Nikdo nepochybuje o tom, že velryby toho sežerou strašně moc. Ovšem ze studie, kterou nedávno publikoval vědecký časopis Nature, plyne, že toho sežerou ještě třikrát víc, respektive třikrát víc, než dosud mořští biologové odhadovali.

Není to přitom žádné samoúčelné konstatování, které by se svým významem blížilo novinové zprávě o tom, že kdosi dokázal na posezení spořádat 76 hotdogů či 202 švestkových knedlíků (aktuální světové rekordy), ale zásadní zjištění, které ukazuje, jak moc velryby ovlivňují ekologii světových oceánů. A také to, že průmyslový lov velryb napáchal do svého zákazu v roce 1986 daleko větší škody, než si kdo dokázal představit.

Velryby – tedy konkrétně ty s kosticemi, které filtrují vodu a živí se většinou krilem (drobnými korýši) a malými rybkami – totiž nejen gargantuovsky žerou, ale také gargantuovsky kálejí, a tudíž gargantuovsky hnojí oceány. Vyloučené živiny navíc zanášejí do míst, kam by se jinak nedostaly, a přispívají tím k růstu planktonu, kterým se živí kril. A kril je zdrojem potravy nejen pro velryby, ale také pro spoustu dalších mořských živočichů.

Tento „velrybí“ koloběh živin v oceánech staví na hlavu jednoduchou, přímočarou logiku, podle které by mělo platit, že čím víc velryb se uloví, tím víc by měla jejich hlavní kořist – tedy kril – prospívat. Ve skutečnosti je tomu právě naopak a krilu kvůli zmenšení velrybí populace v oceánech razantně ubylo (v některých oblastech o více než osmdesát procent). Jinak řečeno, průmyslový lov velryb provozovaný ve 20. století naprosto nečekaným, ovšem zcela zásadním způsobem snížil produktivitu svrchní části oceánů, což je špatná zpráva nejen pro velryby a jejich kořist, ale také pro lidi.

All you can eat

Všechno to začalo tím, že biolog Matt­hew S. Savoca z mořské laboratoře Stanfordovy univerzity (Hopkins Marine Station, Stanford University) chtěl zjistit, jaké množství plastů velryby ve znečištěných oceánech bezděčně pohltí. Aby na tuto otázku dokázal odpovědět, musel si ovšem nejdřív položit jinou: Kolik toho velryby vlastně sežerou? Dosavadní odhady – založené na studiu velrybího metabolismu či na zkoumání obsahu žaludku ulovených či mořem vyvržených kytovců – byly velmi nepřesné, a tak se musel vypravit na moře a zjistit si to sám znovu a lépe.

On a jeho kolegové kvůli tomu v letech 2010 až 2019 sledovali při krmení v Tichém, Atlantském a Jižním oceánu 321 velryb, které patřily k sedmi různým druhům kosticovců, mezi kterými nechyběli třeba plejtvák obrovský (největší živočich, který kdy žil), plejtvák myšok, keporkak či velryba grónská. Pozorování velryb probíhalo za pomoci dronů, echolotů či víceúčelových přísavných sledovacích zařízení a velmi zjednodušeně šlo o to, zjistit na daném místě hustotu velrybího žrádla ve vodě, velikost velrybí tlamy, četnost a délku krmení a z toho odhadnout, kolik toho zvíře doopravdy sežere.

Každá velryba se přitom paství jiným způsobem: pravé velryby filtrují vodu prakticky neustále, kdežto plejtváci podnikají na hejna krilu a rybek divoké výpady (těch tým pozoroval a měřil celkem 74 247). Byla to zkrátka komplexní, hnidopišská a zároveň extrémně náročná činnost, což jedna ze Savocových kolegyň – Shirel Kahane-Rapportová – okomentovala pro jiný vědecký časopis Science slovy: „Spojil se celý tým lidí, aby o velrybě získal dokonalou představu.“

Výsledky nemá smysl podrobně popisovat. Velryby každopádně – v závislosti na druhu a výživnosti potravy – pohltí během „krmných dní“ pět až třicet procent své vlastní hmotnosti, tedy konkrétně průměrný plejtvák obrovský zhruba šestnáct tun krilu, kdežto méně rozežraná velryba grónská „pouhých“ šest tun drobného zooplanktonu.

