Brazílie a Argentina v uplynulých týdnech oznámily, že znovu zvažují zavedení společné měny. Kdo ale čeká ekvivalent evropského eura, bude nejspíš ještě dlouho zklamán. Obě země, jejichž vůle je k takovým krokům nezbytná, se k projektu společné měny stavějí z jiného úhlu a s různou dávkou nadšení. Zpráva, která pronikla do médií již v půli ledna, dostala oficiální podobu minulé úterý na summitu hlav států bloku CELAC; to je důležité.

Pokud netušíte, co CELAC je, nezoufejte, o mnoho jste nepřišli. Blok jihoamerických zemí vznikl v roce 2010 z popudu venezuelského neobolševika Huga Cháveze. Mělo to tehdy důvody symbolické i praktické. Na symbolické rovině šlo o vyjádření politického odporu vůči dominanci Spojených států na kontinentu; CELAC měl být protiváhou Organizace amerických států, jejíž vznik iniciovali ve čtyřicátých letech pro změnu Američané v obavě z vlivu sovětského. V praktické rovině to bylo jednodušší: Venezuela začala nést následky Chávezovy politiky po kubánsko-sovětském vzoru. Takto vycastrovanou ekonomiku hodlal Chávez podepřít co nejvyšší měrou integrace se sousedy; mělo to usnadnit financování jeho režimu prostým vývozem ropy.

Brazílie je zpět!

Od té doby CELAC nijak zvláštní roli v bouřlivém politickém životě Latinské Ameriky nehrál. (Středo)pravicoví vůdci, kteří v několika klíčových zemích nahradili jeho levicově smýšlející zakladatele, byli vůči projektu obvykle dost lhostejní. Pak se v Brazílii, daleko největší a nejvýznamnější zemi bloku, dostal před čtyřmi lety k prezidentské moci Jair Bolsonaro. S razantní přímočarostí sobě vlastní z CELAC rovnou vystoupil.

Naopak Bolsonarův současný nástupce Luiz Inácio Lula da Silva již během kampaně tvrdil, že spolupráce se sousedními zeměmi je pro něho prioritou. Jeho cesta na letošní summit bloku do argentinského Buenos Aires, první od nástupu do funkce, proto byla očekávána coby symbolické gesto vůči zbytku Latinské Ameriky: hola compañeros, Brazílie je zpět. Přichází navíc ve chvíli, kdy ve většině jihoamerických zemí včetně pěti největších znovu vládne levice.

Nikdo neměl na Lulově gestu a návratu mezi soudruhy větší zájem než pořadatelé summitu, Argentinci. Tím, kdo projekt společné měny veřejnosti představil, byl právě argentinský prezident Alberto Fernández; má podle něho pracovní název sur, španělsky jih. Argentinský ministr pro ekonomiku Sergio Massa se nechal slyšet, že „začneme studovat parametry potřebné pro společnou měnu, což zahrnuje vše od fiskálních otázek po velikost ekonomik a roli centrálních bank“, řekl listu Financial Times. Nešetřil přitom ani optimismem ohledně rozšíření nové měny. „Je to tak, že Argentina a Brazílie zvou ostatní země ke spolupráci,“ prohlásil ministr ještě před zahájením summitu.

Podobně mluvil i šéf argentinské diplomacie Santiago Cafiero. Řekl, že na pořadu dne jsou otázky jako intenzivnější regionální integrace, obrana demokracie (rozuměj omezení vlivu Spojených států) a boj proti změně klimatu. Region podle něho potřebuje diskutovat o tom, jaký druh ekonomického rozvoje chce v době, kdy má svět velký zájem o latinskoamerické potraviny, ropu a nerostné suroviny. „Budeme je dodávat způsobem, který z naší ekonomiky udělá pouhého producenta surovin, nebo je budeme dodávat způsobem, který vytvoří přidanou hodnotu a s ní sociální spravedlnost?“ citovala jeho řečnickou otázku agentura Reuters.

Až po uši

Nelze se Argentincům a jejich nadšení pro věc divit. Jejich ekonomika trpí řadou problémů, z nichž nedostatek devizových rezerv patří k obzvlášť citelným. Vláda bojuje s jejich doplněním, ale zároveň se potýká s inflací, jejíž tempo loni dosáhlo téměř sta procent. Navíc je země prakticky odříznutá od finančních trhů od roku 2020, kdy přestala splácet své závazky; Mezinárodnímu měnovému fondu dluží od roku 2018 ještě zhruba čtyřicet miliard dolarů. Brazilci se k projektu stavějí o poznání vlažněji. Ještě před zahájením summitu dávali jasně najevo, že projekt společné měny je pro ně především cestou, jak usnadnit vzájemný obchod s Argentinou za omezení rizik z takového obchodu pro ně plynoucích, a širší integrační ambice nemá.

