Janet Yellenová zrovna seděla v Kongresu a odpovídala na rutinní dotazy, když padla zdánlivě jednoduchá otázka: „Má ministryně financí obavy z možného pádu Silicon Valley Bank?“ Yellenová ani nemrkla. „Nejnovější vývoj se týká několika bank, které velmi pečlivě sleduji,“ řekla. „Když banky utrpí finanční ztrátu, je to pro nás důvod ke znepokojení.“

Byl pátek 9. března dopoledne a výroky ministryně byly bohorovnější, než jak situace uvnitř administrativy amerického prezidenta Joea Bidena vypadala. Den předtím vybrali vkladatelé ze Silicon Valley Bank 42 miliard dolarů, téměř čtvrtinu celkového objemu vkladů (jedním z prvních, kdo palubu SVB opustil, byl kontroverzní finančník Peter Thiel se svým Founders Fundem). Akcie banky se propadly ještě razantněji, o šedesát procent, což pro investory znamenalo ztrátu osmdesáti miliard dolarů. Krach šestnácté největší banky v USA byl na spadnutí. Důsledky takového pádu pro ekonomiku státu Kalifornie (kde sídlí jak banka, tak největší část jejích klientů) a potenciálně pro celou ekonomiku americkou si nikdo nechtěl ani představit.

V době, kdy Yellenová seděla na Capitol Hillu, byla už v Bílém domě v plném běhu mimořádná schůzka. Šéf Bidenovy kanceláře Jeff Zients a prezidentovi ekonomičtí poradci Lael Brainard a Cecilia Rouseová upozornili Bidena na nebezpečí, které od finanční krize téměř před patnácti lety nebylo na stole. Selhání Silicon Valley Bank, relativně neznámého bankovního domu, mohlo spustit krizi celoamerického a potažmo i celosvětového bankovního systému.

Bidenovo dilema

Biden se ocitl v kleštích. Věděl, že chce-li situaci ustát, musí problém vyřešit co nejrázněji do nedělního podvečera, kdy zahajovaly provoz asijské finanční trhy. Tomu odpovídal postup: ještě před polednem byla SVB v rukou Federální pojišťovny bankovních vkladů (Federal Deposit Insurance Corporation).

Ale co dál? Na jedné straně měl Biden před sebou strašáka možného celoekonomického průšvihu, kdyby zaváhal a „nákaza“ nedůvěry v banky by se rozšířila; něco podobného už zažil jako viceprezident a před volbami se mu jistě nechtělo to zopakovat. Na straně druhé si z téže doby pamatoval obrovskou vlnu znechucení Američanů z toho, že vládní pomoc v onom roce 2008 šla de facto do rukou viníků, velkých bank.

To nebylo jediné prezidentovo dilema. Ve Washingtonu se netrhly telefony – i dveře – s velkými zvířaty ze Silicon Valley (obzvlášť aktivní byl podle deníku The Washington Post Reid Hoffman, spoluzakladatel sítě LinkedIn). Spolu s nimi se začali ozývat vlivní politici kalifornské Demokratické strany, jako jsou čerstvě bývalá předsedkyně Sněmovny reprezentantů Nancy Pelosiová nebo guvernér Gavin Newsom. Ti všichni chtěli jediné: aby Biden nasypal do SVB peníze a zachránil ji i její klienty, jejich voliče.

Na druhé straně sílily hlasy vyjadřující antipatii vůči právě takovému postupu. Ten nejpronikavější z nich patřil senátorovi Berniemu Sandersovi, jedné z vůdčích osob levého křídla Demokratické strany. Ani jeho si Biden nemohl dovolit úplně naštvat, aby se s ním napřesrok nemusel potýkat v primárkách.

Do toho přišla zpráva, že problémy má i newyorská Signature Bank, ačkoli z důvodů jiných než SVB. Biden a jeho lidé se znovu přiklonili k rychlosti; pod kuratelu FDIC putovala i Signature. Biden se rozhodl raději riskovat nařčení z nadržování bankám, než aby destabilizoval celý bankovní systém. Rozhodnutí padlo rychle: manažeři SVB přišli o práci; akcionáři a držitelé dluhopisů byli ponecháni, ať si okusují nehty při pohledu na padající hodnotu svých investic; a všichni vkladatelé dostali záruku, že o peníze nepřijdou, ať už jich mají uloženo, kolik chtějí. To je důležité: platná bankovní pravidla zaručují ochranu vkladů do výše 250 tisíc dolarů; Biden tuto záruku rozšířil na vklady v plné výši.

Kdo všechno trpí

Silicon Valley Bank nenesla označení systémově důležité banky, což znamená, že její případný kolaps by neměl znamenat širší nebezpečí. Přestože však Bidenova administrativa jednala rychle a se specifickým záměrem nedopustit rozšíření paniky, leckde po světě byl ve vzduchu cítit průšvih. Aniž by znaly skutečný rozsah potíží SVB, zareagovaly už o víkendu vlády několika zemí.

