Kdo uteče, přežije

V únoru 982 zvolil sněm Slavníkovce Vojtěcha pražským biskupem. V jeho době patřil u nás mezi intelektuály každý, kdo uměl číst a psát, ovšem Vojtěch byl díky studiu teologie v Magdeburku vzdělancem evropského formátu. Doma mezi Čechy - kteří byli stále víc pohané než křesťané - se ale žádným prorokem nestal. Nejvíce ho prý, jak napsal Palacký, kormoutily „divoká zbujnost i zjevné mnohoženství některých pánů českých, pak manželské sňatky nižšího duchovenstva“ a prodávání křesťanů do otroctví. V roce 988 už toho měl dost, a tak se sebral a s bratrem Radimem odcestoval do Říma.

V Itálii pobyl čtyři radostné roky, než ho papež přiměl, aby se vrátil zpět do hříšné Prahy. Ani tentokrát se ale žádné souznění duší nekonalo. Vrcholem bylo, když rozezlený dav vtrhl roku 994 do kostela, vyvlekl odtamtud cizoložnici, které předtím Vojtěch udělil azyl, a před jeho zraky ji jakýsi pacholek sťal. Vojtěch - kterému násilníci hrozili krevní mstou - na nic nečekal a „vida, že stádo jemu svěřené se žene stále do záhuby a že ho nemůže obrátit na správnou cestu“, zmizel z Prahy podruhé. Jen díky tomu nezemřel Vojtěch o rok později při vyvraždění Slavníkovců v Libici a mohl se stát mučedníkem, když ho na misijní výpravě do Pruska propíchali tamní pohané oštěpy. Krátce poté byl svatořečen a z dnešního pohledu jde o první opravdu velký český „mozek“, který nám vzala emigrace.

Věc víry

O spoustu chytrých lidí připravily dnes zřejmě nejateističtější zemi na světě náboženské třenice. První takovou velkou skupinou byli katoličtí kněží a řeholníci, kteří po roce 1419 prchali za hranice před husitskými násilnostmi. Někteří z nich se přesunuli do zahraničních klášterů, z jiných se stali osamělí poutníci. To byl případ třeba augustiniána Blažeje z Radnice, který - jak plyne z listiny, kterou mu papež udělil svolení k udělování svátostí - byl „vyhnán kacíři z Českého království a nyní se již šest let pohybuje po oblastech Slavonie a Chorvatska (…) aby v těchto krajích kázal lidu boží slovo“.