Brazilský ministr financí Fernando Haddad uvedl, že prezidenti obou zemí požádali o vytvoření clearingového centra se společnou měnou pro vyřizování účtů. „Měna nemá žádný název ani termín a neusiluje o měnovou unifikaci ve stylu eura,“ citoval i jeho list The Financial Times. Byl to přitom právě Haddad, kdo loni ještě před nástupem do funkce napsal obsáhlý text o možnostech zavedení elektronické brazilsko-argentinské měny, jež by sloužila k snadnějšímu financování vzájemného obchodu.

Podobně mluvil i prezident Lula. „Naši ministři financí, každý se svým vlastním ekonomickým týmem, nám mohou předložit návrh zahraničního obchodu a transakcí mezi dvěma zeměmi, které by se prováděly ve společné měně,“ řekl Lula novinářům po Fernándezově boku.

Daniel Deyl

Náměstek brazilského ministra financí Gabriel Galípolo byl pro agenturu Reuters konkrétnější. Řekl, že vznik měny (jež podle něho žádný název nemá a počítá se s ní jen jako s „regionální účetní jednotkou“) by doprovázel dodatečný úvěr na podporu exportu do Argentiny prostřednictvím lokálních brazilských bank. Brazilská vláda by nabídla záruky bankám, které zajišťují financování – zatímco Argentina by musela poskytnout záruku prostřednictvím tvrdých aktiv, jako jsou obilí, plyn nebo ropa.

Jedním z konkrétních projektů, na nichž by se měna sur měla podílet, je plynovod z argentinské břidlicové formace Vaca Muerta do Brazílie. Jeho stavbu by měla financovat brazilská rozvojová banka BNDES.

Ambiciózní? Šílené?

Obě strany se shodnou na tom, že brazilský real a argentinské peso by nadále existovaly i po zavedení měny společné. Čtenáře napadne, že pokud by stará a nová brazilská měna v budoucnosti splynuly, mohl by nový název znít s bez­děčnou výstižností surreal.

Není to zdaleka poprvé, co se latinskoameričtí vůdcové o podobný projekt zasazují. V roce 1987 byla na pořadu dne měna gaučo (v původním významu jihoamerický honák dobytka). Loni navrhoval společnou měnu pro vyřizování vzájemných obchodů mezi zeměmi neformálního bloku BRICS (Brazílie, Rusko, Indie, Čína, Jižní Afrika) náměstek ruského ministra zahraničí Pavel Kňjazov.

Měnová unie, která by pokrývala celou Latinskou Ameriku, by podle odhadů The Financial Times představovala asi pět procent celosvětové ekonomiky. Největší světová měnová unie, eurozóna, zahrnuje přibližně čtrnáct procent celosvětového HDP (vyjádřeno v dolarech).

Daniel Deyl

Ekonomové se však k projektu sur stavějí skepticky. Hlavní ekonomický poradce pojišťovny Allianz SE (a sloupkař agentury Bloomberg) Mohamed El-Erian na Twitteru napsal, že dvě největší jihoamerické ekonomiky nemohou s ohledem na svůj současný stav s takovým nápadem uspět a že zavedení společné měny je „silně nepravděpodobné“. Také někdejší ministr financí USA Larry Summers označil plán za „vysoce problematický vzhledem k rozdílům mezi oběma ekonomikami“.

Bývalý prezident chilské centrální banky José De Gregorio prohlásil, že Brazílie by spojením s argentinskou měnou riskovala svou zdravou měnovou politiku. „Nedává to moc smysl,“ uvedl pro Radio Infinita. John Barrdear, ekonom z Bank of England, řekl zdvořile, že měnová unie mezi oběma zeměmi by byla „ambiciózní“. Olivier Blanchard, bývalý hlavní ekonom Mezinárodního měnového fondu, byl přímočařejší a označil návrh za „šílený“.

Zdá se tedy, že přinejmenším pro nejbližší dobu zůstanou jedinými členy neformální měnové unie Salvador, Panama a Ekvádor. Měnou, již užívají, je onen nenáviděný americký dolar.