Právě před rokem skončila jedna učitelská kariéra. Bylo to těsně po objevení masakru v Buči a češtinářka Martina Bednářová se rozhodla, že žákům osmého ročníku pražské základní školy Na Dlouhém lánu vysvětlí, jak to mezi Ukrajinou a Ruskem doopravdy je.

Výklad to byl svérázný. Bednářová popřela, že by Rusové bombardovali Kyjev, záběry hořících domů označila za podvod s tím, že Česká televize je pod vlivem „miliardáře Sorose“, a doporučila žákům sledovat také „nějaká nezávislá média, třeba Protiproud“, tedy – tvrdě dezinformační a dokonale šílený – web někdejšího Klausova mluvčího Petra Hájka. To byl ovšem jen vcelku neškodný úvod do problematiky. Mnohem horší bylo, když zaměnila oběť s násilníkem a začala povídat o tom, jak byli Rusové na Donbasu „zabíjeni, likvidováni jenom proto, že to byli Rusové“.

Podle jejího líčení se toho dopouštěli členové ukrajinských nacistických skupin: „Zatloukli dveře do baráku, ten barák se zapálil, stáhli se ti lidé zaživa z kůže, vraždily se děti.“ Jestli těm nesmyslům sama věřila, nebo záměrně lhala, těžko říct. Bláboly to každopádně byly obludné. Chudákům dětem například tvrdila, že Ukrajina roku 2014 dostala 900 miliard dolarů a slíbila za to Putinovi, že „nikdy nevstoupí do NATO a že se vzdá jaderných zbraní“. Ony z prstu vycucané miliardy poté Ukrajina podle Bednářové do „poslední hřivny“ utratila, a tak „začala opět zbrojit, začala jaderné zbrojení“.

Chudák Putin. Ukrajinci na něj byli zlí, Západ byl zlý, a zlí jsme byli dokonce i my Češi, když jsme si vymysleli, že muniční sklad ve Vrběticích – Bednářová ho označila za „jaderný“ – vyhodili do povětří ruští agenti. Co měl chudák Putin proti takovému celosvětovému spiknutí dělat? A tak se ruská vojska „sebrala a vpadla na Ukrajinu“.

Zlidovění extremismu

Samozřejmě to mělo konsekvence. Nejdřív přišel zákaz vyučování, potom vyhazov ze školy, který před měsícem zatím nepravomocně „potvrdil“ soud. Paralelně běžela trestněprávní linie případu: v lednu byla učitelka obviněna z přečinu „popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování genocidia“, před dvěma týdny policie vyšetřování ukončila a podala státnímu zástupci návrh na obžalobu. „Putinově“ učitelce tak nyní hrozí šest měsíců až tři roky vězení.

Zákaz učení i vyhazov z práce byly nepochybně namístě: i ta nejliberálnější demokracie se musí bránit, když se někdo v době války pokouší indoktrinovat děti vylhanou propagandou nepřátelského státu. Pro názornost je to zhruba stejné, jako kdyby někdo v dubnu 1938, tedy měsíc po anšlusu Rakouska, vtloukal českým žáčkům do hlavy, že Hitler je kamarád. S trestním stíháním je to jiné. Zjevně jde o hraniční případ a u soudu může dopadnout všelijak. Ještě důležitější je ale okolnost, že typickými pachateli trestných činů z nenávisti už nejsou klasičtí extremisté – skinheadi či „náckové“, ale vcelku běžní lidé napříč společností.

Dalo by se to také nazvat zlidověním extremismu a důvody tohoto jevu je třeba hledat v prudkém rozšíření internetu a sociálních sítí. Zajímavější otázka ve skutečnosti zní: Co teď s tím? Samozřejmě je možné postupovat jako dřív a tyto lidi – často ovlivněné nepřátelskou propagandou, na kterou stát neumí patřičně reagovat – trestat podle zažitých paragrafů a zvyklostí. Možná by ale bylo lepší uznat novou realitu, začít mezi nimi diferencovat a pokoušet se je přesvědčit.

Příliš mnoho pachatelů

O skutečnosti, že se profil pachatelů trestných činů z nenávisti hodně změnil, mluví odborníci, píší se diplomky a v „terénu“ se s ní setkávají policisté. „Budu-li hodnotit ze své praxe, současný typický pachatel nenávistných trestných činů je kdokoli z veřejnosti bez vazby (či zjevné vazby) na tradiční extremistickou scénu,“ řekl v únoru serveru Seznam Zprávy náměstek pro kriminální policii a vyšetřování Vojtěch Motyka. A potenciálních pachatelů je opravdu hodně: podle nedávného průzkumu agentury STEM je pět procent Čechů silně proruských (jednoznačně chtějí, aby Česko směřovalo na Východ) a dalších devět procent dezinformovaných („velmi důvěřují ruskému narativu“).