Britská banka HSBC převzala na začátku minulého týdne ostrovní pobočku SVB. Ptáte se na cenu? Jediná symbolická libra. Také kanadští bankovní regulátoři ve snaze ochránit věřitele zabavili tamní pobočku SVB. Měli k tomu dobrý důvod: například torontská technologická reklamka AcuityAds oznámila, že má prakticky veškerou svoji hotovost (v celkové výši asi 55 milionů amerických dolarů) uloženou v SVB.

Na druhém konci světa, v Indii, má přes šedesát startupů podporovaných americkým startupovým akcelerátorem Y Combinator (podle zprávy serveru Tech­Crunch) v SVB vázané částky přesahující 250 tisíc dolarů a desítka dalších přes milion dolarů. Indická vláda oznámila, že se co nejdříve se zástupci těchto firem setká, aby vyhodnotila škody.

Také izraelský premiér Benjamin Netanjahu slíbil, že bude vyhodnocovat napáchané škody. Tamní deník Globes uvedl, že kolaps SVB znamená pro izrael­ský technologický sektor s těsnými vazbami na Silicon Valley „uzavření kyslíkového kohoutku“.

Čínský společný podnik s SVB, SPD Silicon Valley Bank, vydal o víkendu prohlášení, že jeho provoz je „stabilní“ a „nezávislý“. Kromě toho však existují čínské firmy s účty u samotné SVB (patří především do biotechnologického sektoru). Je mezi nimi například BeiGene, jež se zabývá výzkumem léčby rakoviny. Ta oznámila, že má v SVB téměř čtyři procenta své hotovosti, asi 175 milionů dolarů.

Evropská situace je delikátní. Nejistota ohledně sektoru bankovnictví se promítla například minulou středu do divokého poklesu české koruny (o více než čtyři procenta vůči dolaru), když investoři couvali z každého rizika a hledali bezpečnější aktiva.

Podle zprávy agentury Reuters mělo účty u SVB v celkové výši 190 milionů dolarů například nejméně šestnáct biotechnologických firem. Analytici, jež agentura citovala, zároveň na začátku minulého týdne tvrdili, že pro evropské banky znamenají problémy SVB pouze omezené riziko.

Problém jménem Credit Suisse

Jak pro které, ukázalo se brzy. Na tržní nejistotu tvrdě doplatil renomovaný švýcarský ústav Credit Suisse. Ten jde v posledních měsících z problému do problému: odsouzení za pomoc bulharským drogovým dealerům s praním špinavých peněz, účast na korupční aféře v Mosambiku, špionážní skandál s bývalým zaměstnancem a masivní únik klientských dat do médií jsou jen ty největší. Ke konci roku 2022 to dohromady vedlo k bezprecedentnímu odlivu klientů.

Generální ředitel Ulrich Körner zahájil PR monstrakci, aby přilákal klienty a jejich peněženky zpět. Zdálo se, že to funguje; v lednu do banky více peněz přibylo, než kolik jich odešlo. Devátého března – shodou okolností týž den, kdy Bidenova administrativa převzala SVB – však americká Komise pro cenné papíry zpochybnila výroční zprávu banky a přinutila ji odložit její zveřejnění. Tou dobou se už investoři začali zbavovat všeho, co zavánělo bankovním rizikem a únikem vkladů; pocítila to i Credit Suisse.

Daniel Deyl

Na poslední chvíli žádala banka o injekci svého největšího akcionáře, Saudi National Bank. Dostalo se jí strohého odmítnutí. I proto nemělo vedení Credit Suisse jinou možnost než přijmout podporu švýcarské centrální banky zvíci padesáti miliard švýcarských franků. To však zase mělo za následek raketový růst nákladů na pojištění dluhopisů; během hodin vzrostly na úroveň, kterou velké mezinárodní banky od roku 2008 neviděly.

Na konci minulého týdne byla situace pro Credit Suisse na samotné hraně: trh hodnotil pravděpodobnost bankrotu na více než třicet procent (počítáno podle ceny credit default swaps) a cena nejméně chráněných dluhopisů (Tier 1) poklesla pod psychologicky důležitou hranici osmdesáti procent nominální hodnoty. To jsou kritická čísla; ve hře je proto podle agentury Bloomberg například i částečná fúze Credit Suisse s jejím švýcarským konkurentem UBS.

Jednorožcům došla pastva

Na konci minulého týdne se však zdálo, že globální bankovní sektor otřesy ustojí. Naopak technologické startupy, jež SVB financovala, si budou nejspíš ještě dlouho lízat hluboké rány. Budou zřejmě podléhat přísnější regulaci – a budou také muset jednat s většími bankami, které mají nahradit neformální finanční vztahy a úzké osobní vazby, jež dosud charakterizovaly jednání Silicon Valley Bank s klienty z řečeného sektoru.

