školy, solidní věda, zdravotnictví a bezpečnost pro všechny, nebude to málo. Velmi si polepšíme.