Oproti předchozím nepřesným odhadům jde o trojnásobek, ovšem uveďme si ta čísla do souvislostí: průměrný plejtvák obrovský váží o něco méně než sto tun (hmotnost největšího známého exempláře byla ovšem dvojnásobná), z čehož plyne, že pokud by měl dospělý člověk spořádat to samé co on, musel by sníst zhruba patnáct tun krevet. Většina velryb se ovšem, jak plyne ze studie, paství jen každý třetí či čtvrtý den, avšak i tak by se stále jednalo o čtyři až pět kilogramů krevet denně, což je výkon, ze kterého by se majitelům all you can eat restaurací orosilo čelo.

Prásk! A je po velrybě

V dobách, kdy psal Herman Melville Bílou velrybu (jde v ní hlavně o kalmarožravé vorvaně), bylo velrybářství nebezpečným podnikem a vyrazit v křehkém dřevěném člunu proti mnoho desítek tun vážícímu zvířeti vyžadovalo kus odvahy. Roku 1868 ovšem norský velrybářský magnát Svend Foyn vymyslel harpunu s výbušným hrotem, brzy poté z oboru vyprchaly poslední zbytky romantiky a v průběhu 20. století se z velrybářských lodí staly plovoucí jatka a továrny na zpracování velrybích produktů. Na konci třicátých let minulého století to během své cesty na Faerské ostrovy barvitě a bez příkras vylíčil geolog Josef Kunský.

Když plavčík z hlídkového koše ohlásí výkřikem „hvol!“ velrybu – konkrétně zhruba devatenáctimetrového plejtváka myšoka, zvednou dva muži těžkou ocelovou harpunu a s vypětím všech sil ji ládují do děla na přídi. Loď se poté přiblíží k levému boku velryby – „rána, a nyní je vidět slámově žluté lano, jak se hadovitě vymršťuje a letí za velrybou“. Je zasažena do krku, voda se divoce pění a zvíře se dává na útěk: „Loď je sleduje plnou rychlostí. Voda se barví proudem krve. Prásk! Nová rána. Do velryby byl vstřelen granát, který uvnitř těla exploduje.“ Když se obří mrtvola převrátí břichem vzhůru, vrazí jí posádka do útrob dutý železný bodec s tlustou gumovou hadicí „od vzduchové pumpy, která vhání vzduch do těla velryby a nafukuje ji jako obrovskou pneumatiku“.

Ulovená velryba zůstává bezpečně plavat na hladině a loď vyráží za další obětí. Na zpracování mršiny stačila posádce podle Kunského hodina. Nejdřív dva muži s širokými velrybářskými noži na násadách nařízli kůži i s tukem od špičky tlamy až k ocasu, pak kladkostroj sloupl z velryby první pás tuku – tlustý asi deset centimetrů. To se několikrát opakovalo, dokud nebyla velryba oloupaná jako pomeranč: „Z černého elegantního zvířete zbývá jen žlutá a červená hromada masa, šlach a kostí.“

Hon za velrybím tukem (až do všeobecného rozšíření petroleje na konci 19. století se jím svítilo; později se z něj dělal margarín), kosticemi (z korzetů a límců košil je vytlačily teprve umělé hmoty) a později masem (za minulého režimu ho prodávala také pobočka norského Frionoru ve Vodičkově ulici, a tak velrybu pojedl i autor tohoto článku) způsobil razantní úbytek počtu těchto mořských savců.

Obvykle se udává, že průmyslový lov velryb snížil jejich počty na třetinu, přičemž zdaleka nejvíc zasáhl velké druhy, které se daly zužitkovat nejsnáze. Dobře je to vidět na populaci plejtváků obrovských. Vzhledem k jejich rychlosti a mohutnosti je lidé začali ve velkém lovit až na začátku 20. století, kdy jich v oceánech podle odhadů plulo více než 350 tisíc. Počet ulovených kusů stoupal až do roku 1931, kdy bylo uloveno rekordních 29 tisíc plejtváků obrovských. Když éra velrybářství skončila, zbylo jich pouhé jedno procento z původního množství. Od té doby stavy velmi pomalu rostou a dnes v oceánech žije pět tisíc až patnáct tisíc plejtváků obrovských.