„Vysoká koncentrace v jedné bance ve vysoce propojené komunitě se jasně ukázala jako velmi špatná věc,“ cituje list Financial Times Lakshe Aithaniho, zakladatele britské biotechnologické společnosti Charm Therapeutics, která měla u SVB uloženo všech svých padesát milionů liber.

Také Lauren Schulte Wangová, zakladatelka startupu pro udržitelnou péči o menstruující ženy The Flex Company, uvedla, že její společnost prostě otevřela účet u JPMorgan. „Budeme diverzifikovat,“ oznámila Wangová. „Trochu nám to zkomplikuje život. Startupy používají hotovost k reinvestici do podnikání, nejsou to peníze, které by ležely na účtech ladem.“

Daniel Deyl

„Velmi málo z těchto půjček (jež SVB poskytovala startupům) se uskuteční, aniž by SVB zavolala svým rizikovým investorům, aby si vyslechla jejich pohled na věc,“ řekl Financial Times nejmenovaný britský investor z oboru. „Celý ten ekosystém vzhledem k rané a křehké povaze toho podnikání nutně spoléhá na určitou míru vzájemné důvěry. SVB byla proto ochotna půjčovat podnikům začínajícím za podpory rizikového kapitálu, protože věřila, že ji oni kapitalisté v případě problému nenechají ve štychu.“

SVB strukturovala své služby tak, aby vyhovovaly potřebám nových začínajících podniků. Prováděla je například nastavením nezbytné finanční infrastruktury a poskytovala neobvykle vysokou úroveň osobních služeb i relativně malým zákazníkům. Velké banky jako Wells Fargo a JPMorgan mají sice vlastní specializované týmy bankéřů pro práci se startupy, ale jejich služby jsou podstatně horší než ty, jaké po desítkách let specializace nabízela SVB.

Mimo jiné to znamená, že jednorožcům (startupy, které dosáhly ještě před vstupem na burzu valuace jednu miliardu dolarů) vyschne po soukromém kapitálu další důležitý pramen financování. To může, nebo nemusí být špatně; záleží na úhlu pohledu. Ne každé rozbourání stávajícího trhu startupem, který si mohl dovolit ignorovat ztráty výměnou za získání většího tržního podílu, totiž musí být nutně žádoucí pokrok.

Morální hazard

Tím se dostáváme k poslednímu úhlu pohledu na Bidenovo dilema: zda a do jaké míry se mělo Silicon Valley Bank dostat státní pomoci. Ani lidé z finančnické branže se na tom dokonale neshodnou. Bill Ackman, zakladatel proslulého fondu Pershing Square Capital Management, od počátku krize vyzýval Bidenovu administrativu k záchraně (a tím k udržení mnoha pracovních míst). Naopak Ken Griffin, šéf Citadel (mimochodem nejúspěšnějšího hedgeového fondu v dějinách), lamentoval, že záchrana SVB znamená rozklad amerického kapitalismu. Že se špatné banky neudrží při životě, je podle něho nutností – a pokud jí Biden a spol. brání státními penězi, znamená to nesnesitelný „morální hazard“.

Vyhovět oběma názorům na věc zcela jistě nelze. Lze si však představit, že zásah administrativy byl uměřený a případný, píše Matt Levine z Bloomberg View. „Pokud jste vkladatelem, nemusíte se starat o to, jak vaše banka riskuje, protože pokud ta banka selže, vláda vás pravděpodobně zachrání,“ píše. „Pokud však jste vedoucím pracovníkem banky, akcionářem nebo držitelem dluhopisů, měli byste se o to zajímat podstatně více. Viděli jste, že to může vést k propuštění vedoucích pracovníků, akcionářů i držitelů dluhopisů – a ty vláda nezachrání.“

Smyslem bankovního vkladu podle Levina je, že by člověk neměl být nucen starat se o rizikovost své banky; je svého druhu selháním bankovní regulace, pokud tak činit musí. „Bankovní vklady mají být necitlivé na informace,“ tvrdí sloupkař Bloombergu.

Proti tomu však stojí jiná úvaha. Vkladateli SVB nebyli babičky a studenti, kteří by po kolapsu byli nevinně odstaveni od svých – často jediných – peněz. Byli to sofistikovaní investoři, z nichž jen necelá tři procenta měla u SVB méně než 250 tisíc dolarů. Všichni ostatní byli podnikatelé a firmy, kteří u SVB byli právě proto, že tato banka byla ochotná podstupovat určitý typ rizika, kterému oni sami rozuměli.

Lze si rozumně představit, že takoví vkladatelé by měli mít důvod starat se o to, kde bydlí jejich peníze. A Bidenovo řešení zrovna takovou starost nepovzbuzuje. Ale také je dobré vědět, že o tom dnes můžeme přemýšlet v relativním klidu právě proto, že Bidenovo rozhodnutí bylo takové, jaké bylo.