Na druhou stranu je nutné přiznat, že si policie zatím počíná velmi zdrženlivě. Z Motykových slov plyne, že za celý loňský rok policie zaznamenala 291 trestných činů, které se nějak týkaly války na Ukrajině, ale jen malou část lze popsat coby nenávistné trestné činy: „87 z nich se týká schvalování agrese a dalších obdobných způsobů adorace ruské válečné agrese, přičemž ve 49 případech bylo zahájeno trestní stíhání.“ Nejvíc případů se podle Motyky objevilo hned na začátku války, poté případů ubylo, což vysvětlil tak, že tvrdý postoj policie, státních zástupců i politiků se ukázal jako „dobrý preventivní nástroj, který mohl mnohé z potenciálních pachatelů odradit“.

Z čistě policejního hlediska má nejspíš pravdu, jenže se tím nic nevyřešilo: zmíněných čtrnáct procent milovníků Ruska si dává o něco větší pozor a nenávist ke všemu ukrajinskému dál bují pod povrchem.

Hraniční případ

Zpět k případu „Putinovy“ učitelky. Důležitý modelový případ, který narýsoval evropským soudům mantinely, se odehrál roku 2005 ve Švýcarsku. Předák ultralevicové a zároveň ultranacionalistické (skoro by se chtělo napsat „nacionálněsocialistické“) Dělnické strany Turecka Doğu Perinçek tehdy během švýcarského turné opakovaně zpochybnil genocidu Arménů, kterou se Turci objektivně provinili během první světové války. Jako každý správný popírač (a stejně jako naše učitelka) přehodil část viny na oběti a genocidu označil za „velkou mezinárodní lež“.

Od švýcarských soudů za to dostal devadesát dní vězení a pokutu ve výši tří tisíc švýcarských franků, jenže Evropský soud pro lidská práva měl na věc úplně jiný názor. Odsouzení Perinçeka označil za chybu s tím, že politik „nezneužil svého práva zapojit se do otevřené diskuse“, která je i v takto citlivé otázce možná a „odlišuje demokratickou, tolerantní a pluralitní společnost od totalitního či diktátorského režimu“.

Důvodů pro pronesení těchto velkých slov shledal Evropský soud hned několik. Dospěl třeba k závěru, že Perinçek nepodněcoval k nenávisti a násilí vůči Arménům, a důležitá byla i okolnost, že arménská genocida nebyla pro švýcarskou společnost aktuální, rozdělující a emoce jitřící záležitostí. Jinak řečeno, sotva vás soud potrestá za to, když budete zpochybňovat jednu z mnoha biblických genocid či kronikářské zprávy o tom, že král všech kruťasů Tamerlán nechal před 600 lety po dobytí Bagdádu vystavět obří pyramidu z uťatých arabských hlav (v případě zpochybňování krutostí provázejících divoký odsun Němců si ale něco takového u nás představit lze).

Pokud to srovnáme s případem češtinářky z Dlouhého lánu, je jasné, že ruská agrese vůči Ukrajině loni na jaře Českem rezonovala. Na druhou stranu je otázka, nakolik je oprávněné pouhých šest týdnů po začátku libovolného – nezažitého a historicky nezpracovaného – konfliktu někoho trestat za popírání genocidy, zločinů proti lidskosti a válečných zločinů. Asi nejdůležitější otázka však zní, nakolik učitelka podněcovala k násilí a nenávisti vůči Ukrajincům. Nejspíš moc ne, ale definitivně o tom zřejmě rozhodne až soud. Zatím každopádně nejde říci o případu nic chytřejšího než zopakovat, že je hraniční a může dopadnout všelijak.

Bílé kápě a hořící kříže

Evropa po druhé světové válce sáhla – ve snaze zabránit opakování genocidních hrůz – k poměrně přísnému postihování nenávistných projevů. Soudy ve Spojených státech kladou mnohem větší důraz na svobodu slova a českým učitelkám by tam nehrozil trest ani za daleko nestoudnější výlevy. Odrazit se lze od několika precedenčních případů, kterými se zabýval federální Nejvyšší soud.