Konec hostiny

Spojme teď obě sady dat – tedy o velrybí žravosti a průmyslovém lovu velryb – dohromady a podívejme se na to, jaký vliv mají velryby na ekologii povrchových částí oceánu. Snížení velrybí populace na třetinu vedlo, jak již víme, k výpadku ve hnojení a „přeorávání“ oceánů, což v některých velrybářstvím obzvláště zasažených oblastech ústilo v pokles biomasy krilu až o osmdesát procent. Nejpřesnější odhady provedli autoři studie pro plejtváky obývající Jižní oceán, a to ze dvou důvodů: většinou se živí pouze jedním dobře prozkoumaným druhem potravy – antarktickým krilem (odborně se tento až šest centimetrů dlouhý korýš nazývá krunýřovka krilová), a navíc většina historicky lidmi ulovených velryb byli právě jihooceánští plejtváci (z původních dvou milionů kusů jich bylo během 20. století z vody „vytěženo“ milion a půl). Čísel stačí jen pár, jsou výmluvná.

Vojtěch Velický

Na začátku 20. století spolykali plejt­váci – obrovský, myšok, jižní a keporkak – každoročně v Jižním oceánu 430 milionů tun antarktického krilu, což je dvakrát víc, než činí celkové dnešní odhady biomasy antarktického krilu. Jinak řečeno, antarktického krilu muselo být před průmyslovým lovem velryb mnohem více než dnes. Pro porovnání dodejme, že v roce 2018 spořádalo lidstvo na celém světě podle statistik OSN „pouze“ 180 milionů tun ryb, ať už pocházely z lovu, nebo z akvakultur. Autoři navíc do studie zahrnuli jen nejdůležitější druhy kytovců, pokud by v nich byli i ti zbylí, odhady by to podle nich mohlo zvýšit o „dalších dvacet procent či víc“.

Zelená „žrací“ vlna

Zásadní vliv velryb na produktivitu oceánů je překvapivý, i když pár studií o provázanosti megafauny, životního prostředí a zdrojů potravy se už objevilo. Předloni například vyšel v americkém časopise PNAS (Proceedings of the National Academy of Sciences) článek o jarní migraci yellowstonských bizonů. Zatímco jiná tamní zvířata – různé druhy hus či jelenec ušatý – podle jeho autorů „surfují po zelené vlně“, tedy pečlivě postupují krajinou po místech, kde je zrovna nejzelenější tráva, bizoni to do značné míry ignorují.

Pohybují se velmi pomalu a využívají něco, co by se dalo nazvat „efekt anglického trávníku“ – rostliny plošně a intenzivně spásají, udržují je nízké a husté, vracejí se na místa, kde už byli a tráva mezitím stihla povyrůst. Jak autoři zjistili z rozboru zanechaného trusu (biologie není pro fajnovky), výsledkem je, že „zelená vlna“ trvá pro bizony mnohem déle a zvířata delší dobu kvalitně žerou. Stejně jako v případě velryb to už samozřejmě není jako dřív, když po severoamerických pláních migrovaly desítky milionů bizonů, zatímco dnes jich žije asi třicet tisíc a volně pohybovat se jich může jen čtvrtina z tohoto počtu.

Nic to ale nemění na skutečnosti, že gigantická zvířata jako velryby či zvířata pohybující se v nesčetných stádech jako bizoni dovedou překvapivě účinně manipulovat přírodou a přizpůsobovat si zdroje potravy k obrazu svému. Ze zpětného pohledu je celkem zřejmé, že nebylo úplně šťastné, když člověk do těchto zajetých vztahů vstoupil. Jestli se někdy populace velryb obnoví a zda lidé dokážou ze zvýšené produktivity oceánů těžit, je naopak otázka. Pozoruhodné každopádně je, že na počátku toho všeho stálo zjištění, že velryby toho sežerou třikrát víc.