Jeden ze zakladatelských – a v Evropě takřka nepředstavitelných – precedentů stvořil Nejvyšší soud už v roce 1969. Předák Ku-Klux-Klanu z Ohia Clarence Brandenburg tehdy od tamního soudu dostal deset let vězení za to, že na shromáždění svých soukmenovců vyhrožoval, že v případě dalšího potlačování „bílé, kavkazské rasy“ bude následovat pochod na Washington, a tvrdil, že „kaž­dý negr by měl být vrácen do Afriky a Žid do Izraele“, přičemž kulisu celé akce dotvářel hořící kříž a povykování ozbrojených a v kápích zahalených členů klanu: „Pohřběte ty negry!“ Nejvyšší soud ovšem rozsudek i příslušný ohijský „protiklanový“ zákon zrušil s tím, že lze zakázat jen ty slovní projevy, které přímo směřují k podnícení nějakého protiprávního jednání, přičemž musí být zároveň pravděpodobné, že k onomu protiprávnímu jednání dojde (dodnes se to nazývá „Brandenburgův test“).

Svoboda projevu nade vše

Samozřejmě to neznamená, že jsou všechny podobné hanebnosti ve Spojených státech úplně nepostižitelné. Jiný rozsudek Nejvyššího soudu z roku 2003 (Virginia v. Black) například stanovil, že trestné může být už samotné zapalování křížů, ovšem jen v případě, že se tak děje s přímým „úmyslem zastrašit“. Toho se však řečená učitelka nepochybně nedopustila.

Přenášet americký pohled na verbální trestné činy do Evropy by osmdesát let po rozkolu způsobeném druhou světovou válkou bylo zhruba stejně účelné jako se pokoušet u nás zavádět severokorejský ideologický koncept čučche. Zároveň si je ale spolu s pohledem přes Atlantik dobré uvědomit, že svoboda projevu je mimořádně důležitý statek a má smysl ho chránit. Demokracii totiž mohou stejně dobře zničit nejen otevření nepřátelé, ale také její vlastní přebujelý imunitní systém.

Sotva lze pochybovat o tom, že za některá slova trest přijít musí. Mezi taková jednání patří přímé výzvy k násilí, vážně míněné výhrůžky násilím (proč by si měl někdo nechat líbit třeba opakované výhrůžky zavražděním či znásilněním?), šíření poplašných zpráv (ani v Americe nemůžete v přeplněném kině křičet „hoří“) a také nejhorší případy dehumanizace lidských bytostí.

Tenká hranice

Měli bychom si ale dávat pozor, abychom nepřekročili tenkou hranici, která odděluje bránící se demokracii od autoritativního režimu. Zatím k tomu – jak plyne z policejních statistik – máme daleko, jenže vědomí, že nedokážeme účinně bojovat s nepřátelskou propagandou a čtrnáct procent českých občanů jí silně podléhá, už nyní vyvolává touhu po přísných a nesmiřitelných trestech. Všechny ale zavřít nejde, a tak bychom se měli daleko víc soustředit na prevenci a boj s propagandou.

Velká část oněch čtrnácti procent navíc sdílí svébytný a notně pokřivený pohled na realitu, přičemž jednou z konstant tohoto světonázoru je víra, že až se poměry obrátí, čeká všechny „vlastizrádce“ (tedy dnešní elity) vězení, jestli ne něco horšího. A vzhledem k tomu, že příští volby mohou dopadnout všelijak, nemusí být úplně rozumné oslabovat svobodu projevu a uvykat společnost na časté a laciné trestání za verbální trestné činy.

Všechna totalitní hnutí vždy potřebovala mučedníky a pomoc s jejich výrobou se může jednou vymstít. Je vcelku jasné, že kolem učitelky Bednářové žádný mučednický kult nevyroste, protože takřka vždy šlo o krásné mladé lidi (od Johanky z Arku přes Julia Fučíka až po nacistické martyry Horsta Wessela a Alberta Lea Schlagetera), ale kdo říká, že se za měsíc nemůže objevit někdo podstatně „mučedničtější“?

Znovu a lépe

Už jednou – v letech 1945 až 1948 – jsme demokracii prohráli. Dopustili jsme se tehdy hned dvou chyb najednou. Nejdřív divoký odsun a (s právem často jen vzdáleně související) retribuční kolaborantské procesy rozvrátily smysl pro morálku a spravedlnost. Poté politická reprezentace naprosto selhala tváří v tvář spojenectví Moskvy a její domácí páté kolony. Představovat si, že nás od toho může uchránit libovolné množství souzených češtinářek, je velmi naivní. Oproti minulosti máme naštěstí jednu velkou výhodu – nepatříme do sovětské sféry vlivu, a tak si své naděje můžeme zničit jen my sami.